„Všichni jsme obětí vlastních pohádek.“

Ahmet Hamdi Tanpınar (1901–1962) patřil k těm tureckým spisovatelům, kteří si drželi kritický odstup od revolučního nadšení kemalistické republiky a nikdy se zcela neztotožnili s oficiální ideologií radikálního pozápadnění společnosti a zpřetrhání všech pout s osmanskou minulostí. Tanpınara však nelze označit ani za tradicionalistu ve smyslu nějakého nostalgického volání po osmanské minulosti či náboženského konzervatismu. Na to byl příliš ukotven v západní kultuře a literatuře, kterou obdivoval. Tanpınar se díval na společnost procházející hlubokými sociálními, politickými a kulturní změnani z estetického, nikoliv ideologického hlediska. Velmi často mluvil o „nevkusu“, „kýči“ nebo „falši“, když popisoval stav své společnosti, která se překotně vzdala minulosti a staleté kultury a navenek přejala nový způsob života, jejž nedokázala zvnitřnit a dát mu svébytný výraz. Tanpınar nikdy neodmítl kemalistickou revoluci jako takovou či samotný proces westernizace, věřil však ve změnu v kontinuitě. Byl přesvědčen, že modernizace a přejímání západního způsobu života jsou jedinou možnou cestou, jíž se turecká společnost může do budoucna ubírat. Zároveň však nechápal, proč by to mělo současně znamenat odvrhnutí všeho kreativního a svébytného, co nabízela osmanská minulost a kultura. Tanpınar hluboce miloval klasickou osmanskou poezii a hudbu (stejně jako vášnivě četl francouzské symbolisty a realisty a poslouchal klasickou evropskou hudbu). Zbavit se jí podle něj znamenalo zbavit se části vlastního já, zbavit se nástroje, jímž Turci po staletí vyjadřovali své nejniternější city. Jeho poezie, inspirovaná velikánem moderní turecké poezie Yahyou Kemalem, a některé jeho romány (Mahur Beste., 1975 [vydáno posmrtně] a Huzur, 1949) představují pokus integrovat tuto staletou zkušenost a tento estetický náhled na svět do moderní formy a udržet je ve vědomí společnosti.

Román Institut pro nařizování hodin se oproti ostatním Tanpınarovým textům, plným filozofických a estetických úvah a dějově poměrně složitým, nese v mnohem odlehčenějším, živějším a na Tanpınara nezvykle komickém duchu, aniž mu to ubírá na hloubce. Román ironicky alegorizuje bezduchý modernizační proces a společnost rozervanou mezi Západem a Východem a mnohde se blíží až jakémusi absurdnímu dramatu.

Hlavním hrdinou románu je Hayli Irdal, člověk, který příliš neví, co si počít s vlastním životem, nevýrazný měšťák, jenž je často vláčen osudem a chybí mu ctižádost i životní jiskra, které by ho posouvaly k vyšším cílům. Z nedostatku zájmu o cokoliv ho otec v pubertě svěří do učení místního muvakkita (zřízence, jenž dohlíží na správné časy modliteb) a tehdy se u Irdala poprvé projeví jistá náklonnost k hodinám a jejich tajuplným mechanismům. Muvakkit Nuri Efendi mu také vštípí svou zvláštní filozofii postavenou na paralelách mezi životy lidí a hodin, které jsou uspořádány stejně jako lidské bytosti. Dalo by se říci, že první část románu odráží Hayriho „východní“ způsob života, jeho dětství a mládí v široké domácnosti v osmanské říši druhé poloviny 19. století s rozvětvenými sousedskými a příbuzenskými vazbami a takřka pohádkovu atmosférou (k níž patří i tajuplné stojací hodiny v Irdalově domácnosti, něžně pojmenované „Požehnání“).

Hayli Irdal, vcelku netečný ke změnám doby, proplouvá lhostejně životem, střídá různá bezvýznamná zaměstnání, apaticky se žení s dcerou svého mentora Abdüsselama Efendiho, s níž vede prostý život bez výkyvů či otřesů, netečně sleduje postupný úpadek rodinného sídla a chabě se snaží vymanit z područí stále senilnějšího tchána. K obratu dochází až ve chvíli, kdy se kvůli jedné zdánlivě neškodné lži o drahokamu, který údajně zdědil po své tetě, a drbům sousedů omylem dostává do psychiatrické léčebny.

Zde jako by se počínala druhá, „západní“ část Irdalova života, života po kemalistické revoluci (která není nikde otevřeně zmíněna), v mnohém daleko absurdnější než svět pohádek, pověr a svazujících vztahů v rodině i společnosti století minulého. Dr. Ramiz, novopečený pseudoodborník na psychoanalýzu, léčí Irdala z nemocí, o nichž se dočetl v západních příručkách: oidipovského komplexu, nenávisti k otci, fixaci na neživé fetiše (hodiny Požehnání).

Skrze dr. Ramize, s nímž Irdala spojuje rovněž členství ve Spiritistické společnosti (náhražky dřívějších, nyní zakázaných dervíšských lóží), se seznamuje s podnikavcem a vizionářem Halitem Ayarcım („Regulátorem“), který je nadšen Irdalovým vyprávěním o hodinách a čase. Ayarcı pak příchází s nápadem zřídit Institut pro nařizování hodin, ústav vpravdě revoluční, který by odpovídal pokrokovému duchu moderní doby:

„Co dělá naše město a celá země? Polovinu času ztrácíme kvůli špatně nařízeným hodinám. Jestliže každý z nás denně ztratí jednu vteřinu za hodinu, ztrácíme jako země každou hodinu osmnáct milionů vteřin. Vyjdeme-li z předpokladu, že za den můžeme produktivně využít nanejvýš deset hodin, dělá to už sto osmdesát milionů vteřin. To jsou tři miliony minut, což znamená celkovu ztrátu padesáti tisíc hodin denně. A teď si spočítejte, kolikrát za rok dochází ke ztrátě celého lidského života.“

Hayli Irdal, ačkoliv do poslední chvíle nechápe funkci a smysl institutu, se stává Ayarcıho zástupcem. Pod nadšeným vedením obratného manipulátora Ayarcıho se začne institut rozrůstat do kolosálních rozměrů. Je vybudováno honosné funkcionalistické sídlo ústavu, tzv. Vila Hodiny, vznikají nová a nová oddělení (Pružina, Vteřinová ručička, Minutová ručička, Osička, Spolek milovníků hodin, Hodinovací banka) a pobočky po celé zemi. Nařizovači, terénní pracovníci ústavu, dostávají uniformy a drží jakési pouliční hlídky, které kontrolují a nařizují lidem čas na hodinkách. Ústav současně vypracovává složitou strategii pokut, slev z pokut a předplatného na nařizování hodin a hodinek. Ústav, jehož sláva se šíří i do zahraničí, rovněž pořádá kongresy, publikuje smyšlené vědecké studie a historická pojednání o (nikdy neexistujících) hrdinech času a proniká pomalu do všech sfér společnosti.

Zdá se, že život Hayliho Irdala poprvé dostává jakýsi „absurdní smysl“, který nechápe ani on sám; a aby byl jeho přechod na nový způsob života dokonán, žení se po smrti své první ženy (která zůstává ve „starém“ čase) s moderně evropsky založenou Pakizí. Díky rétorickým a organizátorským schopnostem Halita Ayarcıho – v jehož kultu osobnosti lze snad sledovat i jemnou satiru na Mustafu Kemala Atatürka – se absurdnímu ústavu, jehož zaměstanci, zpravidla rodinní příslušníci obou zakladatelů, tráví čas v naprosté nečinnosti, dostává i obrovské popularity mezi lidmi, omámenými revoluční rétorikou doby.

Byť je ústav v následné vlně revizionismu (čímž je nejspíš míněna doba po nástupu Demokratické strany k moci v roce 1950) odsouzen ke zrušení, vlastně se vůbec nic nemění – revoluce je věčná. Halit Ayarcı pohotově zřizuje „Trvalou likvidační komisi ústavu“, do níž jsou převedeni zaměstnanci likvidovaného institutu. Revoluční nadšení modernizátorů je tak pohlceno byrokratickým aparátem, který ve společnosti zbavené vlastní minulosti mění vše smysluplné na nesmysl a absurditu.