Dorotě Masłowské bylo 23 let, když napsala Královninu šavli, svou druhou knihu, na kterou všichni tak dlouho čekali. Zázračná dívka polské literatury už jednu revoluci udělala: její debut Červená a bílá (Wojna polsko-ruska pod flagą , česky 2004) znamenal vpád mladé generace do vydýchaného ovzduší polské prózy. Kniha byla přeložena do mnoha jazyků, několikrát inscenována, natáčí se její filmová adaptace. Díky komerčnímu úspěchu Masłowské (Červené a bílé se v Polsku prodalo asi 120 tisíc výtisků) se vydavatelé konečně přestali bát mladých autorů. Na scénu tak mohla vstoupit Generace 70, skupina nadějných prozaiků (Michał Witkowski, Wojciech Kuczok, Sławomir Shuty, Mariusz Sieniewicz a další), které skoro o 10 let mladší dívka z Wejherowa proklestila cestu.

Ve své první knize po všem tom rádoby hlubokém mysticismu a opožděném magickém realismu střední generace Masłowská dekonstruovala mýtus věrohodnosti, „pravdivosti“ hlavního hrdiny a ukázala, že hrdina a spolu s ním celý fiktivní svět jsou jen kartónová blamáž, elektrické hračky, které lze v příhodné chvíli jednoduše vypojit ze zásuvky.

Co však bylo v Dorotině debutu opravdu přelomové? Agresivní, s ničím se nemazlící jazyk, jazyk sídlištních hejsků (kde jen to ta tichá dívka z gymnázia pochytila?, kroutili hlavou recenzenti), původem napůl z kanálu, napůl z televizní reklamy. Sousto pro nimravého jazykozpytce: deformovaná slovesná rekce, vyšinutí z větné vazby, a to vše zapsáno foneticky. Jazyk polský se obrací v hrobě, říkali jedni, je to polština 21. století, tvrdili druzí.

Dorota se stala vděčnou postavičkou obrázkových časopisů: pohádka o zlobivé popelce, kterou objevil princ v podobě vydavatele Pawła Dunina-Wąsowicze na čtenáře zabírá. Jenže Dorota ne a ne rychle napsat další knížku. Zájem o zázračné dítko pomalu upadal, Dorota přestala udělovat rozhovory, odstěhovala se na Pragu, do chudinské čtvrti Varšavy a porodila dítě. Na scéně se objevily mladší autorky – za všechny jmenujme alespoň Martu Dzido, Agnieszku Drotkiewiczovou – ochotné převzít štafetu a zapózovat pro Elle.

A dál to známe z Královniny šavle: Hej, lidi, tak schovejte ty nože, vona už nikdy nenapsala žádnou knihu, pražádnou, vona vodu vaří, voda vařicí s masem se páří, brambory loupe na talíři, zemáky takový, po bytě tam a sem chodí, když tu ji ňáký krámy z domácnosti poznají, na novej román se jí zeptají, z úzkýho kruhu vokolí vobčas vyzvídají, aby jí radost uďáli, jestli je to vážně vona, Dorota Masłowská, když tu ji náhodou z davu někdo vyloví, tak aby pocit, že je furt slavná a populární, zůstal v ní, i když sama moc dobře ví, že to je podvod normální, ví, že úspěchu je konec, známej ksicht z MHD pověsila na zvonec, všude se jen Kuczok Wojciech zjeví, Kuczok Wojciech v Płocku na čtení, Kuczok Wojciech panelová diskuze v Rudawě Dolní, se zástupci knihoven školních, na téma „Násilí domácí, násilí ve školách,“ a ona doma s dítětem sedí a z okna ven na auta, co kolem jezdí, hledí.

Wojciech Kuczok, autor poctěný jako první z Generace 70 prestižní cenou NIKE 2004 za svůj román Smrad (Gnój, 2003), si jezdí po autorských čteních, zatímco Dorota sedí doma na Praze, vaří oběd a uspává dítě.

Když v roce 2006 vydává Královninu šavli, všechno se rozbíhá nanovo. Obhájit titul je však těžší, než jej získat. Přesto Dorota všem vytřela zraky, asi jako Jan Kaplický se svou národní knihovnou. Kritici čekali uhlazenost, vytříbenost, propracovaný styl, a dostali agresivní fosforovou hmotu, jež pohltila nejen hrdiny a vypravěče, ale také autorku a nakonec i čtenáře.

Snažím se vybavit si ty nejzoufalejší věci, jaké jsem kdy slyšela nebo vymyslela a zakomponovat je do sebe. Já jsem přece do jisté míry básnířka, jenom neumím psát básně. Mně se do verše nic nevejde, zdá se mi mrzácký, osekaný. Proto hledám formu prózy, která mi umožňuje psát poezii. A Masłowská ji našla: neuvěřitelným způsobem kombinuje styl středověké hrdinské epopeje, typicky polské gavendy (vyprávěnky) či barokního veršotepectví s kramářskou písní a celovečerní hiphopovou improvizací.

Vidíme to ve výstavbě celého textu: opakování vět i celých odstavců, jejich variace, refrény, věčné digrese a návraty k tématu; kolikrát jsme jen slyšeli ono Silvestr. Prosinec, čtyři dva tisíce, Varšava..., nebo pouťovou vykřikovánku Hej lidi, tak hejbněte už kostrou, poslyšte storku vostrou, vo tom jak hořelo v botě, a poslyšte vo holce, co byla jako čuba a měla prasečí ksicht, k tomu dvě šikmý voči..., jež nám nejspíše připomene principálovo vábení do panoptika s mořskou pannou a siamskými dvojčaty v láku. Jiné pasáže karikují hatmatilku současné popkultury, výborným příkladem je stokrát variovaný refrén o písničce, co vznikla za peníze unie Evropské.

Podívejme se na jazyk trochu detailněji. Masłowská v jednom rozhovoru uvedla: Jsem jako přerostlé dítě, které musí pojmenovávat všechno pěkně od začátku. A tak kompozice slov ve větě působí jako dětská skládanka – Dorotka (a v našem případě také překladatelka) si hraje se slovy, někdy jí vyjde věta brutální a plná násilí, jindy se slůvka složí v náznaky ironie. Pak si vzpomene, že ve škole probírali slovní druhy a pohotově třídí výrazy ve větě na hromádky – jedna hromádka slovesa, potom podstatná jména (občas se jí pomíchají) a nakonec předložky, všechno na jednom řádku jako ptáci na drátě. A mezi tím vším – rým: nedůsledný, ledabylý, často se omezuje na pouhou asonanci, přízvuk se posouvá podle potřeby (ale na to už jsme u hiphopu zvyklí). Slovíčka vybírá podle formy: namluvil/odvětil/připravil, nastala/vyndala/podívala, obsah přichází jaksi mimovolně. Z uvedených příkladů je vidět, jak k rytmizaci věty nejčastěji dochází: slovesa ve stejném tvaru zkrátka šoupneme na konce jednotlivých vět v souvětí. Připomíná to skladbu staročeské věty (to podporuje i přesun přívlastku za podmět a užívání archaizovaných forem: jesti, protožeť , ježť, nyníť, všeckno), občas husitské písně (Čínskou polévku rozhodl se uvařiti, trochu se uklidniti, na aspekty světa neveselé ohled nebrati), občas dokonce jakýsi zvrhlý Máchův Máj: Drž hubu, ty pičo, to kvůli rozrušení osoby mé, to díky tobě, srdce zběsile mi tepe. Jak napsal jeden polský recenzent, královna Dorota zkrátka spolkla jazyk a hodila šavli.

Autorka se rozhodla kompletně inovovat slovník literárněvědných výrazů; začala u Aluze, skončila u Zeugma. Zastavme se na chvíli právě u aluzí, jsou totiž typické pro celou polskou prózu i poezii posledních dvou set let (od romantika Julia Słowackého až po Witolda Gombrowicze, Czesława Miłosze či Zbigniewa Herberta). Masłowská se této tradici vysmívá, vkládá do úst velkých antických filozofů dětské blábolení, když někomu nebo něčemu odkazuje, nenechá čtenáře hádat, ale rovnou mu parafrázované autory přehledně vypíše na konci knihy.

Kdybychom chtěli být škarohlídy, mohli bychom tvrdit, že aluze má pouze dva cíle: poukázat na autorův rozhled (podívejme, jak jsem sečtělý) a pochlebovat čtenářům, kteří aluzi v textu dešifrují (podívejme, jak jste sečtělí). Obojí Masłowská neguje, zůstává na povrchu, jako by chtěla říct: já tu knihu nečetla a čtenáři bere radost z objevování tím, že na konci textu umisťuje seznam samplů a travestací i s odkazy na příslušnou stránku.

Když už jsme narazili na čtenáře, musíme konstatovat, že to s Dorotou vůbec nemá lehké. Kolik jen si vyslechne nadávek a moralizování! Autorka byla vždy – jako jedna z mála – na čtenáři naprosto nezávislá, měla jej, takříkajíc, „na háku“. A teď se mu ještě vysmívá, uráží ho, ničí neustálými digresemi. Helejse, ty seš pěknej kokot, tahle story už nikam nevede, je konec, jak se teď díváš na takovýho egoistu, jakej je tvůj systém hodnot?

A jaký je systém hodnot hrdinů Královniny šavle? Dost nevalný, zdá se. Stanislav, Šimon, Patricie – povrchní, otravné, banální postavičky, které se chovají jako malé děti. Mají pocit, že ovládly zákonitosti divokého kapitalismu a umějí z něj pro sebe získat maximum. Přitom je to systém, který je ždíme, dokud jsou mu dobré, a pak je jednoduše odstřihne od zdroje. Autorka se na své hrdiny dívá s despektem a ironií a ani čtenáři nezbývá nic jiného. Celá ta přehlídka břídilů a naivních nul unavuje, a když se konečně ztratí z dohledu, oddychnete si, že máte od těchhle lidí zas na nějakou dobu klid. Vypravěčka MC Doris by s tím vším občas taky nejraději vyrazila dveře: Někdy mám sen, že chci zavřít voči jen, a v tu chvíli mi víčka chyběj. Přesto jsme všichni nuceni je tak nějak tolerovat, se sympatií sledovat Retrovu touhu po zidealizovaném životě ve Švédsku, s blonďatou rodinou a srubem na břehu jezera, nenaplněné ambice prodavačky-modelky Kateřiny Lapkové, snad i tu hroznou Annu Navátou, co je schopná dát za kadeřníka 500 zlotých. Vždyť jsou to vlastně jenom lidé, řekne si čtenář, jenže vzápětí mu autorka důrazně připomene: žádní lidé. Postavičky z kartónu umně vystřižené!

Dorota Masłowská za svůj druhý román získala prestižní polskou cenu NIKE 2006. Nemá smysl dále přemýšlet o tom, proč se právě ona stala královnou polské prózy. Michał Witkowski (ostatně také finalista NIKE 2006) v jednom z rozhovorů prohlásil:

Poté, co Masłowská způsobila revoluci v jazyce a ukázala, že je možné naprosto nelogickými větami vyjádřit víc emocí, než ve sto větách logických, je návrat prózy typu „vyšel z domu a zahnul doleva“ nemyslitelný. Přiznejme si, že Masłowská je demarkační čára; odtud startujeme a snažíme se posunout hranici o pár centimetrů dopředu.