Za každým drobným kopcem a skálou nalézáme nová místa. Tato krajina se jenom výjimečně sjednocuje, aby vytvořila prostý a jednohlasný prostor, setkáváme se v ní proto se spoustou přírodních „sil“; obecný jednotící řád v ní však chybí, což se projevuje v  pověstech o gnómech, trollech, trpaslících a skřítcích. Takto popsal slavný norský historik a teoretik architektury Christian Norberg-Schulz (1926–2000) severskou krajinu. O tom, jak vypadá norská literární krajina, chtěla návštěvníky poučit letošní expozice Norska na Frankfurtském knižním veletrhu, jehož byla tato země hlavním hostem.

Hlavní norský pavilon tvořil volný, vzdušný prostor, který opticky zvětšovala boční zrcadla. Expozici vévodily dvě velkoformátové fotografie severské přírody, které ji rámovaly ze zadní strany. Jinak se jí dalo volně procházet od jednoho „zastavení“ k dalšímu. Ta byla věnována roztodivným motivům: kromě norské literatury například Sámům, polárnímu výzkumu, ochraně přírody a změnám klimatu, zakázaným a cenzurovaným knihám nebo tématu „čich: neviditelné ticho“. Tam si mohli návštěvníci například vyzkoušet, jak voní slzy. Kdo se odvážil putovat za tyto kulisy, mohl ještě najít skrytá překvapení. Jako starý polorozpadlý člun, který údajně patříval filozofovi Ludwigu Wittgensteinovi. Ten do Norska v letech 1913 až 1950 opakovaně jezdil a zvláště svůj první tamní pobyt později považoval za jedno z nejproduktivnějších období svého života.

Severští trollové v norské expozici sice k vidění nebyli, a to ani v sádrové či dřevěné podobě, ale zato ji slavnostně otvíral Haakon, korunní princ norský, a jeho žena, korunní princezna Mette-Marit (uváděná někdy také jako Mette-Marit Norská). Ta je dcerou novináře a vydavatele Svena Høibyho, takže má zřejmě nefalšovaný vztah k literatuře. Před veletrhem cestovala se skupinou norských spisovatelů speciálním „literárním vlakem“ napříč Německem. V literární příloze deníku Welt mimo jiné uvedla, že „literatura činí život skutečnější“, a vyjmenovala 22 knižních titulů, které pro ni byly v průběhu jejího života důležité, od Bratrů Lví srdce Astrid Lindgrenové přes Shakespeara a Kristinu Vavřincovu Sigrid Undsetové („fascinující příběh ženy, který našla svoji cestu“) až ke Karlu Ovemu Knausgårdovi. Když četla první díl jeho velmi otevřené autobiografie Můj boj, měla prý pocit, jako by jí dírou v hrudi skrz naskrz pronikal vítr.

Zmíněný Knausgård byl na veletrhu osobně přítomný a vedle něj se dostavily i další norské literární hvězdy jako Jo Nesbø nebo Maja Lunde (nar. 1975), mimo jiné autorka knihy Historie včel, jež se odehrává v postapokalyptickém světě (zdánlivě) bez včel, v němž se chlapec bodnutý včelou a umírající na anafylaktický šok stává kultovní postavou, symbolem celospolečenské změny směřující k navracení včel a znovuoživení zemědělství. Součástí nového paradigmatu je přitom i požadavek, aby se lidstvo nadále zřeklo včelího medu, protože jim bereme něco, „co nám nepatří“.

Korunní princezna také ocenila: „Naši spisovatelé se nebojí vyzdvihovat těžká témata a zároveň své čtenáře bavit.“ To první jistě splňuje novinářka Åsne Seierstadová, další ze zúčastněných. Její dvě knihy, popisující skutečné události i za pomoci postupů připomínajících beletrii, ukazují problematickou část norské reality. Kniha Dvě sestry, líčící příběh dvou mladých somálských dívek, které se rozhodly odejít z Norska a přidat se k Islámskému státu, například názorně předvádí, jak Norsko vnímají někteří radikální imigranti. Totiž jako společnost nemorální a dekadentní, složenou z lidí, kteří se přes týden nudí a víkend věnují alkoholu a nevázanému sexu. Strašlivou a přehnanou odpovědí na přítomnost muslimů v Evropě, kam většina muslimů před teroristy a válkou sama utíká a nepřidává se k nim, představovala masová vražda, již 22. července 2011 spáchal pravicový politický aktivista Anders Behring Breivik. Seierstadová jeho osud zpracovala v dokumentárním románu Jeden z nás: Příběh o Norsku. Aniž by hlavního antihrdinu zbavovala viny, líčí jeho dětství bez otce a s matkou, která nejen že nestačila na plnění jeho základních potřeb, ale dokonce se už ve chlapcově velmi raném věku obrátila na sociální službu, protože ji obtěžovalo, že na ni její dvouleté dítě sahá. Příběh Breivika ovšem v širším kontextu doříkává německo-norská překladatelka Ebba D. Drolshagen, autorka knihy Gebrauchsanweisung für Norwegen (Návod k použití Norska), letošní novinky, o níž také na veletrhu debatovala. Ocenila v ní, s jakým chladným klidem vedení země na atentát zareagovalo, takže například zmíněný korunní princ Haakon prohlásil, že sice onu tragédii nemůžeme odčinit, ale můžeme si zvolit, co s námi udělá.

V tomto smyslu se Norsko celkově prezentovalo jako země, kde „se vede dobře nejen lidem“, ale díky finanční podpoře státu i knihám (jak napsala Barbora Grečnerová v publikaci Současná norská literatura [Skandinávský dům, z.s., 2019]). A v níž sice už možná nestraší trollové, ale stále má svoje démony, jako ostatně každá jiná země. I díky svým literátům a zodpovědným vrcholným politikům se ale Norové snaží reflektovat je a poctivě se s nimi vyrovnávat.