Ahmet Altan (*1950 v Ankaře) je synem známého novináře a spisovatele Çetina Altana. Studoval na anglofonní Robert College v Istanbulu, později přešel na Istanbul Kültür Koleji (absolvoval 1970). Z Technické univerzity Středního východu (ODTÜ) v Ankaře byl vyhozen, ale podařilo se mu úspěšně dokončit studium na Hospodářské fakultě Istanbulské univerzity (1981). Svou literární dráhu začal jako novinář. Psal sloupky do časopisu Nokta (Tečka) a deníků Hürriyet (Svoboda) a Güneş (Slunce) a postupně si vyzkoušel prakticky všechny druhy novinářské práce, od korektora, zpravodaje, sloupkaře až po šéfredaktora. Altan dodnes pravidelně přispívá do časopisu Aktüel (Aktuálně) i do řady dalších periodik.

Vedle sloupků a esejů jsou v Turecku velmi populární jeho romány, které se soustředí zvláště na téma lásky a sexuality. Už první román, který Altan vydal, Dört Mevsim Sonbahar (Podzim po celý rok, 1982), se setkal s úspěchem a získal Velkou cenu nakladatelství Akademi. Svým druhým románem, Sudaki İz (Stopa ve vodě, 1985), rozbouřil Altan tureckou veřejnost. Román otevřeně popisuje sexuální vztahy a na knihkupeckých pultech se po něm rychle zaprášilo. Jen za první tři měsíce byl vydán devětkrát (v nákladu celkem 45 000 kusů) a dostal se na první místo nejčtenějších knih. Nicméně záhy se na román snesla kritika ze všech stran a devět měsíců po vydání byly nařízením soudu všechny výtisky zkonfiskovány za „propagaci pornografie“ (1985). Soudní řízení proti Altanovi se táhlo dva roky a skončilo šalamounským rozhodnutím – všechny staré výtisky bylo nařízeno zničit a autor mohl vydat novou, ovšem cenzurovanou verzi.

Ve svém třetím románu, Yalnızlığın Özel Tarihi (Soukromá historie samoty, 1991), Altan raději žádná tabu neprolamoval a soustředil se na drobné životní osudy a tápání nešťastných jedinců. Již za čtyři roky však znovu zvedl konzervativce ze židlí. Spolu s Neşe Düzel připravil televizní program Kırmızı Koltuk (Červené křeslo), který proslul nevybíravou kritikou společenských poměrů. Pořad byl brzy zakázán a Altan odsouzen na rok a půl do vězení. Zdá se, že ani represe státní moci Altana od jeho provokativního stylu neodradila. Jeho sloupky a politické komentáře v denících Milliyet (Národ) a Yeni Yüzyıl (Nové století) si uchovaly jízlivost a ostrou kritičnost.

Značnou oblibu, zvláště mezi čtenářkami, si získala Altanova kniha esejů s názvem Gece Yarısı Şarkıları (Půlnoční písně), která se soustředí na vnitřní konflikty a rozpory jedinců (zvláště žen), jejich slabosti, vášně a šílenství. Román Tehlikeli Masallar (Nebezpečné pohádky, 1996) se stal nejčtenějším románem roku a dočkal se stotisícového nákladu. Od té doby již Altanova hvězda nezadržitelně stoupala, zatímco o literárních kvalitách jeho textů, které začal chrlit v rychlém sledu, by se dalo často pochybovat. Nicméně historický román Kılıç Yarası Gibi (Jako rána po meči, 1998; Altan za něj získal Cenu Yunuse Nadiho za román, 1999), který on sám nazval „neoklasický“, je poměrně zdařilým příkladem inovativního zpracování historické látky, konkrétně mladotureckého období na počátku 20. století. V roce 2001 pak vyšlo volné pokračování pod názvem İsyan Günlerinde Aşk (Láska za časů povstání).

Altan se nedávno zaskvěl i zápisem do turecké guinessovky, když jeho povýtce povrchní a fádní úvahy a drobné črty, které pod názvem İçimizde Bir Yer (Místo v nás, 2004) vydalo nakladatelství Alkım Yayınları, byly díky masivní reklamní kampani vydány v dosud největším nákladu (1.000.000 kusů) za nejnižší cenu a kniha byla nejrychleji rozebrána (během jediného dne nakladatelství rozprodalo své zásoby).

Další Altanovy romány: Aldatmak (Podvádění, 2002), Kristal Denizaltı (Křišťálová ponorka, 2005) a En Uzun Gece (Nejdelší noc, 2005).