K překladu...
Dorota Masłowská: Královnina šavle, přel. Barbora Gregorová, Agite/Fra, 2008, 142 stran

O co půjde v mém textu, se také velmi záhy dozvíte (nepůjde pouze o zvířectvo!), pokusím se vám to však sdělit cestou neveršovanou, rýmy totiž (především v textu odborném, věcném či publicistickém) automaticky svádějí ke stylizaci, a tedy i k nepřesnosti či ambivalenci výpovědi, a já bych nerada, aby se čtenář, překladatel, kritik atd. bál („Zaměříme se na stránku překladu pro překladatelovu ostrahu.“), leč aby pochopil iniciační motivy a principy, o něž se překlad druhé knihy Doroty Masłowské Královnina šavle (Paw królowej) opírá.

Zařadíme-li knihu do kontextu polské, a de facto i středoevropské literatury, jde o text vskutku netradiční. Druhý román držitelky mnoha literárních ocenění a generační rebelky nejmladší polské literatury je povětšinou ve verších - připomíná nejen variaci na hip-hopové téma, po podrobnější analýze v něm však najdete mnoho archaizmů z doby barokní, travestie na hudbu či literaturu současnou i starší, a především, četné konotace na život v polském hlavním městě ve čtvrtích, jež často nezná ani Polák žijící několik desítek kilometrů za Varšavou. Masłowská si účty s mediální slávou, stejně jako se třpytivým světem médií a reklam vyřizuje přímo na rovinu, osobitě a je zřejmé, že je její kniha opět věnována čtenáři „vychovanému“, s vytříbeným vkusem, čili že osloví (nadchne, pobouří?) především intelektuály, lingvisty, literáty, popřípadě osoby, které by se v textu mohly nalézt.

Vyjděme ze slov kritiků, že Královnina šavle stojí na pomezí žánrů prózy/poezie/literární travestie/protest songu... Připusťme, že v originálu jsou rýmy méně čitelné a na první pohled nebijí čtenáře do očí (z textu M. Bořilové vyplývá, že originál se tak precizně nerýmuje jako překlad, s čímž ovšem nesouhlasím: kouzlo a pečlivě vystavěnou strukturu textu originálu objeví čtenář, pokud vůbec, třebas až po třetím čtení nahlas a nemusí jít o protřelé rýmovánky typu „kůň-tůň“, nýbrž o rafinovanější rytmus ukrytý uvnitř slov, například na základě alternace vybraných hlásek, čili nelze tvrdit, že by byl originál jazykově či rytmicky méně zajímavý nebo dokonce že by rytmus postrádal!). Konstatujme také prostý fakt, že to, co autorka v četných hyperbolách popisuje, je nadsázka, výsměch, jeden dlouhý literární trip, skazka, která s realitou, na níž je zvyklý průměrný občan, nemusí mít příliš styčných bodů. Tolerujme řadu anakolutů, zeugmat, porušování vazeb, míšení idiomů, slovních (h)říček a záměrných gramatických chyb, kterými se Masłowská netají, ba je jimi proslulá... A v neposlední řadě se podívejme i na slova autora nad-povinné četby všech českých filologů Umění překladu Jiřího Levého :

„Překlad není dílo jednolité, ale konglomerát dvou struktur: na jedné straně je významový obsah a formální obrys originálu, na druhé straně celá soustava uměleckých rysů vázaných na jazyk, které dílu dodal překladatel. Obě vrstvy, či spíše kvality, které se v celku díla integrálně prostupují, jsou v napětí, a to se může projevit rozpory.“

Nebo: „Nejsvízelnější práci, ale zároveň i největší možnost tvůrčího přínosu má překladatel při převádění děl, pro něž v českém literárním vývoji chybí protějšek.“

A dále: „Kde slovo nemá význam samo o sobě, nýbrž jen jako součást celku, překládá se celek bez ohledu na významy jednotlivých slov.“

Čtenář translatologickou teorií či aktivním překladem neposkvrněný může z výše uvedených citací (vytažených z širšího kontextu) nabýt dojmu, že překladatel má právo nakládat s textem, jak uzná za vhodné, aniž by dodržel základní pravidla struktur obou jazykových systémů. Ne tak docela…Nezapomínejme ovšem na fakt, že česká syntax, jeden z nejflektivnějších skladebních systémů mezi slovanskými jazyky, má oproti jiným jazykům jisté „přednosti“ (stejně je tomu v oblasti lexikologie, která nám umožňuje košaté rozvrstvení jazyka na spisovnou, hovorovou a obecnou češtinu, narozdíl třebas od polštiny), a ty by překladatel rozhodně neměl opomíjet. Tím spíše potom u textu, jakým je Královnina šavle , který si o přebásnění doslova říká.

Dvě poloviny jablka odvěkého překladatelského sváru jsou tedy na světě: překládat-li dílo doslovně, čili pečlivě dodržet pevnou strukturu díla, a nebo se od originálu do jisté míry (a do jaké?) odklonit a pokusit se o hodnotnou, uměleckou interpretaci díla, v níž zůstane zachován kód a primární idea celého textu? Kdo si není plně jist, může si hodit korunou, u Královniny šavle však mezi ctnostnou starou pannou a orlem s novými, méně svázanými křídly dlouho nezaváhá. Každý zkušenější překladatel zároveň bere v potaz, že při převodu jednoho jazykového kódu do druhého nelze opomíjet antropologické hledisko rozdílných kultur a také to, že některé věci jsou zkrátka nereprodukovatelné. Translatologickou chybou by tedy podle mého názoru bylo, kdyby se v případě „Šavle“ překladatel za každou cenu snažil o překlad doslovný, přičemž by díky diferencialitě obou jazykových systémů zákonitě ztratil svůj rytmus, čili onen kód či ideu, které jsou pro každé dílo určujícím kritériem.

S jazykovým „rozvolněním“ Šavle (proč nevyužít variability a bohatosti českých synonym, když jimi čeština disponuje?) zároveň souvisí i zakomponování (ne však nadužívání) českých narážek a aluzí... Má-li přeložený text oslovit čtenáře, který jazyk originálu nezná, není chybou, že na jistém místě se objeví narážka na prostředí jemu blízké, již pochopí, na úkor jiné, která se převodem do jiného jazyka buď plně ztratí, anebo v odlišném kulturně-společenském kontextu nevyzní. (Např. ony zmiňované „stěrače stírají, klakson troubí“ se objevují na místě, kde Masłowská cituje polskou komedii Sylwestra Chęcińského Rozmowy kontrolowane  čili proslulá Svěrákova hláška z filmu Vrchní, prchni! je na místo větičky: „żyrafy wchodzą do szafy“ podle pravidla „fifty-fifty“ naprosto v pořádku).

Podobně je tomu se jmény hrdinů(-ek) v textu – v případě Patricie Cantzové jde o zcela logický závěr od zgermanizovaného slova „pic“ („pic na wodę“ znamená mluvit, žvanit blbosti, čili cancy, a máme tu „cantzy“ jako vyšité). Anna Navátá je v originále opravdu Anna Przesik a slovo przesikać, či spíše posikać, opravdu znamená pře(po)čúrat, jde však méně čitelnou kontextovou narážkou na hrdinku, která je věčně „pod parou“, vychází od podoby se slovem przeciąg /průvan, čili cosi, co vane (příjmení „Přečúrová“ mě opravdu odpuzovalo už jen při vyslovení). Slezské nářečí vs. brněnský hantec, „odvážná volba překladu do nekonvertibilního dialektického systému“, byl volbou po konzultaci s několika rodilými mluvčími, kteří znají oba jazyky a všem ona nesrozumitelná slezština asociovala brněnské nářečí. Nikdo už se však neshání po pyšném pávovi, který zmizel z názvu knihy, každý průměrně vzdělaný polonista totiž ví, že polské slovo „paw“ znamená jednak zvíře, a v jazyce tamního slangu zároveň zvratky.

Čili, podtrženo, přečteno (přeloženo) – Královnina šavle je podle mého názoru natolik specifickým literárním útvarem, který překladatelovi privilegium volných křídel poskytuje, umožňuje, ba dokonce všema deseti cpe pod nos (respektive klávesnici)... A přiznám se, že jde o mnohem příjemnější a přirozenější variantu, než zůstat nadosmrti starou pannou.