Zatímco v Praze hořel areál, kde se pořádá největší český knižní veletrh, konal se ve Frankfurtu 60. ročník největšího světového knižního veletrhu. A i když aféra Milana Kundery, která v té době budila v Česku velkou pozornost, byla podle něj pravděpodobně načasována před zahájení veletrhu, ve Frankfurtu jsem o Kunderu žádný zájem nezaznamenal. Veletrh totiž představuje jakýsi „svět v malém“ a témat, pro Němce mnohem důležitějších, se zde probíralo nepřeberně: od amerických prezidentských voleb přes digitalizaci a elektronické čtečky až k finanční krizi a jejím možným důsledkům pro knižní trh; o krizi teď německá knihkupectví pod heslem „Crash“ nabízejí snad desítky titulů. Také v Německu si letos připomínali „osmičková“ výročí: množství titulů zde bylo věnováno zvláště bouřlivému roku 1968, pochopitelně hlavně v západním světě. Součástí jedné antologie dobových textů byl ale také překlad Vaculíkových 2 000 slov, a obsáhlá publikace o 1 300 stranách letos vyšla v nakladatesltví Böhlau i o „pražském jaru“ 1968.

Možná více než v jiných letech se na letošním veletrhu projevovaly politické a bohužel i vojenské boje uplynulých měsíců. Přibyl zcela nový stánek Republiky Kosovo, které je tak oficiálně uznáno i pořadateli veletrhu (ostatně německá vláda Kosovo uznala už tři dny po vyhlášení nezávislosti). Stánek zastupující Gruzii zase nabízel fotografickou brožuru dokumentující srpnovou okupaci ruskou armádou a pořádal také vystoupení vlastních spisovatelů o tom, jak ony události vnímali. Zatímco ale Srbové nechávali kosovský stánek (a Rusové gruzínský) být, velmi hlasité a viditelné bylo na veletrhu napětí až nepřátelství Kurdů a Turků. Turecko bylo letošní hostující zemí veletrhu a investovalo obrovské sumy peněz do nejrůznějších propagačních materiálů, které návštěvníky měly seznamovat s tureckou literaturou, uměním i dějinami; Turci si na své prezentaci přitom dali velmi záležet. Ovšem se stejnou vervou a zápalem se Kurdové, jejichž řeč byla v Turecku dlouho pronásledována a jejichž postavení se zlepšuje jen pomalu, přičinili o to, aby skvělý obraz Turecka narušili. Už u jednoho ze dvou hlavních vstupů do areálu veletrhu Kurdové rozdávali letáčky, které karikovaly logo turecké expozice. Jestliže oficiální turecký slogan zněl „Turecko ve všech svých barvách“ a logo připomínalo vitráž zářící všemi barvami, v kurdské verzi se Turecko změnilo v zemi „barev a zákazů“ a turecké logo v kurdském provedení vypadalo jako okno vězeňské cely. Turci zase naoplátku v kurdském stánku strhli velkou nástěnnou mapu (budoucího) Kurdistánu, což poté Kurdové na tiskové konferenci vydávali za útok na kurdský stánek. Právě kvůli knize Divokým Kurdistánem je podle Kurdů v Turecku zakázán Karel May, který je prý považován za „teroristického spisovatele“ - ve skutečnosti ale jeho díla turecky bez problému vycházejí, jen jmenované dílo s pozměněným názvem V kurdských horách.

Na druhou stranu jsem ale ocenil, kolik turecká expozice nabízela knih o arménské genocidě, což podle turkologa Petra Kučery, který se veletrhu také účastnil, bylo umožněno tím, že výstava byla z větší části organizována nezávisle na turecké vládě. Právě turecké úřady totiž dodnes pravidelně zásobují světové knihovny publikacemi, jež mají v cizině šířit pozitivní obraz o Turecku a jeho minulosti: nesou tituly jako Arménská zvěrstva nebo Arménské falšování a jejich autoři jakékoli záměrné vyhlazování zásadně popírají. Případné oběti vysvětlují tak, že Arméni se vraždili navzájem, Turci jsou líčeni jako mírumilovný národ, který nikdy nikomu nezkřivil ani vlásku, a pokud ano, viníci si za to mohli sami svým zrádným spolčováním s ruským nepřítelem. Dnešní Turci se přitom velmi chtějí podobat obyvatelům Západu, ale jsou na jakoukoli kritiku někdy až přecitlivělí: jak napsal Orhan Pamuk, turečtí intelektuálové se dodnes rádi dovolávají toho, jak je Turecko evropské a chtějí být za to od Evropanů chváleni; v okamžiku jakékoli kritiky z Evropy však rychle mění postoj a začínají zdůrazňovat a oceňovat tureckou odlišnost. Zdá se ale, že se tyto postoje postupně mění: množství titulů zcela otevřeně pojednávajících o osudech Arménů v Turecku, představených v rámci turecké expozice, snad svědčí o postupném chápání toho, že nejvíce Evropané ocení ne přikrášlené verze turecké minulosti, ale spíše skutečné pokusy o vyrovnávání se s vlastními vinami. Ostatně právě v Německu mají s takovými procesy bohaté zkušenosti. Skoro by se vnucovala myšlenka, že prostřednictvím zkoumání arménské genocidy Němci řeší i vlastní trauma z druhé světové války. Mnohé vystavené publikace navíc dokládaly, že s vyhlazením Arménů měli Němci společného více, než jen to, že se na něj později odvolávali a inspirovali se jím nacisté: někteří Němci se totiž na ní i aktivně podíleli. A ironií osudu byli často konečnými vykonavateli ortelu nad Armény právě Kurdové, kteří se tím ovšem ve svých publikacích příliš nechlubili a naopak nabízeli knihu o „arménské a kurdské genocidě“.

Četné publikace se zabývaly vztahem genocidy Židů a Arménů, a to z různých úhlů pohledu, třeba vztahem palestinských Židů k arménské genocidě a jejich údajnou spoluvinou zapříčiněnou jejich lhostejností, nebo naoplátku postoji Turecka k evropským Židům v době 2. světové války. Podle knihy Turecko, Židé a Holokaust (Die Türkei, die Juden und der Holocaust) prý turecké úřady neudělaly skoro nic pro záchranu tureckých Židů, kteří se tou dobou nacházeli v okupovaných částech Evropy, zahynulo tak asi 3 000 Židů. Kniha podrobně sleduje i osudy tureckých Židů v Protektorátu: čtyři z nich - vesměs obchodníci - byli tureckého občanství zbaveni a válku nepřežili, jedna žena, pracující v Praze jako překladatelka, byla zachráněna.

V knihách z turecké expozice se ale české země objevovaly ještě v další, mnohem výraznější souvislosti: dvě osobnosti, které se velmi zasloužily o poznání arménské genocidy a o to, že neupadla v zapomnění, totiž pocházely z Čech, a ne náhodou šlo o Židy. Prvním byl pražský německý spisovatel Franz Werfel, druhým Josef Guttmann (1902 - 1958), který je u nás znám ve zcela odlišném kontextu jako šéfredaktor Rudého práva (do roku 1933) a později jako přední odpadlík od komunistické víry, který spolu se Z. Kalandrou napsal brožuru Odhalené tajemství moskevského procesu. Werfelův světoznámý román Čtyřicet dní Musa Daghu (v češtině jen Čtyřicet dní) vznikl na základě historických událostí, kdy se skupina Arménů na Mojžíšově hoře bránila převaze turecké armády, dokud ji nezachránili Francouzi a Angličané. Ne náhodou bylo o románu napsáno, že „takovou knihu mohl napsat jen Žid“ , Werfel ve svém díle zdůraznil právě starozákonní symboliku. I když obléhání trvalo ve skutečnosti 53 dní, Arméni v jeho románu přečkají na hoře stejný počet dní jako Mojžíš na hoře Sinaj, 40 let také Židé putovali pouští; jestliže reálný předobraz hlavního hrdiny se ve skutečnosti zachránil a zemřel ve věku 99 let, Werfelův Gabriel Bagratjan na hoře umírá: stejně jako Mojžíšovi mu nebylo dáno, aby se svým lidem došel do zaslíbené země. To, že je dodnes Werfel pro Armény skoro národním hrdinou, není překvapivé. Ovšem velkou popularitu si jeho kniha získala i mezi Židy, zvláště těmi, kteří bojovali. Román, který historické události proměnil ve fikci, tak zpětně motivoval židovské bojovníky, kteří se v období nacismu často ocitali ve stejně bezvýchodném postavení jako Arméni na Mojžíšově hoře. Z białystockého ghetta chtěli tamní příslušníci podzemní organizace udělat svoji „Mojžíšovu horu“, a Werfelova kniha byla také diskutována ve varšavském ghettu, jehož obyvatelé řešili stejná dilemata. A ovšem také bojovníci usilující o vznik samostatného židovského státu nacházeli ve Werfelových hrdinech svůj vzor. Mimochodem román Čtyřicet dní už podle Kučery vyšel bez jakékoli cenzury i turecky a dostalo se mu velmi příznivé recenze v tamním nejčtenějším literárním časopisu. - Josef Guttman v říjnu 1939 emigroval přes Švédsko a Mexiko do Spojených států amerických, kde pracoval pro Yivo Institute jako vědecký pracovník zabývající se novějšími židovskými dějinami. Již roku 1946 zde Guttmann v jidiš a později anglicky publikoval vůbec první významnou práci, která poukazuje na četné paralely arménské a židovské genocidy, a ve sborníku Genocida Arménů a Šoa (Der Völkermord an den Armeniern und die Shoah) byl proto označen za „průkopníka výzkumu genocidy“.

Téma Turecko je ovšem pro Němce aktuální samozřejmě hlavně proto, že zde Turci tvoří největší přistěhovaleckou komunitu. Ta se postupně prosazuje také literárně: už roku 1986 se první kniha německé turecké literatury dostala mezi 10 nejlepších knih rádia SWF (vyšla mimochodem právě ve Frankfurtu) a od té doby přibývají další úspěchy (třeba cena Ingeborg Bachmannové pro Emine Özdamar(ovou), kterou by v budoucnosti rád překládal i Petr Kučera). Díla těchto autorů, vycházející německy i turecky, jsou dnes oblíbena i v Turecku. V Německu přitom navíc vychází nejrůznější publikace vztahující se k německým Turkům a líčící velmi odlišné způsoby, jakými se jednotliví němečtí Turci (či Kurdové z Turecka) integrovali. Velmi hojně je zastoupen žánr líčící život Turkyně zasazené či uvězněné mezi dvěma světy: některé z takových publikací nesly pouze křestní jméno autorky, protože za manželství s Němcem jim stále hrozí krevní msta od komunity, z níž vyšly, a musí se tedy skrývat, jiné knihy zase popisovaly životní osudy tureckých žen, které se dokázaly v Německu velmi dobře profesně prosadit a nijak ohroženy se zřejmě necítí. Slavný je v Německu také autor, který svoji kariéru kabaretiéra založil na humorné konfrontaci tureckého a německého životního stylu; zkrátka, co u někoho ústí v tragédii, může být stejně dobře ztvárněno jako groteska.

Z českých autorů na veletrhu vystoupila I. Dousková, v souvislosti s Tureckem se zde pak také představil už několikrát zmíněný překladatel z turečtiny a dvojnásobný držitel ceny Magnesia litera Kučera. Během debaty, která probíhala mezi překladateli z turečtiny, Kučera zasvěceně a s úspěchem hovořil o svém překládání i o recepci turecké literatury v Čechách. Člověkem, který celou debatu potichu sledoval z publika, byl O. Pamuk, jehož jméno se v debatě stále vracelo, protože se svojí Nobelovou cenou rozhodujícím způsobem zasloužil o větší zájem o tureckou literaturu, a dá se říci, že navzdory svému mlčení byl hlavní postavou celé debaty on. Právě Pamuk ostatně veletrh zahajoval, ve své řeči přitom před zraky tureckého prezidenta A. Güla soudobé Turecko ostře kritizoval zato, že v něm jsou i dnes souzeny a zavírány do věznic stovky spisovatelů za „urážku turectví“. Gül naopak ve svém projevu prohlásil, že „díky reformám z posledních let se země půlměsíce přiblížila ke splnění podmínek nutných ke vstupu do Evropské unie“; i když nebylo ještě dosaženo úplného úspěchu, je podle tureckého prezidenta zřejmé, že „v porovnání s minulostí se stalo mnoho dobrého“. Ve znamení polemik a sporů se tedy, jak vidět, neslo už samotné zahájení veletrhu. Pokud by se ale všechny konflikty ve světě řešily jen prostřednictvím knih, proslovů a maximálně strháváním map, bylo by to ještě docela dobré.