V roce 2013 vyšly ve všech tureckých městech miliony lidí do ulic, aby protestovaly proti aroganci moci. Premiér Recep Tayyip Erdoğan a jeho strana se tehdy rozhodli zlikvidovat jeden z mála veřejných parků v Istanbulu a vystavět na jeho místě repliku osmanských kasáren z 18. století. Poklidný protest hloučku ekologických aktivistů rychle přerostl v největší protestní hnutí v dějinách Turecké republiky a proměnil se v revoltu proti rostoucímu autoritářství konzervativní AKP, která se snažila dynamické mladé populaci diktovat své představy o „správné“, tj. poslušné, tradiční, homogenní, politicky pasivní společnosti. Revoluce se ovšem nekonala: vláda protesty brutálně potlačila a současně mobilizovala do ulic desetitisíce svých stoupenců, takže se společnost tragicky rozpoltila. S posledními zbytky „ducha parku Gezi“ pak tehdy již prezident Erdoğan zatočil pro nezdařeném puči v červenci 2016. „Normalizace“ v režii všemocného autokrata postihla desítky tisíc kriticky zaměřených občanů, kteří buď přišli o práci a o svobodu, nebo utekli do zahraničí.

Jedním z nich je Ali Bolat, čerstvý čtyřicátník, který se jako kritik režimu před Erdoğanovou železnou pěstí uchýlil do České republiky, kde požádal o politický azyl. Bolat je absolvent žurnalistiky a psaní se věnuje již od teenagerovských let. Recenzovaný román #direnAŞK (pro hashtag sloužící jako název knihy mě nenapadá lepší překlad než anglické #resistLOVE), vydaný bezprostředně po protestech v parku Gezi v poměrně vysokém nákladu 10 000 výtisků, je jednou z prvních prozaických reflexí událostí, které tak hluboce otřásly Tureckem.

Příběh je to vcelku prostý: pětatřicetiletá Aslı, která prožila traumatické dětství v jihotureckém Mersinu, za sebou má nevydařené manželství a potrat a trpí depresemi, se skrze devatenáctiletého syna své jediné přítelkyně, který u ní na čas pobývá, dostane k protestům na náměstí Taksim, pronikne do světa „generace Z“, ovládaného sociálními médii, a zamiluje se do demonstranta Ufuka, o dvanáct let mladšího krajana z Mersinu a též uzavřeného samotáře s problematickými vztahy v rodině.

Společenská linie příběhu nevystupuje do popředí, historické události jsou spíše kulisou děje. O politickém pozadí a ideologickém formování protestujících se mnoho nedozvíme. V celé knize nepadne jméno ani Erdoğana, ani jiného politika (otázka je, zda se autor nebál případného trestního oznámení) a demonstrace zůstávají v trochu abstraktní rovině. Stránkami se mihnou ikonické postavy protestního hnutí jako „žena v červeném“ či „žena v černém“, až idylicky je popisována pospolitá komunita stanující celé týdny na náměstí Taksim a v parku Gezi a tu a tam autor přináší zajímavé postřehy, jako když si Aslı prohlíží fotografie z protestů a překvapena nenásilným průběhem demonstrací komentuje: „Fotografie mladíka předčítajícího policistům knihy, na dalším snímku zase žena nabízející policistům börek… Několik dní tam bez střetu s policí pobývá skupinka ekologů a nato se objeví takovéhle záběry? V jaké zemi to vůbec žijeme?“ (s. 61). Autor také věrně vystihl neuvěřitelně pestré složení protestujících (důležité postavy tvoří homosexuální pár Ali a Hakan) a nechybí samozřejmě boření předsudků vůči mládeži trávící všechen volný čas na sociálních sítích. Bolat přesvědčivě předvádí, jak byly během pár let klasické formy komunikace mezi tureckou mládeží vytlačeny Facebookem, Twitterem či Instagramem a jak neuvěřitelně rychle nová komunikace probíhá: fotografie ze zásahu policie je včetně komentáře během pár vteřin tisíckrát sdílena přes sociální média a přes WhatsApp je rychlostí blesku přesně koordinován pohyb masy demonstrantů – ne nadarmo mluvil premiér Erdoğan o sociálních mediích jako o „zlu“ a „hrozbě“.

Tuto slibnou rovinu však autor zhruba v polovině knihy náhle opouští. Protesty jsou z větší části potlačeny, románoví hrdinové již na demonstrace nechodí, a autor dokonce naznačuje, že scénu ovládly „socialistické organizace“, které se pouští do násilných střetů s policií, čímž celé hnutí ztratilo svou „prostotu“ (s. 197). Následně přebírá hlavní slovo milostný příběh Aslı a Ufuka a Aslıno smiřování se s minulostí. Postavy sice i nadále působí vcelku autenticky, ale knize bohužel chybí vtip, nadhled, jiskra – je to vlastně tak trochu nuda. Někdy je text silně křečovitý a naivní – třeba ve chvílích, kdy se „vyzrálá“ Aslı střetává s „mladou generací“: místy se chová a mluví, jako by jí nebylo 36, ale 65, a její mladí přátelé jí do detailů musí vysvětlovat, co je to smartphone, Facebook a Twitter, jak se používá WhatsApp a co znamená LGBT. Vše pak dovršuje happy end jako vystřižený z turecké telenovely.

Škoda, že se autorovi nepodařilo více vytěžit z onoho ducha svobodomyslnosti digitální generace, který na mnoha místech docela zdařile vystihuje, a že se děj rychle svrkl na tuctový příběh frustrované třicátnice. Takto se z #direnAŞK stal průměrný román, který např. ve srovnání s velmi autentickým, syrovým románem Emraha Serbese Deliduman, jenž vyšel v témž roce a jehož děj se také točí kolem protestů v parku Gezi, neobstojí ani jako dobový dokument.