Latife Tekin (*1957) je jednou z nejzajímavějších postav na turecké literární scéně, méně populární a čtená než napříkad médii obletovaný Orhan Pamuk, ale literárně neméně brilantní. Narodila se ve vesničce Karacahevenk ve středoanatolské provincii Kayseri, kde také do devíti let vyrůstala, než se rodina přestěhovala do Istanbulu. Dětství na zapadlé vesničce v době, kdy Turecko teprve pozvolna procházelo modernizací, a následná migrace do megapole praskající ve švech zchudlými přistěhovalci z východu země, mělo na Latife silný dopad. Již ve svém debutu, románu Milá nestydatá smrt (Sevgili Arsız Ölüm, 1983) píše o rodině, která se ze své takřka středověké vesnice odstěhuje za prací do města, a o boji dcery proti dominantní matce, která rodinu vede pevnou rukou. Na rozdíl od tehdy stále ještě produktivního žánru „vesnického románu“ se ale Latife Tekin výrazně odklonila od společenského realismu a kritiky společenského řádu. Její styl má blíže spíše k psaní Yaşara Kemala a jeho „anatolskému románu“, zvláště v té podobě, v jaké se objevuje v trilogii Odvrácená strana hory (Dağın Öte Yüzü, 1960-1968). Latife Tekin ovšem rozlomila realistický rámec mnohem razantněji a sestoupila do kolektivního podvědomí lidí ve světě, kam ještě modernizace nepronikla. Pro vesničany v Milé nestydaté smrti jsou návštěvy džinů a nadpřirozených postav a komunikace s nimi něco tak běžného, jako je třeba práce na poli či péče o domácnost. Latife Tekin si vytvořila bohatý, mnohdy velmi obtížně srozumitelný jazyk, který čerpá z lokálních dialektů i pozapomenutých lidových rčení, je protkán symboly, archetypy, surreálnými vizemi a valí se na čtenáře jako dravá řeka. Spíše než se snažit její básnický jazyk racionálně uchopit, je lépe nechat se jím unášet – podobně jako když vesnické děti naslouchají dramatickému přednesu meddaha (lidového vypravěče), jemuž možná ne zcela rozumí, ale jsou podmaněni jeho barvitou řečí. Milá nestydatá smrt bývá řazena do proudu magického realismu a získala si uznání i v překladech do řady světových jazyků.

Následoval román Berci Kristin – Pohádky ze smetiště (Berci Kristin Çöp Masalları, 1984), jenž se nese v podobném duchu, ale má poněkud sevřenější a „realističtější“ formu. Tekin dále vydala romány Gece Dersleri (Noční lekce, 1986), Buzdan Kılıçlar (Ledové meče, 1989), Aşk İşaretleri (Milostná znamení, 1995), Ormanda Ölüm Yokmuş (V lese prý smrt nenajdete, 2001) a Unutma Bahçesi (Zahrada zapomnění, 2004). Za posledně jmenovaný román získala v roce 2005 Literární cenu Sedata Simaviho. Román tematizuje „paměť“ a „zapomínání“ a má být jakousi rehabilitací zpravidla negativně pojímaného zapomínání v lidském životě a lidských dějinách: člověk přece „žije tím, že zapomíná“, zapomínání je nedílnou součástí jeho přirozenosti.

Zatím posledním románem Latife Tekin je Muinar (Muinar, 2006). Román (možná lépe mluvit o básni převedené do prózy), zasazený do bezčasí a mimo postor, je vlastně románem žen. Tisíciletá žena Muinar, bohyně, královna i prostá žena, archetyp, symbol či alegorie v sobě nese příběhy celého ženského pokolení.

Kromě psaní románů se Latife Tekin věnuje svému projektu „Literárního domu“ (Edebiyat Evi), který zahájila v roce 1998 spolu s výtvarnicí Hale Arpacıoğlu a architektem Hüseyinem Ersözem. Ve vsi Gümüşlük nedaleko Bodrumu u Egejského moře vzniká postupně centrum, kde by se umělci mohli daleko od ruchu velkoměsta věnovat svým literárním, výtvarných a jiným uměleckým plánům a volně tvořit a diskutovat v kruhu dalších umělců.

V roce 2005 vyšla v Turecku první obsáhlejší studie o fenoménu Latife Tekin v turecké literatuře, pod prostým názvem Latife Tekin Kitabı (Kniha Latife Tekin) z pera Pelin Özer.