První básnická sbírka turecko-kurdské básnířky Bejan Maturové není velká rozsahem, a přitom se s ní čtenář vydává na dlouhou pouť nekonečnou anatolskou stepí a předhůřím Tauru. Na cestě ho doprovázejí bohové a bohyně, nikdy neutichající vítr, hvězdy a měsíc, duby a údolí. Je to pouť za ztraceným jazykem, dávnými symboly, mýty a archetypy východní Anatolie s přesahem do obecně lidské zkušenosti.

I čtenář neznalý velkolepé krajiny východní Anatolie a jejích hrdých obyvatel začne po přečtení prvních řádků opatrně našlapovat v bezčasí a nekonečném prostoru stepí ověnčených hřebenem zasněženého Tauru a vydá se na cestu, během níž mu sama půda šeptá příběhy, které mohou pocházet zrovna tak z hlubokého dávnověku lidstva jako z moderní turecké reality.

Jen náznaky nám pomáhají odhalit, že jsme se ocitli kdesi na jihovýchodě Turecka (mluví se o „Východu zraňujícím vítr“, „látkách pašovaných z Aleppa“, stepi končící v horách); okrajově je zmíněna „válka v dálce“ a strach z ní (kurdsko-turecký konflikt?). Podivuhodnou modernizaci prastarých anatolských obyčejů ve východním Turecku zase naznačují slova o „krvi prýštící z ran žiletkou na zádech“ (a odnášející zlo z dětí obtížených hříchem) či o dětech vyhrávajících při zatmění měsíce na plechovky. Básnířka nemaluje krajinu s fotografickou věrností ani naivní nostalgií po „rodném kraji“. Na plátno nanáší pouze své imprese, své vnímání barev, vůní a tvarů země; sahá do paměti krajiny, kterou odhaluje v podvědomí svého dětství, a dává ji novou podobu – krajiny vysněné, pamatované, fantaskní, pohádkové.

V této krajině je vše v pohybu, nic nemá stání: jako by se do ní přelila „třepotavá duše kočovných národů“. Do dáli se táhnoucími stepmi se prohání nikdy neutichající vítr, míjíme zasněžené hory a údolí, cesty jsou lemovány duby, „mech se ve stínu mil[uje] s vodou“ a „noc je plná šepotu větví obtížených sněhem / znavenosti stromů bez listí k shození“. Zvířat je v ní poskrovnu – kromě tryskem běžících koní působí spíše dojmem prázdné země osamocených poutníků (anebo spíš poutnic).

Pět oddílů sbírky vypráví různé příběhy spojené tímtéž časoprostorem. V titulní poémě Konaky skučící větrem (Rüzgâr Dolu Konaklar) odvážejí jezdci na koních dívky širými pláněmi daleko od domova a dětství, děj ostatních prozrazují samotné názvy: Kniha andělů (Melekler Kitabı), Příběh o bohyni Starodívce (Yaşlıkız Tanrıcası), Pohádky měsíčné noci (Ay Gecesi Masallar), Žalozpěv cesty (Yolağıdı). Jsou to příběhy prodchnuté poetikou mýtů a pohádek a odehrávají se v krajině bohyň, andělů, „jezdců se zasněženými zraky“, matky proměněné v tetovaný dub či čarodějky, ale nazveme-li je pohádkami, pak máme na mysli pohádky klasického folkloru, čarovné a podmanivé, ale také kruté, nemilosrdné, plné bolesti a smutku, ne laskavé a usměvavé „moderní“ pohádky, jakými nás o Vánocích zaplavují televizní stanice. Jsou to pohádky přísně střežené a fatální: „Ukradli mě z pohádky / kterou zná jen moje matka / a kdo ji znal / toho matka zabila / Má matka je vražedkyně“.

V básních je cítit zatrpklost anatolsko-kurdských žalozpěvů, ale nejsou jejich reprodukcí. Básnířka – naturalizovaná Istanbulanka – se vrací ke kraji, kde vyrostla, ke svým kořenům, v nichž doufá nalézt odpovědi na otázky po své existenci na světě. Byť založením bytostně moderní, nemůže se obrátit zády k folkloru, který je pevnou součástí života na anatolském venkově; míněn je pochopitelně folklor živý, závažný, bohatý, ne jeho zploštělá kýčovitá turistická parodie. Z něho Bejan Maturová čerpá svůj repertoár symbolů, motivů, obrazů a ten dodává básním jejich specifický rytmus. Je to však vždy jen hrubý materiál, který autorka přetváří až k nepoznání. Nikdy se neobjevuje folklór pro folklor jako takový. Pro Bejan Maturovou má jako literární inspirace smysl pouze tehdy, pokud se „v jazyce rozpustí, zanikne a přidá mu svou chuť, svého démona“ (rozhovor pro deník Zaman z 16. 3. 2008).

Stejně jako vnímáme trosky folkloru a anatolských mýtů na sémantické rovině slov, cítíme i v dikci turečtiny Bejan Maturové zvláštní příměs; příměs „mrtvého jazyka“, jak to sama nazvala. Mrtvý jazyk může být nesdělitelný, nepřenositelný, zapomenutý jazyk světa řízeného věčným cyklem zvyků a obyčejů, ale mnohem konkrétněji takto Bejan Maturová nazývá kurdštinu. Ačkoliv vyrostla v kurdském prostředí a byla odmalička obklopena melodičností kurdštiny, myslí, píše a sní výhradně v turečtině; kurdština jí zbyla jako jakási sedlina v podvědomí, spíše jako melodie než slova – jako rytmus, jenž se odráží do jejích básní (rozhovor pro časopis Ayrıntı, č. 45, duben–květen 2006).

A jaké příběhy vlastně básně vyprávějí?

V nejpodmanivějším ze všech pěti oddílů, Konacích skučících větrem, odvážejí neznámí jezdci na koních s očima zaslepenýma sněhem čtyři sestry kamsi do dálek. Uhánějí s nimi takřka mytickou krajinou a každým skokem je vzdalují od rodného domu, matky a bratří. V této osamělé krajině se věčně prohání vítr a skučí v konacích (anatolských dřevěných domech), kde se spí – stejně jako po staletí v jurtách kočovníků – na kobercích mezi měděným nádobím. Matka, již dcery opouštějí, má podobu bohyně, půdy, přírody: nejprve obléká dlouhé sametové šaty, stříbrný diadém a stříbrný pás a podobá se horám, na něž se dívá; potom se stává tetovaným dubem, který se ztrácí každou zimu a na jaře se zase objevuje. Je to však i velmi reálná matka, která se třese o své dcery a syny a předává jim své příběhy. Sotva její dcery poslechly mlčenlivé jezdce na koních, vydaly se na cestu, z níž se už nikdy nevrátí. Na rozcestí se pak od sebe odloučí i samy sestry a každá se vydává na vlastní pouť („Teď už jsem byla v životě na cestách“). Stářím se pak celý cyklus dovrší. Zůstává jen smutek a touha po ztraceném a dávno minulém:

Musím naposled sebrat síly
vlasy mi musí vonět henou
v mé vodě musí být květ jabloně
A slyší-li mě bůh
žádám ho o těsný hrob
jenž by mi dal zapomenout
na prostornost konaků
a jejich skučení.

V řadě básní sbírky slyšíme povzdechnutí nad údělem žen „s modřinami nekončícího smutku“, které v holých rukách nesou „hořící polínka“ a všude je provází „stáří černých kotlů s oprýskanou rzí“ (báseň Ženy). Ženský element ztělesňují i matky (otcové hrají až druhé housle, pokud se vůbec v básních mihnou), dcery, bohyně a čarodějka, snad i půda a příroda, avšak neexistence rodu v turečtině dává básním nádech neurčitosti a zabraňuje nám kvapně vyvozovat závěry o střetávání mužského a ženského principu.

V Bohyni Starodívce (Yaşlıkız Tanrıca; dvojznačné slovo „yaş“ umožňuje i překlad „Bohyně Plačtivá dívka) se prosebnice – sama „bohyně“ – obrací k nebesům a čeká na jejich odpověď: „živé bytosti cosi čekají / nastane potopa / vše se vrátí k začátku“, jenže „brána se zavřela / zůstal jen vzdech zůstavších“. Religiózní motivy mají daleko k náboženství knih (k Bohu Tóry, Bible, Koránu). Slyšíme ozvěny hlasů dávných pohanských anatolských božstev, kajícník se obrací k měsíci a hvězdám, ne k Bohu Otci. V jiných oddílech bychom zase našli „džbán na úlitbu“, mohli sledovat „obřady v šedivých šatech“ a setkat se s „větrem, dobrobohem stepi“ (Žalozpěv cesty). Nicméně i tito bohové mlčí – a svým mlčením paradoxně vyprávějí: „Bohové jsou ale unaveni pláčem / Budu jim vyprávět o tísni jejich prázdnoty a nebytí / A oni zmlknou / Pošeptají mi tajemství o bezdechém žití“ (báseň Moje čarodějka). Člověk doufá, že když přespí v „chrámu beze zdí“, zbaví se své bolesti, avšak stejně raději „váže plátýnka na každý strom v cestě“ a „vypráví příběhy“. Bohové a bohyně zemi neopustili – jsou zemí samotnou, jen je třeba dobře naslouchat. A rovněž andělé v ní od pradávna žijí – jako třeba anděl července a dubový anděl žijící uvnitř uschlého stromu („Když se dubu zlámaly větve / zlomilo se andělovi křídlo“).

Na prvotinu jsou Konaky skučící větrem dílo mimořádně vyzrálé a po právu oceněné hned dvěma básnickými cenami (Cena Halila Kocagöze za poezii a Cena Orhana Murata Arıburnu za poezii). Poezie Bejan Maturové ukazuje možnosti, které se otevírají dalším tureckým autorům s rozličnými etnickými kořeny. Takovéto hlasy mohou tureckou literaturu i jazyk jenom obohatit.