Literární kritika a vůbec věda zabývající se literaturou málokdy zplodí objevné a současně zábavné a dramatické texty, které bychom četli jedním dechem. Kniha, jež má za téma ruskou literaturu, by se tak mohla zdát určena spíše odborníkům či literárním nadšencům než nejširší veřejnosti. Elif Batumanové se však podařilo napsat text, v němž se snoubí opravdová vášeň k ruské literatuře s vysokou erudovaností vědce a nové pohledy na známé tváře literárního světa s vtipem, ironií a nesporným spisovatelským talentem.

Již první kapitolu – o Isaaku Babelovi a jeho próze – hltá čtenář jako napínavý thriller a přitom se mu jakoby mimochodem dostává poučných vhledů do Babelova literárního světa. Podobné pocity – „dobrodružství“ v podtitulu knihy nebylo zvoleno nadarmo – zažívá čtenář i při četbě ostatních kapitol. Autorka jako by se pokaždé snažila najít nějaké neotřelé, dosud neprozkoumané úhly pohledu, které mnohdy nemají daleko od absurdity. Její detektivní snaha vypátrat, kdo zabil Lva Tolstého, nebo úvahy o vztahu obrazů a literární techniky užívaných Isaakem Babelem a režisérem filmu King Kong či analýza pletiva vazeb poutající Dostojevského Běsy a ledový dům, který nechal v 18. století ve svém novém hlavním městě vystavět Petr Veliký, se nesou v bytostně komickém tónu, navazujícím na nejlepší tradice románové „karnevalizace“, jak ji popsal Bachtin, zároveň však s hlubokým porozuměním poodhalují svět ruských klasiků.

Srozumitelně podané pasáže o literární kritice (jako třeba o Girardově teorii mimetického násilí ve vztahu k Dostojevskému) i o jednotlivých literárních dílech se střídají s drobnými anekdotami a popisy autorčiných dobrodružství v Americe, Turecku, Uzbekistánu a Rusku. Leitmotivem se přitom zdá být přesvědčení, že literatura a život nejsou dvě oddělené entity, ale úzce spojené nádoby. Kniha Batumanové je vlastně ironický esej o vztahu života a umění, přičemž se ukazuje, že to není vždy umění, co imituje život, ale mnohdy právě naopak: postava temného chorvatského intelektuála, jenž se stylizuje do role Dostojevského Stavrogina a svou ďábelskou silou přitahuje spolužáky na univerzitě, kteří zase ochotně přebírají ostatní role postav z Běsů, je toho nejlepším dokladem.

Text Elif Batumanové, pohybující se na pomezí románu a souboru esejů, je jakási „univerzitní autobiografie“ autorky samé. S velkou dávkou sebeironie líčí, jak se to přihodilo, že se dcera tureckých emigrantů, která vyrostla v New Jersey, nechala strhnout láskou k ruské literatuře a strávila několik let jejím studiem na Stanfordově univerzitě v Kalifornii. Její kniha však není zdaleka jen o ruské literatuře, nýbrž také – a možná především – o lidech, kteří tyto texty čtou, studují či o nich přednášejí. Akademické prostředí, do něhož autorka sama patří, dostává v jejím popisu neúprosně bizarní kontury, stává se svérázným světem s vlastním jazykem, rituálem vědeckých konferencí, přehlídkou obskurních postav, které doslova obětovaly svůj život ruské literatuře, studentů, kteří dokonce i své milostné eskapády vidí očima literárních postav.

Tři dlouhé kapitoly knihy jsou věnovány dvěma měsícům, jež autorka strávila (vlastně spíše náhodou) studiem uzbecké literatury v Samarkandu, a poodhalují čtenáři dědictví středoasijského písemnictví a život ve městě Tamerlánově, kde autorka marně hledala jakousi esenci svých dvou „cizích“ identit, svářejících se s její jinak bytostně americkou totožností – jedné zděděné po rodičích (turectví) a druhé adoptované (rusofilie). Zde by šlo nicméně kriticky podotknout, že právě tyto kapitoly by si zasloužily lepší redakční práci. Shrnout jejich obsah do jedné by knize nadmíru prospělo, zvlášť když některé pasáže připomínají odstavce z průvodce Lonely Planet či ještě hůře: čtou se jako postřehy kulturně sebestředného Američana, majícího jen malé ponětí o světě „tam venku“. Pro člověka jen trochu obeznámeného se Střední Asii (či alespoň stěžejními postavami uzbecké literatury) působí mnohé pasáže v těchto kapitolách velmi ploše, ba až naivně. Je to trochu s podivem: Batumanová se svým tureckým kulturním dědictvím by mohla mít přeci jen větší cit pro jinou turkickou kulturu. Možná bylo její „falešné ignorantství“ zvoleno vědomě a mělo působit jako ironie či to byl pokus napodobit Borata – z textu to příliš patrné není.

Obecně má však psaní Elif Batumanové spád, má své dramatické momenty hodné světové literatury, je poučné a objevné, a přitom není didaktické. A hlavně je inspirativní. Čtenář má po přečtení knihy neodolatelnou chuť vyrazit do nejbližšího knihkupectví a utratit celou výplatu za ruské autory. Jestliže, jak tvrdí současné teorie literatury, vedou texty zase k dalším textům a romány vypovídají stejně tak o životě jako o jiných románech a knihách, pak kniha Elif Batumanové splňuje svou úlohu dvojnásob: je jak svébytným – a svérázným – textem o neobyčejně „dobrodružném“ životě studentky komparativní literatury, tak i polem, v němž se v nezvyklých úhlech kříží jiné texty a který nadšeně a vášnivě k jiným textům odkazuje a oslavuje psaní samotné.