Červená a bílá je román výjimečný nejen kvůli mladí autorky (v okamžiku vydání jí bylo pouhých 19 let), ale především kvůli bouřlivé diskusi, kterou vyprovokoval. Za několik měsíců se Masłowská stala prakticky nejznámější a nejkontroverznější polskou spisovatelkou mladé generace, a to nejen ve své zemi.

Od chvíle vydání v září 2002 byla kniha komentována ve více než 200 článcích a recenzích v prestižních polských novinách a časopisech. Hodnocená byla různě – nadšení a okouzlení střídala zdrcující kritika. Obrovská vlna publicity, která se kolem vydání tohoto románu zdvihla, neměla v Polsku po roce 89 obdoby. Nepříliš obsáhlý román mladičké spisovatelky doslova rozdělil Polsko na dva protikladné tábory, a co je nejdůležitější, sklidil nevídaný komerční úspěch. Od té doby vyšla jedná reedice knihy, a dohromady se prodalo více než 120 tisíc výtisků. Jen pro srovnání: průměrný naklad románů polských autorů činí kolem 6 tisíc kusů. O takovém úspěchu, jakého se dostalo Masłowské, si jiní polští debutanti, a dokonce i zkušení starší spisovatelé, mohou leda tak nechat zdát.

Ale k samotné knize: Červená a bílá je především silnou generační výpovědí, napsanou „umělecky zkaženým“ jazykem ulic, hospod, panelákových sídlišť. Vypravěčem a zároveň hlavním hrdinou románu je věčně naspídovaný sedmnáctiletý „dresař“ Silnej (polsky „dres“ znamená „tepláková souprava“), který svým drsným a velmi specifickým jazykem popisuje dva dny svého života. Jeho svět je stejně jako jeho mluva omezený a chaotický, vyplněn navštěvováním hospod, balením roštěnek, užíváním drog a všudypřítomným konzumem.

Takový je podle autorky svět dospívajících mladých Poláků. Díky Masłowské máme šanci podívat se na Polsko 21. století právě jejich očima. Očima oné „generace nic“, což je v Polsku mediálně módní termín, označující mladé lidi, jejichž jedinou zkušeností je konzumní kapitalistická realita a kteří, na rozdíl od svých starších vrstevníků, znají dobu komunismu už jen z vyprávění.
To, co vidíme skrze tuto knihu, nás může nadchnout, vyděsit nebo zhnusit. Rozhodně nás to ale nenechá lhostejnými.

Děj knihy není vlastně příliš složitý: popisuje setkání Silného s pěti dívkami, které ho střídavě štvou, zraňují, vzbuzují v něm sexuální touhu, nebo zase nechuť a hnus, a také celou řádu jiných pocitů, které se střídají s rychlostí počítačové hry. Silnej je totiž permanentně pod vlivem amfetaminu, anebo na tzv. „dojezdu“. V takovém stavu je hlavní hrdina schopen žít prakticky jenom přítomností, nedokáže se na nic soustředit, nevidí důsledky svého počínání déle než na tři vteřiny dopředu. Kolísá od jedné nálady k druhé a jeho psychický stav je plně závislý na prostředí. Silnej nepřemýšlí, jenom vnímá. Jedná okamžitě, rozhoduje se pod vlivem náhodného impulsu. Tok jeho myšlenek skáče od tématu k tématu, jakoby někdo v hrdinově hlavě přepínal kanály pomyslným vnitřním dálkovým ovladačem.

To, co je v té knize opravdu objevné, jsou ale stylistické a lexikální prostředky, jimiž autorka disponuje. Román je svého druhu jazykovým experimentem, který má ostatně nepříliš společného s autentickou „dresařskou“ řečí. Nejstručněji ho můžeme popsat jako spojení proudu vědomí s neznalostí pravidel gramatiky a nesprávnou výslovností.

Pokud Silnej zná slovo nebo frázi, která se mu hodí do situace, použije ji – proč jako ne? Jeho myšlenkový svět připomíná potom videoklip, je plný hlášek z reklam, příruček, letáků, televize. Jeho jazyk je téměř smetištěm kultury, skládkou všech druhů jazykových odpadků, které jsou potom hrdinou libovolně „recyklovaný“ v toku vyprávění. Je to jazyk „second handu“, nebo – jak by se vyjádřil Silnej - „sekáče“ kultury.

Určitě není jednoduché přeložit knihu Doroty Masłowské do jakéhokoliv cizího jazyka. Síla této knihy spočívá totiž v jejím jazyku, nespisovném, zmrzačeném, ubohém. Hrdinové často používají různá slova a fráze, aniž by znali jejich skutečný význam, díky čemuž vznikají velice humorné pasáže. Masłowská nejen dokonale stylizuje jazyk společenské spodiny, ale jde ještě dál: z této nevídané směsi lexikálních, gramatických a fonetických chyb, vulgarismů a zcela šílených slovních spojení vytváří něco, co činí z knihy svébytnou vizi světa. Takový jazyk, který používá vypravěč Červené a bílé, totiž ve skutečnosti neexistuje. Určitým způsobem je to řeč umělá, potenciální, i když má svůj reálný základ v různých jazykových rovinách současné polštiny. Celé umění spočívá v tom, jakým způsobem autorka míchá dohromady slovní prostředky pocházející ze zcela odlišných jazykových rovin. Skrze využití publicistické nebo úřední frazeologie v různých absurdních situacích ukazuje autorka její faktickou prázdnotu. Názory a přesvědčení hrdinů - kteří ostatně velice rádi o nich hovoří - jsou slátaninou módních, nejčastěji radikálních hlášek, pocházejících z novin a z televize. Mladí protagonisté jsou ale natolik zbaveni jakékoliv sebereflexe, že si to vůbec neuvědomují, možná s výjimkou samotného Silného.

Překladatelka Barbora Gregorová bezpochyby odvedla dobrou práci. Aby vystihla co nejvěrněji prostředí románového světa a autorčin zvláštní styl, zvolila model obecné češtiny, plné „slangových“ výrazů příznačných pro nejmladší generaci. Překlad je zdařilý, zachovává svižnost a specifické klima originálu. Problém nastává, když si uvědomíme, že v Polsku byla kniha považována za revoluční hlavně kvůli své jazykové stránce. Takové použití hovorového jazyka, který nerespektuje žádná pravidla, pro který není nic svaté, bylo a je opravdové novum. Avšak v Čechách má psaní obecnou češtinou již určitou tradici. Pro mnoho autorů, jako jsou např. Jáchym Topol nebo Petra Hůlová, je hovorová čeština neodmyslitelnou součástí stylu. V důsledku tedy to, co mohlo být v Polsku považováno za revoluční, je tady docela legitimní. Český čtenář je už prostě na obecnou češtinu v beletrii zvyklý a možná dokonce i určitým způsobem omrzelý.

V polském originále jazyk vzbuzuje dojem zmrzačeného, postiženého, degenerovaného. Obecnou češtinu nenazveme „zmrzačenou“ protože je to legitimní způsob vyjadřování většiny Čechů, nezávisle na vzdělání (nemluvím tady o vulgarismech, kterými se to v knize jenom hemží). Můžeme tedy říci, že v českém překladu jazyk mladé spisovatelky ztratil svoji provokativnost? Zdá se mi, že nikoliv, protože překladatelka naštěstí většinou volila strategii doslovného překladu svébytných frazeologismů Masłowské. Díky tomu překračuje hranice pouhého „nespisovného“ úzu současné češtiny a ukazuje, že autorčina řeč je vlastně mimořádně koncentrovaný, umělý konstrukt, který, i když má původ v odposlouchané jazykové realitě, je mnohem hustší. Jediné, co bych mohla překladatelce vytknout, je to, že mohla být ve zvolené strategii ještě důslednější.

Může být tedy román Červená a bílá považován za jazykově revoluční i v českém překladu? Nejspíš ne, nicméně pořád jde o dílo velice originální. O tom by se ale měl přesvědčit každý čtenář sám, tím píše, že se bezesporu jedná možná ne o nejlepší knihu, kterou může v současnosti polská literatura nabídnout, ale určitě o tu nejkontroverznější. Stojí za to ji poznat, alespoň proto, aby si každý mohl udělat vlastní názor na Masłowskou. A také se podívat na kus temné, odvrácené strany polské skutečnosti očima těch, kteří jsou její součásti.