Patrně k nejživějším diskusím ruského programu frankfurtského festivalu patřila ta s názvem Ruský underground jako estetický mainstream (Russischer Underground als ästhetischer Mainstream). Nad zčásti německým, zčásti anglickým názvem se nikdo nepozastavoval, všichni účastníci mluvili automaticky rusky. Nad významem slov v názvu se však zamýšlel každý z vystupujících a ukázalo se, že i dnes, po rozpadu SSSR, je pojem undergroundu stále nejasný a nezpracovaný.
Kulatý stůl vedl spisovatel Jevgenij Popov, který píše a publikuje od roku 1962 a byl redaktorem legendárního undergroundového almanachu Metropole (Metropol, 1979). Hned zpočátku odmítl v podstatě všechna slova v názvu: nejedná se o jev ruský, nýbrž sovětský, slovo underground by nahradil slovem platforma. Estetický mainstream neexistoval, protože spisovatelé se slučovali na bázi etické, a esteticky byli zastánci různých směrů a pozic. Underground byl podle něj natolik spojen s obdobím Sovětského svazu, že dnes už o jeho existenci můžeme jen pochybovat.
O mikrofon vzápětí požádal Viktor Jerofejev – další z redaktorů Metropole, postmoderní spisovatel a kritik. Odmítl téměř všechny Popovovy teze. Under­ground vymezil na základě odporu a vzdoru, který lze v ruské literatuře najít u A. S. Puškina a M. J. Ler­montova, ale hlavně u F. M. Dostojevského, především v Zápiscích z podzemí. Ale nejen to. Z pozice undergroundu podle V. Jerofejeva vychází každá nastupující generace, která revoltuje proti kánonu starších spisovatelů, doslova je pojídá, a mluvčí proto underground nazývá „kanibalským“. Na závěr se kritik ke všem přítomným spisovatelům obrátil s tím, že i oni už jsou „snědeni novou generací“. Pak odložil mikrofon a odešel.
Slova se ujal Lev Rubinštejn, básník a jeden ze zakladatelů poetiky ruské postmoderní poezie, který se proslavil psaním na knihovnické kartičky. Jerofejevovu tezi prohlásil za efektní, ale nepravdivou. Underground umístil opět do rámce sovětské moci a vymezil jej dobou, v níž fungovaly neoficiální instituce a struktury – samizdatové časopisy apod. Přibližně tedy od poloviny sedmdesátých let do perestrojky. Zdůraznil, že v undergroundu bylo jednotné socio-kulturní chování „podzemních lidí“, protože se do něj odcházelo vědomě. „Nebyli to lidé, jejichž práce by se nepublikovaly, ale lidé, kteří své práce nepublikovali,“ uzavřel Lev Rubinštejn.
K diskusi byl pozván i Andrej Vozněsenskij – oficiál­ní básník šedesátých a sedmdesátých let. Under­ground je podle něj spojen s dvacátým stoletím a dobou sovětského totalitarismu. V současné době již neexistuje, a to třeba i díky internetu, který umožňuje každému vystoupit z anonymity.
Ani se závěrem kulatého stolu se diskutující neshodli na definici jediného slova z názvu. Problém undergroundové kultury zůstává v ruské společnosti nadále otevřen a nejspíše stále čeká na své zpracování a reflexi. Tu snad poskytnou mladí spisovatelé či historici.

Se zvědavostí čekalo publikum na prezentaci nejmladších autorů – výherců ceny Debut (udílí se od roku 2000 a je zaměřena na autory do 25 let). Účastníci diskuse a především moderátorka Olga Slavnikovová představili posluchačům spíše samu soutěž než její výherce. Seznámili jsme se tak se všemi členy poroty (předsedou je básník Jevgenij Rejn), koordinátory a přísedícími. Na mladé autory zbyla poslední půlhodina, ve které se stihli představit, zopakovat několik bibliografických údajů a říct, že „cenu Debut opravdu neočekávali“. Tím byl kulatý stůl uzavřen. Stojí však za to ukázat základní rysy tvorby mladých spisovatelů a spisovatelek, protože jejich první díla vykazují osobité vidění světa.
Vystudovaný právník Arkadij Babčenko (nar. 1977) získal Debut v roce 2001 ve speciální kategorii „statečnost v literatuře“ a poté začal pracovat jako korespondent deníku Moskovskij rabočij. Do soutěže poslal svou prvotinu Deset sérií o válce (Desiať serij o vojně), v níž popisuje zážitky z Čečenska, kde strávil jako ruský voják několik let. V besedě potvrdil, že prvotní impuls k psaní byl u něj psychotera­ peutický a že stylem odkazuje k „surové“ válečné sovět­ské próze, k V. Astafjevovi či V. Bykavovi. Autor ve své próze ukazuje především krutost války a soudržnost a kamarádství vojáků. Když vydal další práce na toto téma, začalo se mluvit o novém formujícím se proudu ruské literatury – „nové válečné próze“. Babčenko se účastní mnoha diskusí o čečenské válce a patří k jejím komentátorům v tisku.

Prvotina Denise Osokina (nar. 1977) je také věnována době chaosu – dvacátým létům dvacátého století v Rusku a dohořívající občanské válce, její atmosféra je však naprosto odlišná. Debut autor získal v roce 2001 v kategorii „malá próza“ za cyklus kratičkých povídek nazvaný Andělé a revoluce. Vjatka 1923 (Angely i revoljucija. Vjatka 1923). Vjatka, město severně od spisovatelovy rodné Kazaně, žije svým vlastním mikroživotem a autor, vystudovaný folklorista, sleduje tento život na základě detailů. Jeho sdělení jsou velice intimní, snad právě proto, že za věcmi cítí jejich vlastní historii i příběhy lidí. Jemnou výpovědí na toto téma je například povídka, která sestává jen ze soupisů věcí, jež si manželé navzájem darovali k výročí svatby, třeba „dvě čajové lžičky s malinkými nálepkami Warszawa, Miodowa 5“ nebo „dvě dřevěné myšky, hrající na cimbál“. Denis Osokin vnímá svět v předivu nejbližších věcí a lidí, ve světle bulgakovovském či pasternakovském. Jejich popis ale probíhá spíše v ovzduší absurdna, které se vynořuje v samém výběru slov (autor se označuje za „spisovatele-primitivistu“), v zálibě v krátkých povídkových útvarech a humoru (nesporné dědictví D. Charmse). I dějinné umístění jeho prózy odkazuje k ovzduší avantgardních dvacátých let, k tehdejšímu duchovnímu zmatku, v němž věci ztratily svůj řád a smysl a bylo je třeba znovu osahat, prozkoumat a popsat. To je v současném Rusku jeden z největších problémů nejmladší generace.

Mladá ruská básnířka z Kazaně Anna Russ (nar. 1979) se ve svých posledních básních zamýšlí především nad určitou „pravdivostí“ či „věrností“ ve vztahu ke své zemi a ke svým blízkým. Russ byla v roce 2000 zařazena do seznamu finalistů Debutu v kategorii Humor v literatuře, ocenění však získala až o rok později, v kategorii Dětská literatura (podobně jako Denis Osokin publikovala v dětském kazaňském časopisu Deštník – Zontik). V její poezii se objevuje poměrně realistické vidění s postřehy humoristického publicisty. Kritika v nich našla stopy poetiky Lianozovské školy, především Cholinových a Sapgirových popisů komunálek a jejich nájemníků. Jako své nejoblíbenější básníky mladá autorka uvedla Olga Grigorjeva, jenž má blízko k lianozovskému konkretismu, proslavil se však především tvorbou jakoby pro děti, svými strašilkami, které přesně a s černým humorem popisovaly sovětskou skutečnost od dob revoluce či kolektivizace až do počátku perestrojky. Russ své postřehy o okolním světě přenáší i do textů písní, s nimiž vystupuje v kazaňských i moskevských klubech.

Poslední z mladých autorů, kterého přijela komise ceny Debut „ukázat“, se jmenuje Sergej Šargunov (nar. 1980).
Převzetí ceny Debut v roce 2001 v kategorii „velká próza“ se v jeho případě neobešlo bez skandálu, protože mladý spisovatel hned ohlásil, že obdržené peníze předává na podporu kontroverzního prozaika a člena ruské nacionálně-bolševické strany Eduarda Limonova (který byl odsouzen mj. za pašování zbraní). Téma Šargunovovy prózy Chlapeček je potrestán (Malyš nakazan) bylo také netradiční, líčil v něm vztah osmnáctiletého mladíka k mnohem starší ženě. Jeho nejdiskutovanějším textem se však stala povídka Hurá! (Ura!), otištěná v časopise Novyj mir v roce 2002. Je psána v ich-formě a má ukázat současného „hrdinu naší doby“. Autorovo alter ego se stylizuje do Danily Bagrova – hlavní postavy kultovních filmů Bratr 1 a Bratr 2 –, ale schází mu určitý druh upřímnosti; v textu je časté ohlížení hrdiny za sebou samým, občas tu zaznívá lživá sebeironie, snad až koketnost.
O postulát současného hrdiny se pokoušel ve svém románu Mínus (Minus) i Roman Senčin (nar. 1971), avšak se stejně sebelítostným a neupřímným tónem.

Na nejmladších autorech je možné pozorovat, že se nesnaží vytvářet uskupení, převládá mezi nimi spíše duch individuality, je jim cizí pocit jakési obecné základny, již zdůrazňovali spisovatelé undergroundu. Doba se změnila, jedna generace střídá druhou, ale smyslem té nejmladší nejspíš není (slovy V. Jerofejeva) „pojídat“ předchozí autory. Zatímco poetika R. Senčina a S. Šargunova je založena na určitém druhu vzdoru (mnohem více však na sebelítosti), u ostatních mladých spisovatelů je zdůrazněna spíše inspirace, ať už životní (válka v případě A. Babčenka) či literární (Charms v případě D. Osokina). Jistě se však jedná o pokolení, které bude pracovat s dědictvím undergroundu, a teprve jeho díla snad lépe osvětlí roli podzemní literatury v procesu vývoje ruské kultury i společnosti.