Petr Kučera

Pokus o heroizaci tureckého podílu na záchraně Židů během holokaustu ztroskotává na chaboučkém příběhu a autorčině trestuhodné neznalosti historických faktů. Knize zrovna nepřidává ani odbytý překlad.

Román, jehož název tvoří hashtag, přeložitelný snad nejlépe anglickým #resistLOVE, představuje první prozaickou reflexi největšího protirežimího protestu v dějinách Turecké republiky, známého jako „boj o park Gezi“. Jeho autor se jako kritik režimu před železnou pěstí premiéra Recepa Tayyipa Erdoğana uchýlil do České republiky, kde požádal o politický azyl. Román však nepojmenovává aktuální témata přímo a zůstává spíše v abstraktní rovině.

Elif Batumanové se podařilo napsat text, v němž se snoubí opravdová vášeň k ruské literatuře s vysokou erudovaností vědce a nové pohledy na známé tváře literárního světa s vtipem, ironií a nesporným spisovatelským talentem.

Ahmet Hamdi Tanpınar považoval vždy za chybu, že orientace jeho vlasti – Turecka – na Západ s sebou nese bezmyšlenkovité odvrhávání těch částí osmanského dědictví, na něž by mohla být právem hrdá. V románu Institut pro nařizování hodin tematizuje rozkročenost Turecka mezi východem a západem a podrobuje zdejší poměry jemné ironii.

V Lásce se Şafak vrací k tématu, které se objevuje již v její prvotině Pinhan (1997) – súfismu, mystickému proudu islámu. Román rozvíjí hagiografický příběh o osudovém setkání asi největšího súfíjského básníka Džaláloddína Rúmího a potulného dervíše Šamse z Tabrízu, k němuž došlo v selžducké Konyi v roce 1244.

Knihy Orhana Pamuka (1952) bývají často označovány za svorník mezi Východem a Západem. V řadě západních médií se o jeho textech referuje jako o působivém spojení euroamerické modernistické literatury s technikami literatur „orientálních“ a Pamuk sám bývá – až příliš snadno – ukazován jako ten, kdo evropskému publiku v jemu přístupné formě zprostředkovává příběhy Východu a současně je pro miliony čtenářů interpretem turecké historické, společenské – a občas i politické – zkušenosti.

Již dlouho před dokončením románu Muzeum nevinnosti (2008) sbíral Orhan Pamuk, turecký laureát Nobelovy ceny za literaturu, artefakty dokumentující každodenní život v Istanbulu ve druhé půli 20. století. Nyní se jeho dlouholetý sen stává skutečností. Po „předpremiéře“ určené převážně novinářům se 28. dubna v istanbulském Cihangiru (Çukurcumská ulice 24) otevře veřejnosti muzeum shromažďující nejrůznější objekty vizuálně i akusticky doplňující jeho román.

Při psaní svých románů postupuje Orhan Pamuk tak trochu jako architekt, jímž se měl původně stát, než přeběhl k žurnalistice a posléze k literatuře. Po prvotním nápadu si načrtne poměrně přesný „půdorys“ zpravidla velmi komplikované stavby, potom promýšlí umístění každého kamene a vybírá materiál, jímž by je spojil, a jen zřídkakdy se nechá unášet postavami či dějem.

Přelomový román turecké literatury vychází v pečlivé edici nakladatelství Yapı Kredi. Samota ohrožující samu podstatu lidské existence, absence smyslu a kauzality – tak by bylo možno charakterizovat břímě, jež s sebou od útlých let vleče Atılganův antihrdina Zebercet, „normálně nenormální“ správce a recepční hotelu Vlast.

Mezi 12 mladými spisovateli z různých evropských zemí, kteří získali letošní Cenu Evropské unie za literaturu, se objevila i turecká autorka Çiler İlhanová (nar. 1972).

Nevelký román básníka a dramatika Murathana Mungana Čádor (2003) je poetické podobenství o údělu člověka, který se po letech v exilu vrací do země rozvrácené válkou a ovládanou náboženskými fanatiky. Jazykově úchvatná próza nastoluje otázky zahalování, exilu, války, moci a násilí.

Datum 29. května 1453, kdy osmanská vojska prolomila hradby Konstantinopole a zahájila novou éru v dějinách osmanské říše, se v řadě západních učebnic, populárních prací či dokumentárních filmů objevuje jako vyvrcholení odvěkého boje křesťanstva a islámu, evropské civilizace a „tureckých hord“. Práce Petra Štěpánka tyto mýty koriguje a ukazuje pád Konstantinopole / zrození Istanbulu v jeho reálných historických konturách a dobře vyzdvihuje kontinuity a prolínání, namísto aby stereotypně zdůrazňo

Druhý román mladého tureckého autora Hakana Bıçakçıho o překladateli, jenž ztrácí kontrolu nad svými sny i životem, přečte člověk doslova jedním dechem. Za použití úsporných literárních prostředků a bez zbytečných odboček buduje autor poctivý thriller, za nějž by se nemusel stydět ani Roman Polanski.

První básnická sbírka turecko-kurdské básnířky Bejan Maturové není velká rozsahem, a přitom se s ní čtenář vydává na dlouhou pouť nekonečnou anatolskou stepí a předhůřím Tauru. Na cestě ho doprovázejí bohové a bohyně, nikdy neutichající vítr, hvězdy a měsíc, duby a údolí. Je to pouť za ztraceným jazykem, dávnými symboly, mýty a archetypy východní Anatolie s přesahem do obecně lidské zkušenosti.

Bejan Maturová (nar. 1968) je kurdsko-turecká básnířka, která si vydobyla pozornost doma i v zahraničí. Píše poezii v turečtině, inspirovanou rytmem a melodií kurdštiny, plnou obrazů z východoanatolských hor i stepí a folklorních odkazů, jimž dává vždy nadčasový rámec.

Gürselův román z roku 1995 patří k milníkům nového historického románu v Turecku. Historie a úvahy o ní se snoubí s barvitým líčením dobývání Konstantinopole, příběhem sultána-básníka Mehmeta II. i osobním dramatem spisovatele Fatiha Haznedara, jehož z poklidu vilky na Bosporu vytrhne blížící se vojenský puč v roce 1980.

"Jako rána po meči" Ahmeta Altana je poměrně zdařilou ukázkou „neoklasického stylu“ a zároveň textem mistrně balancujícím na hraně historického románu a historické romance.

Hybnou silou Livaneliho románové rekonstrukce osmanské minulosti je násilí. Násilí, které proniká všemi jejími epochami a na němž se moc této říše zakládala. Vypravěčem děje je habešský eunuch Süleyman, který si na pergamen zapisuje strašlivé události, k nimž dochází v sultánském paláci Topkapı.

Prvotina literárního kritika Gürsela Korata (nar. 1960) vykazuje většinu znaků tradičního historického románu. Gürsel Korat proti inovativnímu pojetí historického románu staví poměrně tradiční chápání tohoto žánru.

Hlavní protagonista románu Sníh se po smrti matky vrací po letech z Frankfurtu do rodného Istanbulu. Odsud záhy vyráží do provinčního městečka Kars, aby napsal reportáž o záhadných sebevraždách muslimských dívek a zároveň se znovu setkal se svou láskou z mládí.

Recenze posledního románu Nazli Erayové, jehož hlavním tématem je Stalinův život a fascinace Prahou.

Turecko bylo letos čestným hostem veletrhu a pojalo to jako příležitost prezentovat se v tom nejlepší světle a zlepšit svůj image při přístupových jednáních s EU. Podtitul turecké prezentace byl „Turecko ve všech svých barvách“ a organizátoři se opravdu snažili, aby jejich vystoupení působilo co nejpestrobarevněji.

Ahmet Altan (*1950 v Ankaře), populární turecký novinář a romanopisec, jehož knihy vycházejí ve statisícových nákladech.

Základem románu je příběh o zchudlých vesničanech, kteří přicházejí za obživou do Istanbulu a budují si na kraji města, na návrší, kde se ukládá komunální odpad, chudinskou čtvrť (gecekondu), jakých je v tureckých městech nespočet.

Latife Tekin (*1957) je jednou z nejzajímavějších postav na turecké literární scéně, méně populární a čtená než například médii obletovaný Orhan Pamuk, ale literárně neméně brilatní.

Kniha Amat je čtvrtým románem Ihsana Oktaye Anara, tureckého autora fantasticko-historických próz.

Pamuk svými romány, články i účastí v diskuzích, televizních debatách a ve veřejném životě výrazně spoluutváří pohled turecké veřejnosti na svou vlastní identitu a minulost i pohled Západu na Turecko, takže jeho role daleko přesáhla roli romanopisce.

Orhan Pamuk v románu Jmenuji se Červená nabízí čtenáři mimořádně rozmanitý, osvěživý, neheroický obraz dějin, jiskřící vtipem a parodií. Stojíme tedy před osmanskou historií, která je fragmentární, hravá, neuspořádaná vyššími principy, nicméně také neobyčejně živá, citlivě vyprávěná a dává prostor i těm, jejichž příběh do análů oficiální historie nikdy proniknout nemohl.

Právě turecká literatura může posloužit jako doklad toho, že experimentální přístup ke psaní, hledání nových, nevyzkoušených cest ani pojem „postmoderní“ nelze vyhradit výlučně západní literární tradici.

Román Bílá pevnost tureckého nositele Nobelovy ceny za literaturu Orhana Pamuka.