Na Frankfurtském knižním veletrhu se každý rok představují němečtí překladatelé prostřednictvím dvou organizací: Sdružení německojazyčných překladatelů literárních a vědeckých děl (VdÜ) a Státního svazu tlumočníků a překladatelů (BDÜ). Za deset let, kdy jejich prezentaci ve Frankfurtu sleduji, se její rozsah, forma i náplň průběžně proměňují: v souvislosti s globální krizí přišlo i pár hubených let, ale letos se jednoznačně ukázalo, že i v nových, skromnějších podmínkách našli němečtí překladatelé způsob, jak i nadále zaujmout široké publikum – nejen odborníky, ale i zájemce z řad běžných čtenářů a milovníků literatury.

Obě organizace teď v hale 5.0 sdílejí nevelký stánek, kde podávají informace o své činnosti a o tom, co mohou poskytnout svým členům, nabízejí tu nejrůznější tištěné materiály, ale stánek slouží i jako místo setkávání pro překladatele, kteří veletrh ve Frankfurtu navštěvují. Vedle toho se VdÜ a BDÜ podílejí na programu dvou přilehlých scén, které spadají pod „Světový příjem – Středisko pro politiku, literaturu a překládání“.

Cukr místo biče
Zahájení programu střediska 9. října v pravé poledne obstaral VdÜ. Už podesáté tu uděloval cenu Übersetzerbarke (slovní hříčka: převoznická/překladatelská loďka), určenou osobnosti, které leží pozice literárních překladatelů na srdci. Vítěz se vyhlašuje na jaře, ale slavnostní předání uměleckého díla s motivem loďky (v některých ročnících to byla plastika, jindy obraz) se tradičně koná na Frankfurtském knižním veletrhu. Letošní laureátkou je nakladatelská redaktorka Bärbel Flad. Jak se výstižně píše na stránkách ceny: „Pokud jde o uvádění překladatelova jména, znění překladatelské smlouvy a další záležitosti ve vztahu k našemu povolání, je v nakladatelském světě a v médiích několik černých ovcí a mnoho šedých myší. Jsou však i zářné příklady.“ A ty chce VdÜ vyzdvihnout. Mezi laureáty se kromě nakladatelských redaktorů vyskytují i literární kritici, ředitelé literárních scén apod.

Periferie literárního překládání
Po dlouhých letech, kdy se na veletrhu probíraly nejrůznější aspekty ryze literárního překládání, se letos pozornost přesunula k okrajovějším disciplinám oboru – totiž překládání filmových titulků, vědecké literatury a sci-fi. O problematice filmových titulků se debatovalo pod titulem „Hlavně nenápadně“, ale došlo i na praktickou ukázku formou osvědčeného nahlédnutí do překladatelské kuchyně (německy Der Gläserne Übersetzer, anglicky The Transparent Translator): překladatel Frank Sahlberger dvě hodiny pracoval před očima obecenstva na titulcích k filmu A Serious Man (Seriózní muž) bratří Coenů, reagoval na připomínky k překladu, zodpovídal nejrůznější otázky kolegů i laiků v publiku. Na přetřes přišly nejen technické záležitosti (na co všechno musí překladatel při rozhodování o určitém řešení dbát, jak je to se speciálními počítačovými programy pro překlad filmových titulků, jaké podklady v podobě rozepsaných dialogů v originále překladatel od zadavatele dostává, kolik času překlad jednoho filmu zabere apod.), ale třeba i praktické záležitosti ze života překladatele na volné noze – jak je to se sociálním pojištěním, jaký status má překlad titulků v rámci různých vymožeností, jichž mohou využívat němečtí literární překladatelé apod. Rozvinula se také debata o dabingu kontra titulkování – v Německu jsou tradice dabingu (asi jako u nás) velmi rozvinuté. Frank Sahlberger poukázal na situaci ve skandinávských zemích a v Nizozemsku, kde se naopak filmy – jak v kinech, tak v televizi – téměř výhradně titulkují. Vzhledem k silné převaze anglickojazyčných filmů to vede k tomu, že znalost angličtiny v těchto zemích je běžná, protože lidé od dětství sledují filmy v původním znění. Došlo i na skutečnost, že dabing usnadňuje cenzuru, takže je tradičně zavedenější v zemích s jistými totalitními sklony nebo podobnou minulostí – v Německu se však údajně šmahem dabovalo už před rokem 1933, tedy před Hitlerovým nástupem k moci. Za dvě hodiny nakonec překladatel udělal jen sedm minut filmu, ale v závěru se o mikrofon přihlásil jeden z diváků-laiků a prohlásil, že se teď už nikdy nedokáže dívat hodinu a půl na film bez pomyšlení na to, kolik mravenčí práce se za nenápadnými titulky ve skutečnosti skrývá.
V sobotu 12. října, kdy se veletrh otvírá širokým masám, si nechal pod pokličky nahlížet Frank Böhmert při veřejném překládání povídkové sci-fi sbírky The Starry Rift, kterou napsal James Tiptree Jr (alias Alice B. Sheldonová). V dlouhém sloupci německých překladatelských cen mimochodem nechybí ani zvláštní cena pro překladatele sci-fi – jistě dobrý způsob, jak i v tomto žánru podněcovat kvalitní práci.
Překladu vědecké literatury se věnovala debata uspořádaná oběma německými překladatelskými organizacemi v pátek 11. října. Účastnila se jí Bettina Müller Renzoni, německá překladatelka (populárně)vědecké literatury z italštiny, členka VdÜ, a Norma Kessler, německá překladatelka zejména architektonických publikací z angličtiny a španělštiny, členka BDÜ. Nakladatele zastupoval Uwe Naumann, redaktor non-fiction v nakladatelství Rowohlt. Klíčová otázka zněla, nakolik spadá překlad (populárně)vědecké literatury do kategorie literárního překládání. Na rozdíl od beletrie se tu důraz klade na obsah. S ohledem na cílovou skupinu a na rozdíly např. v tom, co patří k obecnému vzdělání v té které zemi, lze v překladu některá fakta doplnit, jiné, příliš specifické prvky vynechat. Kniha musí být dobře čitelná, a tak je možné přizpůsobit styl zvyklostem v dané zemi (např. květnatý styl italské vědecké literatury převést do němčiny civilněji). „Lidský prvek“ (v porovnání s mechanickým překladem) tu přesto představuje tvůrčí aspekt, což by potvrzovalo předpoklad, že i překlad vědecké literatury je odvětvím literárního překládání. Německým překladatelům vědecké literatury se dostává uznání v podobě dvouleté překladatelské ceny, ale z obecenstva zazněla připomínka, že překládáním vědecké literatury ztrácí literární překladatel nárok na pojištění v rámci pojišťovacího programu zaměřeného na literáty.

Autor originálu a autor překladu
V pořadu „Někde jinde někým jiným – dítě prchá před válkou“ se protnula prezentace německého překladu s letošním zaměřením Střediska pro politiku, literaturu a kulturu na literaturu pro děti a mládež. Nizozemská autorka Joke van Leeuwen tu se svou německou překladatelkou Hanni Ehlersovou představila knížku Toen mijn vader een struik werd / Als mein Vater ein Busch wurde und ich meinen Namen verlor (Když se z táty stal keř a já jsem přišla o jméno), moderovala překladatelka Heike Brandt. Hodinu a půl se tu rovným dílem věnovala pozornost autorce originálu a autorce překladu, včetně profesního životopisu a (překladatelské) bibliografie. Joke van Leeuwen také připomněla, že společně získaly německou Cenu Jamese Krüsse pro mezinárodní literaturu pro děti a mládež (zajímavé na tom je, že spisovatelka ji obdržela za celé dílo, ale oceněny byly současně i dvě z jejích kmenových německých překladatelek). Moderátorka význam takového rovnocenného přístupu k autorovi překladu ještě zdůraznila poznámkou, že na vklad překladatele do vzniku cizojazyčné verze se v recenzích i jinde mnohdy neprávem zapomíná. Přitom u dětské literatury, a zejména v případě této knížky, je překladatelský tvůrčí přínos zvlášť výrazný. Joke van Leeuwen si ráda pohrává s jazykem, její dětští hrdinové třeba chápou různé obraty i slova v nečekaném významu (jako příklad překladatelského oříšku autorky uvedly nizozemský výraz uit elkaar halen, kvůli kterému hrdinka sdělení, že děti budou rozděleny do skupin, chápe v jiném možném významu, totiž že děti budou rozmontovány či rozebrány na součástky). V této knize spisovatelka navíc vytvořila umělý cizí jazyk. Chtěla totiž navodit modelovou situaci dítěte, z něhož se kvůli válečnému konfliktu náhle stane utečenec, bez narážek na konkrétní zemi či dobu. A tak i jazyk, který se dětská hrdinka musí v nové zemi učit, je fiktivní. Anglický překladatel převzal autorčin umělý jazyk beze změn, ale jí je bližší přístup německé překladatelky, která vytvořila novou verzi: jazyk totiž není zcela nesrozumitelný, jsou v něm i určité záchytné body, které je záhodno zachovat i v překladu. Spolupráce spisovatelky s překladateli zachází mnohdy do překvapivých detailů. Joke van Leeuwen si své knihy zpravidla sama ilustruje. A tak když v němčině nelze nalézt odpovídající rým k nizozemskému honden-Londen (psi-Londýn), překreslí příslušný obrázek tak, aby odpovídal německému řešení. Při předčítání úryvku z knihy – nejprve Joke van Leeuwen v nizozemštině, pak Hanni Ehlers německy – upoutaly dvě věci: jednak to, že přes společný germánský základ německé publikum nizozemštině očividně ani trochu nerozumí. A pak to, že si Němci na lehkost a vtip originálu ve spojení se závažným tématem (což je v nizozemské dětské literatuře poměrně běžná kombinace) museli zřejmě nejprve zvyknout. Jako by se zpočátku neodvažovali usmívat.

Překladatelé všech zemí...
V pořadu „Literární cestovní kanceláře – mezinárodní spolupráce překladatelských nadací“ vystoupily Marina Pugliano a Anna Mioni, zástupkyně italského překladatelského syndikátu STRADE, aby upozornily na obtížnou situaci italských literárních překladatelů a získaly širokou mezinárodní podporu pro petici italským státním představitelům za zřízení překladatelského fondu. Text je v různých jazycích (včetně češtiny) k nalezení na jejich webových stránkách, tam je také možné se k petici připojit: Italská organizace pro tzv. nakladatelské překladatele (tj. ty, jejichž dílo podléhá autorskému zákonu) se ustavila teprve v roce 2003 v rámci Národního syndikátu spisovatelů, od ledna 2012 funguje pod názvem STRADE (Sindacato Traduttori Editoriali) samostatně. V současné době má 150 členů. Je součástí jednoho z velkých italských odborových svazů CGIL, takže její členové mohou automaticky využívat i různých služeb této odborové organizace. Vedle toho spolupracuje s Překladatelským domem v Římě a je členem mezinárodní překladatelské organizace CEATL. Cílem syndikátu je přimět překladatele, „aby vystoupili ze samoty a uvědomili si svou roli i odpovědnost, začali uvažovat kolektivně – ne ‚já‘, ale ‚my‘“, jak to formulovala Anna Mioni. K výdobytkům STRADE za dobu trvání patří mj. sestavení kodexu slušného jednání (best practice) mezi nakladateli a překladateli (pro členy zdarma). Protože formuluje pravidla pro obě strany s cílem zlepšit kvalitu překladů, obstarávají si ho u syndikátu i mnozí nakladatelé. Na webových stránkách syndikátu překladatelé najdou daňového a právního průvodce (za jeho sestavení se přimlouvali i nakladatelé). Syndikát založil pro své členy interní databázi, v níž se zaznamenávají překladatelské tarify různých nakladatelů, aby měl překladatel při vyjednávání o honoráři určité vodítko. K jiným vymoženostem pro členy patří založení svépomocného fondu pro nemocenské pojištění (do té doby pracovali bez možnosti pojistit se). Členové mohou umístit své údaje do databáze překladatelů na webových stránkách syndikátu a jeho prostřednictvím mohou informovat o své práci (např. oznamovat čerstvé vydání překladu) na sociálních sítích. Se zainteresovanými stranami vede syndikát diskusi o vzorové smlouvě: mnozí nakladatelé si uvědomují, že standardní smlouva je i v jejich zájmu, protože dohadování o znění licenční smlouvy u každého dalšího titulu není nepříjemné jen pro překladatele, ale i pro nakladatele. Podobně se syndikát angažuje v jednání o znění autorského zákona, ale je zapojený i do úsilí italské kulturní obce o zvýšení státních výdajů na kulturu (momentálně tvoří 1,1 procento z rozpočtu – „naše země je na posledním místě v Evropě“, píše se na webových stránkách syndikátu). Petice za zřízení překladatelského fondu získala publicitu v italském rozhlase, ale syndikát ji představil např. i na knižním veletrhu v Římě (jeden z několika významných italských veletrhů, na nichž se syndikát každoročně prezentuje). Vystoupení na Frankfurtském knižním veletrhu je krok na mezinárodní fórum, přitom ani jazykové vybavení představitelek syndikátu není překážkou: jestliže jen jedna z nich ovládá angličtinu, o činnosti mluví druhá klidně prostě italsky a kolegyně ji konsekutivně tlumočí. Další podrobnosti o specifické situaci italských překladatelů, tamního knižního trhu i celkově slabého (a stále klesajícího) procentuálního zastoupení čtenářů v italské populaci lze najít v české verzi petice (nebo jinak na webových stránkách STRADE, tam ovšem pouze italsky). Refrénem vystoupení sice byla věta, že italští překladatelé jsou na tom v Evropě skoro nejhůř, ale vyvažoval ji výčet akcí i ráznost, s jakou se tato skupinka snaží situaci svou i svých překladatelských kolegů zlepšit.