Člověk se někdy sotva ubrání dojmu, že lidský život je predestinován, že ať se brání a vzpouzí sebevíc, jeho osud vždy nezvratně nabere směr, jenž mu byl už kdysi určen. Snad proto nás tolik fascinují antické tragédie či jejich moderní varianty. Ty však nezřídka sklouzávají k jisté schematičnosti (symbolika hraje větší roli než charakter) nebo zabředávají do heroického patosu. Atılganův Zebercet, recepční i správce hotelu Vlast, je tak reálný, vykreslený ve vší své tělesnosti s tak vytříbeným smyslem pro detail – málokterý autor nám prozradí, že jeho hrdina nemá kolem sebe rád lidi, protože „mu zabraňují… procházet se v sále, občas, je-li to nutné, se porýpat v nose, lehce se naklonit a hlasitě si prdnout nebo si vyvětrat zadek, když se mu začne z věčného sezení potit“ – a tak antiheroický, že čtenář brzy začne pátrat po tom, zda neměl nějakou skutečnou předlohu nebo zda autor bez ostychu nepopsal sám sebe i s těmi aspekty tělesnosti, které i bezpečí fikce těžce snáší.

Román Hotel Vlast (1973), jenž byl nedávno opět vydán v pečlivé edici nakladatelství Yapı Kredi, je posledním z pouhých dvou, rozsahem nevelkých románů, jež Yusuf Atılgan (1921–1989) za svého života vydal (jeho nedokončený román Canistan vyšel až v roce 2000). Jak Hotel Vlast, tak Atılganova prvotina Flákač (Aylak Adam, 1959) navíc z různých perspektiv vykreslují totéž téma: samotu a odcizenost člověka, nabývající takových rozměrů, že život ztrácí jakýkoliv smysl. Závažností výpovědi a brilantním stylem měly však tyto dvě prózy pro tureckou literaturu význam zcela zásadní. Snad nebudeme přehánět, když vyslovíme domněnku, že pokud by byly napsány v jazyce na Západě známějším a přístupnějším, patřily by dnes bezpochyby i do kánonu světové literatury.

Zebercetovy osudy jsou zprostředkovány tak trochu nepřímo: autor se zdržuje komentáře a namísto toho je děj přerušován proudem Zebercetova vědomí, stejně neuspořádaným a neuceleným, jakým je labyrint lidské mysli (proto časté závorky v závorkách v závorkách). Přesto lze hlavní dějovou linii sledovat poměrně jasně, jenom to od čtenáře vyžaduje maximální soustředěnost, aby dešifroval některé důležité souvislosti, jež Zebercetovi proběhnou hlavou.

Zebercetův život je ohraničen budovou hotelu Vlast, situovaného snad v anatolské Manise 60. let, původně velkého rodinného sídla proměněného po válce s Řeky v hotel, jemuž na důkaz svého (pozdně probuzeného) patriotismu dali alibisticky jméno jeho ve válce pasivní, snad i zbabělí majitelé. Zebercet hotel prakticky neopouští; pouze v přesně vymezené dny chodí k holiči a na poštu poslat peníze majitelům. Kontakt s ostatními lidmi se omezuje na to nejnutnější. Hoteloví hosté jsou pro něj položkami v knize a veškeré Zebercetovy pokusy o navázání vztahu s nimi naráží na hradbu nezájmu či na vlastní ostýchavost. Pokojská Zeyneb, třicetiletá málomluvná vesničanka, kterou její manžel vyhnal o svatební noci z domu, protože už nebyla panna, buď tiše vykonává rutinní práce, nebo tvrdě spí ve svém kamrlíku. Zebercet jejího hlubokého spánku využívá a v noci s ní souloží. Zeyneb ho jen ze spánku tu a tam okřikne „Ufff, kuš, ty čokle!“, pakliže se Zebercet příliš rozvášní; jinak je jejich komunikace přísně omezena na záležitosti chodu hotelu.

Bezpečí hotelu a přísného řádu chrání Zeberceta před „cizotou venku“. Krátké reminiscence, střízlivé a chladné jako skalpel chirurga, dovolují nahlédnout do Zebercetovy minulosti, byť navýsost zlomkovitě: předčasně narozené, slabé a neduživé dítě, jehož rodiče pojmenovali prapodivným a žensky znějícím jménem „Olivín“, mladík odstrkovaný svými vrstevníky a ponižovaný na vojně, neschopný navázat jakýkoliv vztah (nepočítáme-li perverzní a zcela jednostranný poměr s pokojskou) se jako zvíře v zimě zahrabe ve svém jediném útočišti, hotelu, a vymýšlí si neexistující příbuzenské vazby k majitelům hotelu, aristokratické rodině Keçecizadejů, aby svému životu dodal alespoň náznak smysluplnosti. Sám se charakterizuje jako „ani mrtvý, ani živý“.

Až teprve „žena, která přijela opožděným rychlíkem z Ankary“ a ubytovává se v hotelu – Zebercet ji vlastně vůbec nezná a není nijak výrazná či pohledná –, ho vyžene z jeho nory. Se ženou Zebercet neprohodí takřka ani slovo, přesto se zdá, že v ní vidí znamení prolomení kletby, jež ho odsoudila do věčné samoty. Poté, co žena hotel opouští, Zebercet její pokoj ponechává v neporušeném stavu, několik dní do něj chodí jako do chrámu a masturbuje nad ručníkem, který zde žena zapomněla. Nakonec věší na hotel cedulku „Zavřeno“ a vyráží do cizoty ulice – do hospody, na tržiště, na kohoutí zápasy, do kina. Lidé venku nejsou vůči němu vyloženě krutí, jenom nevšímaví či přezíraví, občas snad kousaví a škodolibí. Zpátky v hotelu Zebercet burcuje pokojskou ze spánku. Nemá již zájem o pasivní vztah. Její ospalé oči a lhostejnost v něm však cosi zlomí: pokojskou uškrtí, ubije její kočku a potom znovu vyráží do města. Jeho zločin v něm nevyvolá žádné výčitky svědomí; je netečný a lhostejný jako lidé kolem něj. Který z lidí je ostatně lepší než Zebercet? Útržky rozhovorů v hospodě, vzpomínky a jednání u soudu, kam se zajde Zebercet podívat, odhalují lidi ve městě i hosty v jeho hotelu jako násilníky, zloděje, pokrytce. Jeho jedinou starostí je, aby nemusel nikomu na nic odpovídat, aby se ho nikdo nevyptával na příčiny, když žádné nemá, podobně jako onen mlčenlivý novomanžel, který zavraždil svou ženu při svatební noci a jehož soudní jednání Zebercet s napětím sleduje.

Odročení jednání na 28. prosince přijme Zebercet jako datum své smrti. Ovšem i nad tímto „řádem“ brzy mávne rukou: co sejde na datech, symbolech, pořadí? („Jako by snad měly mít nestálost, nespojitost a absurdita nějaký smysl, když to bude osmadvacátého prosince.“) Jen velmi pozorný čtenář odhalí, že troubení aut, houkání vlaků a kvílení továrních sirén, jež Zebercet zaslechne právě v momentě, kdy v pokoji ženy z opožděného rychlíku z Ankary se smyčkou kolem krku odkopává stolek pod sebou, nejsou snad náznakem jakési pozdně probuzené naděje, „voláním venku, voláním ostatních“, nýbrž každoročním znamením smutku při výročí úmrtí Mustafy Kemala Atatürka (skonavšího 10. listopadu v 9.05 hodin). Zatímco vnější svět truchlí nad hrdinou vlasti, poslem národní svobody a zakladatelem republiky, který zemřel ve slávě a obdivu, Zebercetovi v přítmí hotelu stéká po levé noze ve smrtelné agonii pramínek spermatu a v horním pokoji hotelu Vlast se rozkládá tělo anatolské vesničanky.

Málokdy čteme v turecké literatuře příběh tak tragický, a přitom podaný tak střízlivým a odměřeným jazykem. Atılgan nic nevysvětluje, dokonce ani nepodává souvislou dějovou linii. Je na čtenáři, aby si do sledu vzpomínek, asociací a odkazů dosadil kauzalitu. Přesto není děj nesrozumitelný; je místy jenom útržkovitý a zkratkovitý, což ho zbavuje jakéhokoliv nánosu sentimentality a patosu. Možná by bylo román možno označit za nihilistický, Atılgan i jeho román se nicméně přílišným abstrakcím vzpírají. Jedno lze snad o Atılganově próze prohlásit určitě: patří k tomu nejlepšímu, čím se turecká literatura může pochlubit.