Na mobil dostanu textovku vod Andžely. Ahoj, Silnej, poznali jsme se tam a tam, a taky jestli se ještě někdy uvidíme. Takováhle zpráva. Taková esemeska. Probudim se v tu chvíli ze snu, přikrytej, na gauči rodičů, ze snu možná že dlouhýho, ale je možný, že krátkýho. Poněvač kolik je hodin, to neni jistý. Je možný, že neni žádná hodina, poněvač je konec světa s apokalypsou, což se teď provalilo a udává to syndromy v mý psycho a fyziologii. Poněvač teda nejsem moc v poho, a to hlavně fyzicky, fyziologicky. V tu chvíli si všimnu jedný věci, na kterou si nemůžu zvyknout, ani ji logicky pochopit. Hned vedle mě leží evidentně Magda, spí, díky čemuž se mi na tohle téma rozjíždí docela dobrá stíha. Klasický halušky. Poněvač zjevně tu je, ale jestli žije, nebo nežije, to neni jistý. Bojim se, mám z toho docela dobře nahnáno, poněvač teda vypadá docela blbě, spíš jako by nežila, dokonce bych řek, že je úplně mrtvá. Jednou dejchá a podruhý pro změnu zase nedejchá, tutově mě chce dostat do ještě horší stíhy. Mezitim se ani na krok nepohne ze svý trvalý pozice. Snažim se připomenout si ňákou událost ze včerejšího večera, ňákej fakt, během kterýho Magda nepochybně umřela. Ale mám vokno.

Tehdy, i když je každej můj sebemenší pohyb bezmála smrtelnej a bolest a utrpení sou mou nerozlučnou milenkou, sáhnu pro její tašku. Což mě stojí hodně námahy v kebce a ve všech lidskejch vorgánech, který mám v těle. I když z ní musim na deku vyhodit celej ten hovnatus, kterej si tam nosí s sebou a jehož vobsah je mi s prominutim absolutně u prdele. Všecko, abych získal jeden pitomej paralen v podobě prášku.

Poněvač možná, že se tim dokonce zpronevěřuju svejm antiglobalistickejm světonázorům, stanoviskům. Ale i když je takovej paralen vyrobenej z jedovatejch zvířat, z jedovatejch rostlin a z mezilidskejch vodpadů Západu, ze západních nerostů, z paracetamolu, kterej na celym světě votravuje napajedla, kterej vážej na sterilní váze sterilnim závažím. I přesto přese všecko je to dobrej prostředek a rozhodně má léčivý účinky. To je jedno. Jestli je to jed včelí, vosí, nebo jed mrtvolnej. Má podobu vobyčejnýho nejvobyčejnějšího prášku, účinnýho a vhodnýho k polykání. Pomáhá stejně tak na veškerou bolest na dojezdu, kterej teď já například mám, stejně jako při nemoci, při horečce. Kdoví, jestli taky neni na kašel, na průjem? Může zkrátka vyléčit všecko.

Potom najdu propisku “Zdislav Sztorm”. Což mě skoro šokuje. V tu chvíli se přede mnou vobjeví jakože fata morgána, všecky události a všecky věci, ke kterejm včera došlo. Ale když to vemu chronologicky, je dokonce možný, že to byl dnešní den.

Je to jako ve chvíli smrti: kolem je kouř, před sebou máš celej svůj život uzavřenej ve filmovym vokýnku jako v diáku. Pamatuju si teda, že hodně událostí, hodně slov se týkalo právě smrti, umírání, utrpení. Kouknu na Magdu, která nestačí, že má zavřený voči, ale ještě se ani za mák nehejbe. Myslim na to dítě, se kterym se vytahovala, že ho jako má, řikám si, jestli neni možný, že když sem se právě nedíval, že ho porodila a pod vlivem peří během porodu umřela. Ale tuhle variantu zavrhnu, poněvač si taky pamatuju, že sem ji pozdějc měl na tomhle gauči, což se vzájemně vylučuje, to si protiřečí, poněvač s dítětem, s celym tim biologicko-fyziologickym provarem, kterej potom nejspíš nastane, to dost dobře neni možný. Potom si vzpomenu na svůj afekt, kterej mě přived k neudržitelný agresi za pomoci vostrýho předmětu. Vzpomenu si, že sem jí chtěl ve voblasti stehna uříznout nohu. Vyděsí mě to, poněvač mě napadne, že sem to udělal. A tohleto, to je jen chvilková amnézie, kterou způsobil šok ze zločinu, z návalu krutosti. Robakoskej Ondřej, a to sedí. Ale že bych jí usek nohu, to už mi z mý paměti vypadlo, dokonce je možný, že napořád. S vobavou zasunu ruce pod deku a hledám tu nohu s křečí, která z toho, co si pamatuju, je ta blíž ke stěně. Noha tam je a má se dobře a ještě si vrní, jako pes spokojenej se svym vlastnim výkalem. Magda je evidentně zelenkavá, protože je zelenkavá, rozcapená po celý posteli, jako voběť zločinu, ale evidentně není zabitá, ani nezahynula v bitvě vo červenobílou vlajku, nepadla ve válce vo žerdi.

Dokonce má na noc udělanej čerstvej make-up, tamty fleky umytý, a nový nanesený, trochu křivě a trochu navopak, jakože vod toho peří, vod toho jakože nechtěnýho dojezdu, třásly se jí pazoury a udělala si různý tečky a čárky, jako by jí přes vobličej přešla celá Morseova abeceda. Čučim na to a možná, že bych se neměl pouštět do takovejch asociací, ale řeknu jen to, že jakožto malej kluk sem až do mýho pozdějšího věku nikdy nevěděl, který že je vobočí, a který že sou řasy. Voči sem samo sebou věděl, ale vobočí a řasy, to pro mě byla černá magie. Stejně jako šaty a sukýnka. Nic míň. Čínský kázání v polskym národnim kostele. Způsobilo mi to doslovnou lavinu osobních, intimních situací, ve kterejch sem se mýlil a choval se nesprávně. Ale vždycky sem z nich ňák vybruslil.

A když už vim, že jí nic neni, tak ze svýho břicha smetu veškerý ty neorganický zahraniční sračičky, který sem jí vysypal z tý taštičky. Taštičky s letáčkem, kterej radostně hlásá “Filipínka”. Vodhrnu ze sebe deku, a jak tak právě v tomhle duchu přemejšlim, nepozorovaně se vydám do kuchyně.

Kde se podivám na svůj mobilní telefon, na kterym svítí textovka vod Andžely. A tak jí bleskurychle zavolám. Raz dva tři. Vona veseloučká. Možná ještě vopilá vod předvčerejška, kdy sem ji právě poznal. Řeknu jí, že je moc hezká a moc pěkná, že mě zaujala jako holka i jako žena. Různý takový mužský kecičky sračičky, frajeřinky, telefony, hezká a pěkná, a krásná, a taky pěkná. Řeknu, že má fajn charakter, a to se mi v ní líbí. Vona se zeptá, jakou hudbu poslouchám. Já řeknu, že vod všeho trochu, ale tak vůbec všecky styly. Vona řekne, že taky. Vlastně se nám spolu hezky kecá, pokec je na vysoký, kultivovaný úrovni. Ňáký témata z kultury a z umění, vona: jaký mám rád filmy, já, že je moc krásná, ale nejhezčí je na ní samotnej vobličej, mám rád všelijaký filmy, a nejradši různý herce a herečky. Že vona sama by mohla bejt dobrá herečka, modelka. Vona řekne, že ji voblbuju, já řeknu, že jestli mi nevěří, tak to už je její věc, i když můžu přísahat na svatýho Jakuba Szelu a všecky svatý. Na tohle mi vodpoví, že už musí končit. Já na to, jestli viděla “Rychle a zběsile”. Vona, že možná, že jo, ale možná taky že ne. Já navrhuju pustit si to na videu. Vona se zeptá, jestli už mám ňákou holku. Já řeknu, že ještě ne, poněvač se nemůžu vzpamatovat ze svýho posledního vztahu, kterej byl plnej nezaviněný, ba přímo tragický lásky vodsouzený k zániku. Vona na to, že má ráda kluky romantický, citlivý, ale zároveň tvrdý a temný. Se smyslem pro humor, který maj rádi lásku, dobrodružství, procházky ve dvou, společný večeře, dlouhý procházky ve dvou po nábřeží, dlouhý společný rozmluvy vo všem, romantický procházky, psaní dlouhejch dopisů, upřímný a s veselym smyslem pro humor, který budou její vopravdový kamarádi, přátelé, upřímný, citlivý, s vkusem, s kulturou, s uměním, s upřímnejma rozhovorama vo pomíjivosti. Já jí vodpovim, že mám taky rád takový holky, hezký, krásný, se smyslem pro humor, který maj rádi akční filmy a dobrou hudbu k poslechu, který se rádi bavěj, tančej, půvabný, šikovný. Vona řekne, jestli nekecám. Já se namíchnu. Poněvač když už jako něco řeknu, tak je to pravda, i kdyby jen díky samotnýmu faktu, že ty slova padly. A i kdyby nebyla, tak ještě může bejt. Pak se mě zeptá, jestli vim, že je na našem území polsko-rusácká válka pod červenobílou vlajkou, která probíhá mezi rodilejma Polákama a rusáckejma zlodějema, který je vokrádaj vo kolky, vo nikotin. Já řeknu, že vo tom teda nic nevim. Vona na to, že právě tak to je, že se proslýchá, že Rusáci chtěj vodsud Poláky vykopnout a založit tu ruskej stát, možná dokonce běloruskej, že chtěj pozavírat školy, úřady, v nemocnicích zabít polský novorozence, aby je vodstranili ze společnosti, zavíst daně a kontribuci na potravinářský a spotřební výrobky. Já řeknu, že to sou normální skety, normální udavači.

Potom mi řekne, že už musí končit. Zeptá se, proč mluvim takovym tichym, jakoby tlumenym hlasem. Já řeknu, že moje matka tady vedle v pokoji spí, poněvač je na dojezdu.Vona se mě zeptá, na jakym dojezdu je moje matka. Já řeknu, že moje matka, to je taková matka, která si vobčas ráda přismaží lajničku do nosánku do práce nebo na večer. Andžela se zasměje, řekne, že mám veselej smysl pro humor, za což mám u ní pro začátek sto bodů. Já řeknu, že děkuju, že vo tom ještě hodíme řeč, poněvač je svou povahou a charakterem fajn, což se mi v ní hrozně moc líbí.

Jdu zpátky do pokoje, kde je učiněná sodoma, gomora, bordel, malárie, zhouba. Gauč sám vod sebe prosezenej, poblázněnej. Třeští mi kebka. Propiska “Zdislav Sztorm” si to řine přes celej pokoj, jakoby po nakloněný rovině. Vod shora dolů. Kuličkový žvejky, barevný, červený, modrý, který padaj z Magdiný tašky na lino jako kroupy a sníh, jako přeháňky počasí. Hadry, hadříky, punčochy. Všecko jako by se přes to přehnala vichřice. Hadry bez skutečnýho vobsahu. Vodfukuje je hurikán, kterej se sem valí voknem. Lustr se houpe sem a tam. Špína, prach na nábytku. Zkrátka a dobře, chaos, panika. Magda na gauči ve dvojsmyslný poloze jako pani na skládce, v noční košili mý vlastní matky, což mě totálně rozlítí. Hraje si java hry na svym telefonu. Jazyk strká do sáčku po peří, kterej našla v kapse mý džísky. Je zoufalá. Je líná, naprosto neužitečná. Jak mě zmerčí, svýho kluka, nedá na sobě znát ani špetku radosti. Spíš je vidět vokamžitá nechuť, zklamání.

S kýms to kecal? – řekne mi, ale před tim si sundá ze svýho jazyka sáček vod peří. A co jako, že sem teda s někym kecal? – vodpovim jí a sem spíš nevrlej, ale to, co mě přivádí do stavu nepřívětivosti a hrubosti, je právě její vzhled.

No, kecal, jak jako: nekecal, kdyžs kecal? Já jsem to taky slyšela, takže jsou svědkové. Ale tak ňák jinak, poněvadž sem v tu chvíli spala. Tak musej slyšet naše lidský rozhovory ryby pod vodou. Bla, bla, bla, sem a tam. Přesně takovýhle věci jsem slyšela, napůl spící, napůl bdící. Ale jestli jde vo to, čemu jsem rozuměla, tak si dost často opakoval slovo matka.

No, a já jí řeknu tohle, protože už sem docela nasranej, jak se na ni musim dívat: protože mi právě volala moje matka na mobilní telefon, jestli to jako nevíš. Řikala, že sem hned vlítne do baráku a že máš vodsaď urychleně vypadnout. Poněvač jestli tě tu uvidí, tak tě zabije jako psa. Poněvač ty, Magdo, pro mě nejseš vhodná společnost. Poněvač vona je zásadová, je přesvědčená vo tom, že dívčím pokladem je skromnost, a ty skromná nejseš, a vo to míň seš vychovaná. Že na sídlišti vo tobě jdou fámy, že bereš piko, kyselinu, paktuješ se s těma nesprávnejma lidma. Že celkově seš vyřízená, že mě vysáváš morálně i mentálně. Že jestli se tu ještě promenáduješ v její noční košili, v jejích hadrech, tak to pro tebe znamená smrt v mukách. Takže se rychle seber, jestli nám dvěma nechceš nadělat problémy, papíry na hlavu. Musel sem jí říct: matko, neboj se nic. Zdali Magda spí tu, tak to jedině v kamrlíku, ve sklepě, přinesla si vlastní žaluzii a vobhospodařuje si tam malej koutek, kde má vařič. Tam spí, na naše věci a bankovky ani nemákne.

Magda mlčí, ale najednou vybouchne. Nezdravym způsobem. Totálně nečitelnym. Stylem něco mezi kašlánim a vztekem. Začne sbírat svý peklo, pásky, punčochy jako blesková segregace vodpadků. Evidentně je nabroušená. Řekne: tvoje matka je stejně pošahaná jako ty, je to stejný psycho. Na sídlišti se vo ní řiká, že si váš dům nechala vobložit panelama vod Rusáků, a že ty panely, to zateplení, se vám už brzo v nejbližší době vodlepí.

Pak si natáhne punčochy, který si někam vodložila. Voka přejede prstama, jako by díky tomu mohly zarůst a nebyly by vidět. Podivá se na mě jakože soucitně a řekne: protože to zateplení je rusácký. A to zateplení to do tebe z velký vejšky napere. A zabije celou rodinu. No, jen si to představ. A radši ty panely sundej, dokud je čas. Já tě, Silnej, varuju. Potom bude gril na zahradě, všechno supr, žebírka z Tesca, tvoje matka se naklání nad grilem s pohrabáčem, tvůj brúdr s příruční sadou koření. A potom se, Silnej, skláníte nad gril všichni, zíráte na něj jako na zjevení, jako na zatmění slunce. A najednou, ra ta ta, panely vám padaj na ty vaše geneticky posraný kebule, jako nějaký zmagořený meteority, měsíce nebo planety z nebe. Jeden na tvýho bratra. Za dealerství, za jeho egoismus, útratismus, za to, že vošukal Arletu, a potom ji nechal, že ji vysadil na první zastávce. Za to, že se paktoval s Rusákama. Prásk ho do kebule. A do nemocnice na infekční oddělení. Nebo líp rovnou na uzavřený. Prásk ho! Další na tvou matku. Za její drby, za celej Zepter, ve kterym podniká a vydělává slušný love. Za zlodějský ceny ve vobrovskym solárku. Za veškerý zlo, za naši zničenou lásku, Silnej. Prásk ho! A na voddělení.

Magda se v tu chvíli, když vidí, že kromě mlčení z mý strany sem už vybuzenej k reakci, vomluvně, ale taky zlomyslně usměje. Jako by mi chtěla říct: soráč, Silnej, že máš takovou rodinu, která ti dělá vostudu na celym městě. S timle já ti neporadim. Nanejvejš můžeš přestat chodit ven, můžeš se schovat. Poněvač mezi normálníma lidma nemáš šanci. Celkově, to jako courá po bytě. Dupe chodidlama po linu. Zoufalá. Jenom v punčochách.

Do tvýho psa další panel. Prásk ho! Přímo do lebky. Poněvadž je to nenormální, patologickej pes, kterej má jenom břicho. Žádný nohy, žádný ruce, pahýl hlavy. Jako celá tvoje rodina.

Jak tohle Magda řekne, přinese z koupelny matčin kartáček na zuby, vymáčkne si na něj pastu, což už je vrchol drzosti, a začne si čistit ty svý ne právě povedený zuby. Ale to není konec toho proslovu, poněvač ani činnost čištění zubů jí nezabrání v tom, aby kecala dál. Řekne teď tohle, a je to zlatej hřeb jejího programu. A poslední panel to napere do tebe, Silnej. Abys věděl, jak na tebe kácim, jak tě vůbec nemiluju. Abys věděl, jakej seš. Že seš nýmand, špína pod mejma nehtama. Kterou mám s prominutím někde. Poněvač nejen to, že si byl takovej chudák, žes mě dohnal k tý historce s dítětem. Což už je to nejmenší, poněvač možná že ani Klaudie nebo Dona, Nikola nebo Markus nebudou tvý dítě, ale jen moje, a ty umřeš. Je jedno, jestli chlapeček nebo holčička. Tim spíš, že ses mě snažil zabít, žes na mě mířil nožem. Žes v sobě nenašel pochopení pro můj dojezd. Protože tvoje levicová duše je celá skrz naskrz zasraná.

Jak Magda vysloví tyhle slova, vodplivne na kovral pěnu z pasty.
Jakou pastu si to použila na zuby? – řeknu jí čučim na to, poněvač si najednou uvědomim celý to drámo, celou tu zoufalost a do mrtě mě to vytáčí. Mluv, do hajzlu. Tu napravo, nebo tu nalevo? Vona mi vodpoví, že už si to moc nepamatuje, jakože má hustej dojezd a abych její psychiku dneska nechal na pokoji. Protože je úplně vyjetá.

Ta pasta nalevo totiž byla velikonoční. Jestli si použila tu, tak tě zabiju jako psa, řeknu jí. Za porušení pravidel, konstituce mýho bytu. A za urážku mý matky. Ať už je jaká chce, dobrá nebo špatná, pod záštitou Zepteru, pod záštitou PSS Społ*. Protože matka je matka a já ji mám rád jako svou vlastní. A tobě do toho nic neni. Tu máš celý to svý peklo, tašku a ty tvý zmačkaný hadry, tu máš ten svůj přenosnej svět. Tu máš, tohle ti hodim na schody, jako psovi kost, abys věděla, kam v životě patříš. Kňuč. Kňuč jako pes. Mě už to netankuje. Mám důležitější věci na práci.

Načež jak to řeknu, dost nemilosrdně, dost brutálně ji vystrčim ze dveří Bramo automatický zavírání. Jenom v punčochách. Neni to z mý strany hezký, férový, přiznávám. Ale vyvedení mě z rovnováhy se rovná smrti v křeči. A vona za to ponese. Všecky následky. Na vlastní náklady. Ať už levý, nebo pravý.