Vylíčil to Stendhal i Tolstoj – pocity prostého účastníka slavné bitvy, který vnímá jednotlivosti, ale souvislosti nevidí, protože mu chybí nadhled. O skutečném průběhu bitvy se dočte (pokud přežije) dodatečně.

„Jakmile se venku ozve hrkání kufříků na kolečkách, víme, že veletrh je zase tady,“ prohodila naše loňská bytná. I při letošní druhé návštěvě veletrhu jsme se přesvědčili, že z ní mluvila zkušenost. Už od rána se k rozlehlému veletržnímu areálu stahují ze všech stran mračna účastníků a část z nich za sebou skutečně táhne luxusnější formu pojízdné tašky, které se za totality přezdívalo RVHP (Ráno vyjedeš, h... přivezeš). Kdo kufřík netáhne, nejméně jednou o některý zakopne – takový je zákon frankfurtského veletrhu. První tři dny jsou vyhrazeny „profesionálům“, ale zejména v německých pavilonech se to hemží mládeží, sem tam se mihnou i děti nebo matky s kočárkem. Zahlédneme pracovníky nakladatelství či literárních agentur, kteří spěchají na další obchodní schůzku, ale převahu mají volně bloumající návštěvníci. Vzhledem k pozdějšímu datu konání přišel letošní veletrh o tradiční atrakci, totiž vyhlašování Nobelovy ceny za literaturu. Proti loňsku, kdy tu vystupoval Jaroslav Rudiš v souvislosti s německým vydáním knihy Nebe pod Berlínem, tu letos chyběli čeští spisovatelé. I bez těchto záchytných bodů je samozřejmě možné stanovit si plán, vybrat si literatury, které nás zajímají přednostně, včetně průvodních programů, rozhovorů s autory apod., které se konají po celém rozsáhlém areálu. Jiná možnost je jen tak se toulat a nechat se překvapit.

Hned ve středu ve 13 hodin se usazuje na proslulé Modré pohovce televizní stanice ZDF nizozemský spisovatel Cees Nooteboom. Jeho nejnovější román Ztracený ráj (Paradijs verloren) právě vyšel v němčině. První otázka moderátora: „Nakolik je ta kniha autobiografická?“ svou otřepaností rozhovor už už zabíjí. Ale profesionál Nooteboom se ovládne a snese i to, že moderátor převypráví obsah, čímž částečně prozradí i to, co by měl čtenář objevit až při čtení. Postava literárního kritika, který se na týdenním léčebném pobytu v rakouských Alpách zbavuje přebytečných kil a vysazuje pití, má být autorova tichá pomsta za všechny šlehy, na něž se spisovatel (alespoň podle Nooteboomova názoru) nikdy nemůže ozvat. Nooteboom zdůrazňuje, že jak kritik, tak celá kulturní redakce amsterodamského deníku je fiktivní, ale přesto se v jeho postavě několik kritiků poznalo. Však také jedna z nizozemských recenzí prý začínala větou: „To je odvaha...“

Rozvržení stánků podle zemí i jejich návštěvnost jsou živým dokladem situace na knižním trhu: obří angloamerický pavilon je ve stavu neustálého obležení, totéž platí pro dva německé pavilony, ovšem to je tím, že se v nich prezentuje hostitelská země. U stánků menších literatur, zejména pokud používají jiné písmo než latinku, je klid. Zdá se, že je tu rozdíl také v tom, co které nakladatelství od veletrhu očekává. Mnoho nakladatelů představuje své kmenové autory a snaží se je aktivně nabízet (pokud zastupuje jejich světová práva) – oblíbený způsob prezentace jsou velké portréty. Také německé nakladatelství Suhrkamp vystavuje fotografie spisovatelů, ale při bližším pohledu zjistíme, že to jsou pouze autoři z podzimní nabídky. Když se zkusmo ptám na bližší informace o českém spisovateli Jáchymu Topolovi, jehož světová práva Suhrkamp zastupuje, odkáže mě pracovnice PR na internet, případně je ochotna poslat mi informace poštou. Přímo na veletrhu o něm nakladatelství žádné informace ani propagační materiály nemá. Totéž zkouším u stánku nakladatelství Rohwolt s tím rozdílem, že se ptám na Jaroslava Rudiše. I zde mi pracovnice vysvětluje, že na veletrhu prezentují pouze tituly z podzimní nabídky. Nakonec vyloví katalog autorů, jejichž světová práva nakladatelství zastupuje, a po delším horečném hledání objevujeme u plánovaných paperbacků (prosinec 2005) informaci o Rudišově Nebi pod Berlínem (prodáno do Polska a do Srbska). Na jedné z předních stránek narážím ještě na Stanislava Komárka a jeho Kaplans Traum (původní název se neuvádí, ale jde o Opšlstisovu nadaci). Ne každé nakladatelství tedy považuje veletrh za místo, kde lze aktivně nabízet tituly zastupovaných autorů, i když už nepatří k nejčerstvějším novinkám. Velké vydavatelské domy jako Suhrkamp a Rohwolt zřejmě spoléhají na to, že se potenciální zájemce o autorovi či titulu dozví jinde, případně že titul navrhne a prosadí překladatel a nakladatelství pak jen vyinkasuje příslušnou částku.

Když už je řeč o překladatelích. I oni tu mají své pódium – v pavilonu číslo 5, kde ostatně najdeme m.j. i český ostrůvek. Jedna z besed se týká překládání klasických textů. Na toto téma diskutují čtyři němečtí překladatelé – dva z angličtiny, jeden z italštiny (Manzoni) a překladatelka Cervantesova Dona Quijota. Shodují se v tom, že nemá smysl pokoušet se o německou rekonstrukci jazyka z příslušného období. Padne hudební paralela s interpretováním Bacha či Beethovena na dobové nástroje. Výstižná je odpověď jistého klavíristy: „Hrát Bacha či Beethovena na dobové nástroje? Proč ne? Ale seženete mi k tomu také dobové publikum?“ Čtveřice překladatelů se v zásadě shoduje v tom, že nový překlad klasiků je převod do současného jazyka, s výhradou, že by neměl obsahovat příliš módní výrazy a že je užitečné zalistovat německými dobovými ekvivalenty a použít v textu i některá – ne snad přímo archaická, ale méně obvyklá slova k navození dobové atmosféry. Pak přijde řeč na problém opakování v angličtině – když v Dickensově dialogu začínají tři věty po sobě „however“, má se to v němčině zachovat, nebo podřídit německému úzu, tedy obměňování? Překladatelka vysvětluje, že v angličtině se vyskytuje opakování obecně vzato mnohem častěji než v němčině, kde se považuje za chudobu stylu. Kdyby se příliš řídila originálem, vznikne z toho v němčině kostrbatý text. Překladatel Toma Jonese zmiňuje typický příklad – uvádění přímé řeči tvary slovesa „to say“ (řekl, řekla atd.), zatímco v němčině je běžné (podobně jako v češtině) používat celou škálu výrazů (poznamenal, podivil se, dodal atd.). Překladatelé ze španělštiny a z italštiny narážejí při práci na obdobný jev, všichni se shodují, že je dobré přizpůsobit tuto jednotvárnost německému úzu a používat nejrůznější obměny.

O kousek dál je jedna z diskusních scén. Protože jsou v pavilonu 5 zastoupeny slovanské země, probíhají tu i diskuse vztahující se k „východní a střední Evropě“. A tak se tu pod vedením rakouského moderátora sejde Ukrajinec z Haliče Jurij Andruchovyč, polská nakladatelka Monika Sznajdrman (která zřejmě zaskakuje za nepřítomného manžela – Andrzeje Stasiuka) a spisovatel z východní části Německa. Rakouský moderátor na závěr poznamená, že ukrajinský spisovatel a publicista Ivan Franko přispíval za Rakouska jak do německých, tak polských novin, protože všechny tyto jazyky ovládal. „To jsme ztratili,“ uzavírá Rakušan. A já přemýšlím, co tím přesně myslí. Rakušani přece jazyky svých „porobených národů“ neovládali ani dřív? Nebo naráží na ztrátu těchto tehdy jazykově zdatných národů, které už k Rakousku nepatří? A nebo se identifikuje se Slovany a myslí tím jejich ztrátu jazykových znalostí po rozpadu Rakouska? Pro přítomného Andruchovyče to rozhodně neplatí, protože ten – podobně jako Ivan Franko – plynně ovládá jak němčinu, tak polštinu (o ukrajinštině a ruštině nemluvě).

Další vystoupení má opět v titulu literaturu „střední Evropy“, je to prezentace tří ukrajinských autorů: mladičkého prozaika Ljubka Dereše (1984), rusky píšícího Andreje Kurkova, který žije střídavě na Ukrajině a v Británii, a básníka Sergije Žadana. Jejich knihy právě vycházejí v německém překladu. Zapochybuju o smyslu překládání poezie. Žadan přednáší své verše vstoje, nebo lépe řečeno v chůzi, s vervou a smyslem pro rytmus. Německý překladatel zůstane sedět a cosi mdle předčítá – básník zpočátku ze zvyku udává takt hlavou, ale v přednesu není po rytmu stopy; hledá ve svém textu, dokonce si na okamžik nasadí sluchátka, aby slyšel tlumočníka. Když na závěr překladateli potřese uznale rukou, je v tom dávka bohatýrské velkorysosti.

Takový byl „můj“ Frankfurt. O co tam jde doopravdy, se lze dočíst dodatečně v tisku. Nizozemští nakladatelé např. licitují o práva na román Londonstani, debut britskopakistánského novináře z Financial Times Gautama Malkaniho („něco jako Irvine Welsh – Trainspotting –, ale s muslimy“). Očekávaná cena: kolem 50 000 eur. Největší hit tohoto podzimu je indický epos Vikrama Chandry, zatím bez titulu. Ten koupilo jedno nizozemské nakladatelství už před zahájením veletrhu – za 75 000 dolarů.