Druhá bichle Masłowský jmenuje se Královnina šavle, i když bůhví, co tim chtěl básník říct, ty jeden zevle. Nejde tu o žádnou pohádku od strejčka Leška, ale o absurdní parodii médií a dneška. Mc Doris v ní na kole značky Kolbe putuje a celej tenhle systém, intouše a jiný losery fakuje. Nebudem tu ale kecat, plkat a dál to rozvíjet, tohleto je hip-hop, Mc Doris a varšavskej svět...

Dobrá, veršovanou recenzi ponechme stranou někdy do příště, neboť by v ní zajisté nebyly vyjádřeny všechny autorčiny názory. Navíc není její autorka-tmavovláska tak vtipná a pohotová jako plavovlasá autorka knihy. Na úvod pouze uveďme varování samotné Mc Doris: „Tahle písnička vznikla za peníze Evropské Unie. Jsou v ní mnohé gramatické nesrovnalosti a logické chyby. U čtenářů hloupých a neinteligentních si klade za cíl přinést jim pocit uspokojení, že si chyb všimli a sami je našli, stejně jako jim má zvednout sebevědomí, že oni sami by to napsali správněji a lépe, jen kdyby dostali klacek do ruky a trochu hlíny. K napsání téhle písničky byla použita slova a písmena. Můžeš je vyhledat na internetu nebo zamluvit esemeskou. Pozor na písmen plagiáty, ony falešné symboly nemají nic společného se skutečnými písmeny.“

Potvrzuje se tedy, že Masłowská měla na pražském březnovém čtení pravdu. Jedním z leitmotivů její nové knihy je opravdu niterní, cynicko-sarkastické rozpoložení mladého talentovaného spisovatele, který je masírován nejen médii, ale především tlakem širokého a často povrchního davu. (Narozdíl od spisovatelů jako např. Michal Viewegh, kteří si ve svých knihách vyřizují s literárními kritiky účty, je Mc Doris silně nad věcí, což je na knize už od začátku sympatické, i kdyby měla být napsána celá v piktogramech.) Autorka však měla pravdu i v jiné věci. Pokud se překladatelé první knihy domnívali, že je Wojna polsko ruska nepřeložitelná, Paw królowej pro ně bude teprve tvrdým oříškem. Do velké míry je totiž psán strukturou hip-hopové písně, tedy ve verších (a už pouze v názvu jde o těžko přeložitelnou slovní hříčku – slůvko "paw" neznamená pouze královnina páva, ale zároveň jde o její zvratky neboli „šavli“).

Navíc se v textu vyskytuje spousta reálných postav z prostředí varšavské umělecké smetánky (vydavatel Dunin, novináři, jiní spisovatelé, kamarádi či známí...), které zde vystupují buď pod svými pravými jmény, nebo s tu více tu méně dešifrovatelnými pseudonymy. Opět jde tedy do jisté míry o takovou polonisticko-polonofilní neverending křížovku s tajenkou na pokračování. A v neposlední řadě – překlad nedoporučuje v jednom z odstavců ani sama autorka. „Neměli bychom také povolit eventuální překlady do cizích jazyků, poněvadž postavy v románu reprezentují nízkou morální úroveň, což do špatného světla na západě staví Polsko i tamní, všeobecně uznávané hodnoty.“

Je evidentní, že Masłowská vše bere s nadhledem a zlehčuje nejen to, co jí mnozí kritici a čtenáři vyčítali po obrovském úspěchu jejího debutu. Že se sebeironií a notnou dávkou humoru zkouší, kam až je možné v postmoderní literatuře a v jazyce jít, že si oťukává, zdali zde vůbec nějaké hranice existují. Nedá mi nepřipomenout na tomto místě např. mystifikační román Borise Viana Naplivu na vaše hroby. V Královnině šavli totiž stejně jako u Borise Viana vulgo Vernona Sulivana není důležitý příběh nebo fabule, ale jeho funkce. A následná „manipulace“ s adresátem, který reálné a realizovatelné od vymyšleného nemusí vůbec rozlišit. A tak ani silvestrovský příběh Pitzové Patricie, Pročůrové Anny nebo Retra Stanislava, či osudy hudebního spolku Koně není vůbec podstatný a primární. Jde jen o další gombrowiczovskou smyčku – o záminku, jak si pohrát s rodným jazykem a ukázat všem, že literatura není pouze povinná četba ve stylu Sienkiewiczových Křižáků. Ale že je to nekonečná a zvukomalebná procházka krajinou fantazie a čarotvorně poskládaných písmenek.

Paw królowej má své mouchy, a to především jistou monotematičnost textu, který ať je sebelépe konstruovaný a propracovaný, čtenáře po určité době unaví (slabší povahy, které nejsou zvyklé na slova penis a pochva v beletrii, jež v tomto případě navíc plní funkci čistě absurdní a mystifikační, ho vzdají plus mínus na 20. straně). Je však jedinečný z jednoho prostého důvodu. Masłowská jím demonstruje, že ji média žádným způsobem nezformovala a že má všechny své čtenáře silně na háku. Zůstala svá a originální – pořád je to ta docela obyčejná holka s punkerským culíčkem, které občas nefunguje přehazovačka na skládačce Kolbe, když jede přes Vislu do galerie Raster na pivo.