Tak hergot, Sášo! Kde se ten kluk zase toulá? Sášenko… Ticho. Drahý Alexandře Sergejeviči? Mlčení. Bázeň a chvění. Sašo! Konec legrace! Kde je ručník? Skaži miňa. De ty podil toj rušnyk? Dovím se to? Nedělej, že neslyšíš. Můj ručník, můj majetek! Běda jak mi tady doma budeš praktikovat ty svoje kapsářský chvaty! Mama Oděsa ti nedá spát?
JJ
Jan Jeništa
Zdálo by se, že Michał Witkowski má ambice stát se kronikářem nedávné historie. Zatímco ve svém románovém debutu Chlípnice (2005) zachraňoval před zapomněním svět nočních dostaveníček perverzních homosexuálů v socialistickém Polsku 70. a 80. let, ve svém druhém románu Královna Barbara jako by se snažil zaznamenat bolestný přerod rozkládajícího se socialistického systému v divoký mafiánský kapitalismus raných devadesátých let.
Cvišen sledoval nenadálý konec M-ského kariéry zpovzdálí. Trochu věděl z novin, trochu z hovorů se Zlepšovákem a Nosem, kteří mu kdoví proč pravidelně volali, jako by měli za úkol s ním udržovat kontakt.
Román Low-tech je radikální výpovědí o ekologii a naivní snaze o nápravu světa. Mladý architekt Cvišen se náhodou seznámí s aktivistou M-ským, hlásajícím život v askezi...
Jak to jedeš, vocase nemytej? Kam se cpeš, pitomče? Nevidíš, že vezu nebezpečnej náklad? Nebezpečnej pro tebe?! Je ti vlastní matka milá? Chceš skončit ve škarpě?
Tehdy, než stačilo k čemukoli dojít, mi Aiša řekla, že je ortodoxní muslimka. Já nebyl proti, přiznal jsem, že sám jsem římský katolík a že ve světle pokoncilních ustanovení je naše sdílení lože naprosto žádoucí, abych přímo neřekl doporučené, jelikož se nese v ekumenickém duchu.
varšavská matriotka, společenská aktivistka, bojovnice za práva žen...
Čtyři hrdinky, všechny žijí v jednom činžáku v dělnické čtvrti Ochota. Každá má své trauma, své bolavé místo, svůj rozškrábaný strup, každá tiše trpí, otupěle típe cigaretu o vlastní kůži. Bodá se jehlou pod nehet.
Holčička Marie tehdy seděla ve sklepě a chtěla jít do školy. Nezajímaly ji války, střílení, ani trámy rozházené po zemi.
Dorotě Masłowské bylo 23 let, když napsala Královninu šavli, svou druhou knihu, na kterou všichni tak dlouho čekali. Zázračná dívka polské literatury už jednu revoluci udělala: její debut Červená a bílá (Wojna polsko-ruska pod flagą , česky 2004) znamenal vpád mladé generace do vydýchaného ovzduší polské prózy.
Jarosław Lipszyc (1975) vydal po osmi letech novou sbírku poezie Mnemotechniki. Má to ale háček: tvrdí, že v ní nenapsal ani slovo, podepsal se pod ni jako „redaktor“ a na konci uvedl několik desítek autorů, z nichž někteří ani nejsou lidmi.
8. ledna se ve Varšavě předávaly prestižní kulturní ceny týdeníku Polityka pro mladé tvůrce. V kategorii literatura cenu získal Michał Witkowski (nar. 1975) za svůj nejnovější román Barbara Radziwiłłówna z Jaworzna-Szczakowej.
Jéééééžiš, chytla mě Žoržeta, mluvou i gestama propadám manýře, buzním se, je po mně, je po mně!...
Łukasz Dębski patří k mladší generaci polských autorů.
Café Szafé je klidná krakovská kavárna, o jejíž existenci turisté zatím nemají ani tušení. Od jiných krakovských kaváren se liší pouze tím, že tu hosté sedí - namísto obvyklých starosvětských thonetek - ve skříních, tedy polských szafách. A pak je tu ještě něco: její spolumajitel, krakovský autor knížek pro děti Łukasz Dębski, si ji vybral za místo děje své první knihy pro dospělé – povídkového debutu Café Szafé.
24. července zemřel ve Varšavě Mirosław Nahacz (1984-2007), jedna z největších nadějí nejmladší polské prózy.
Na našem dvoře zasmrdělo jaro. Zřetelně jsem ho ucítil, když jsem míjel dveře položené na zemi přes díru po kanálovém poklopu. Tohle ještě není ten silný jarní smrad, o těžkém letním odéru ani nemluvě. Prostě první jarní smrádek...
Jan Krasnowolski (*1972) patří k mnoha mladým Polákům z umělecké branže, kteří se rozhodli uchýlit do emigrace.
„Tak moc tě chci, že bych si to udělala telefonem, když mi na něj přijde tvoje SMS...“ Krásná slova. Hluboká a nádherná. Jako vagína a displej. Jako babka kořenářka a Madame Butterfly. Jako Dunaj a Bystřička. Taková zpráva přišla Katě Klejové od jedné přiblblé zamilované holčičky. Tyhle slova byly očividně její motto...
Romány mladičké ukrajinské spisovatelky Ireny Karpy patří k nejvýraznějším a nejprodávanějším titulům nejen na Ukrajině.
Současná ukrajinská literatura zažívá v sousedním Polsku obrovský boom.
Kniha Lubiewo wrocławského prozaika, kritika, publicisty a také doktoranda polonistiky Michała Witkowského (1975) je bezesporu jednou z hlavních událostí literární sezony v Polsku.
Čtvrté patro, v domovním telefonu slyším jakési pištění a jekot, och, ach...
