Politická platforma. Tak označuje Juergen Boos knižní veletrh, jehož je ředitelem. I letos se tak do tohoto knižního mikrokosmu promítla témata z celého aktuálního světa. Na veletrhu se mluvilo například o tom, jak mohou knihy přispět k vytvoření lepšího a spravedlivějšího světa, v němž by nikdo nebyl a priori zavrhován kvůli původu nebo vyznání, a také ke vzájemnému porozumění lidí s odlišnými životními i historickými příběhy. A to i těmi tragickými, bolestnými či politicky mírně nekorektními. (Což může častým opakováním zplanět ve fráze, ale ve Frankfurtu se o to upřímně snaží.) Boos se v této souvislosti postavil proti vylučování nacionalistických nakladatelství z účasti na veletrhu. „Povolujeme vše, co není proti německé ústavě a proti deklaraci lidských práv,“ zdůraznil.

Co mám právo číst i nečíst
Právě 70. výročí přijetí Všeobecné deklarace lidských práv bylo na veletrhu připomínáno. Vyzdvihována byla její důležitost jako podmínka obstojného fungování literárního světa, protože jen tam, kde platí lidská práva, mohou autoři svobodně a neomezeně publikovat. A i když deklaraci oficiálně přijalo 147 zemí, v mnohých z nich tato práva jsou denně porušována. Jako výraz sebevyjádření mohli jednotliví návštěvníci nechávat vzkazy na velké stěně s nápisem Jsem na téže straně; lidských práv a jejich porušování se z nich ale týkaly jen některé.

Další debaty se zaměřily na podoblast tohoto tématu, totiž na práva žen, například na kampaň #MeToo. „Z průzkumů víme, že ženy čtou knihy napsané ženami i muži, avšak muži čtou převážně knihy od autorů. Je načase, aby také muži začali číst ženy“, zaznělo v této souvislosti z úst spisovatelky Chimamandy Ngozi Adichieové. Dodejme však, že každý má také právo k vlastní škodě nečíst nic.

Zahájení celé akce se zúčastnil německý prezident Frank-Walter Steinmeier, který se zapojil do debaty, jak čelit populistům a vzdorovat xenofobním náladám ve společnosti (paradoxně v době, kdy jeho český kolega začal znovu přiživovat protiromské nálady).

Z aktuálních politických témat se na přetřes dostaly například dopady Brexitu na knižní průmysl. Zaznívaly přitom obavy, že pokud k němu dojde, bude to pro vydavatele znamenat katastrofu. Jeden z těch britských konstatoval, že nejvíce knih tiskne v České republice a Slovinsku, odkud jsou v Británii za tři dny po vytištění, ale po obnovení hranic bude tento způsob obchodování krajně nejistý. A jeden irský kolega s vyhlídkou na strašidelnou, ale reálnou hrozbu vybudování hranice mezi Severním Irskem a zbytkem ostrova vyjádřil naději, že k Brexitu nakonec nedojde.

Vědci lidem
O Evropské unii se debatovalo i v jiné souvislosti: European research council navrhla, aby od roku 2020 byly vědecké články, které byly v Evropě podpořeny z veřejných nebo poloveřejných zdrojů, volně přístupné. V některých případech jsou čtenářům zdarma k dispozici již nyní, pokud si to autor přeje nebo po uplynutí určité doby, minimálně šesti měsíců. Jako open access je dnes publikováno patnáct procent textů, což by se po schválení měrnice změnilo: vneslo by to nutně revoluci do fungování vědeckých časopisů, které se tomuto opatření brání.

Tim Britton z nakladatelství Springer na obranu sebe i svých kolegů deklaroval: „Výchozím bodem podobných záměrů je až příliš často to, že všichni vydavatelé jsou špatní. Ve skutečnosti ale děláme dobrou práci a vykonáváme ji pro dobro celého světa“. V debatě zaznívalo, že existují různé formy volného přístupu, a když už, je třeba najít takový, který by vyhovoval všem. Mimochodem u nás se touto otázkou obsáhle zabýval Jaroslav Flegr v knize Milí pokusní králíci, v níž se přimlouval za systém „PeerJ“ kombinující časopis s otevřeným přístupem, preprintový archiv, úložiště primárních dat a sociální síť.

Poslechem
Veletrhu nedominovala jen témata politická. Konala se tam kupříkladu první tamní konference o rozvíjejícím se trhu s audioknihami. V jednom průzkumu se prý ukázalo, že padesát šest procent konzumentů při poslechu audioknih neprovozuje žádnou vedlejší činnost a plně se soustřeďuje na mluvený text, což nabourává představu, že lidé poslouchají audioknihy jen jako doplněk k nějaké jiné, plnohodnotnější činnosti.

Zazněly také rady, jak zvýšit jejich prodeje: například streamováním nebo „rozsekáním“ na kratší, tříminutové úryvky připomínající písňové hity. Dodejme, že i v češtině dnes můžeme na YouTube zdarma poslouchat například skoro všechny díly Deníku malého poseroutky, což je ale jiný případ: nahrávky tam byly umístěny ilegálně a nakladatel nemá dostatek účinných možností, jak tomu zabránit… Dále debatující připomínali, že poslech mluveného slova, předčítaného z psané knihy, je jakýmsi návratem k mytickým počátkům literatury, kdy se lidé shromáždili u ohně a zaposlouchali se do slov vypravěče-šamana…

Do časoprostoru magie, čarodějnických hůlek a zaklínadel se v sobotu pomyslně vrátily stovky dětských i dospělých návštěvníků, kteří se na výzvu pořadatelů pokusili o překonání světového rekordu v počtu lidí v kostýmu Harryho Pottera shromážděných na témže místě – pohlaví ani věk nehrály roli, rozhodujícími kritérii byla potterovské brýle, plášť a znamení na čele. Takových jedinců se sešlo přesně 998, asi o sto méně, než by bylo k novému rekordu potřeba. Setkání si ale účastníci užili i tak. V čase, kdy i významní vědci jako teoretický biolog Stuart Kauffman mluví o potřebě znovuokouzlení světa, není trocha těch kouzel asi na škodu. Navíc nejslavnější dílo J. K. Rowlingové není jen nějaká úniková fantazie pro děti: vlastně také vypovídá o potřebě světa bez kast a ostrakizace těch, kteří nepocházejí z té správné rodiny...