Kapitola I

Pluli jsme z Benátek do Neapole, když nám cestu zkřížily turecké lodi. Měli jsme všehovšudy tři lodi, zato jejich galéry vynořující se z mlhy nebraly konce. Na palubě rázem zavládl strach a rozruch; našim veslařům, většinou Turkům a Magrebíncům, se z hrdel draly výkřiky radosti, my jsme měli nervy napjaté až k prasknutí. Tak jako obě ostatní lodě zamířila i ta naše přídí k pevnině, na západ, jenže jsme na rozdíl od nich nezrychlovali. Náš kapitán se obával potrestání, pokud by se musel vzdát, a váhal s příkazem bičovat otroky u vesel. Častokrát jsem později myslel na to, že celý můj život změnila kapitánova ustrašenost.

Dnes se však domnívám, že můj život by se vlastně změnil tehdy, kdyby náš kapitán nepropadl té chvilkové zbabělosti. Většina lidí ví, že neexistuje žádný předem určený život, že všechny události nejsou ve své podstatě nic víc než řetěz náhod. A přesto i ti, jimž je tato skutečnost známa, se v jistém údobí svého života ohlédnou zpět a posuzují náhodně prožívané věci jako nezbytné řízení osudu. I já jsem měl takové období: teď, když se zde u starého stolu pokouším napsat svou knihu a vybavit si barvy tureckých lodí vynořujících se jako přízraky z mlhy, si myslím, že právě takové období je tím pravým časem, kdy se pustit do psaní příběhu a vylíčit ho od začátku do konce.

Když náš kapitán viděl, že se naše druhé dvě lodě propletly mezi těmi tureckými a zmizely v mlze, naplnilo ho to nadějí a konečně sesbíral dostatek odvahy, donucen k tomu i námi, aby dal přísněji pohánět otroky u vesel, jenže už bylo příliš pozdě; navíc rány bičem nezmohly u otroků zpitých mocnou touhou po svobodě vůbec nic. Více než deset tureckých galér hýřících barvami náhle prorazilo hrozivou stěnu mlhy a vrhlo se na nás. Náš kapitán se tentokrát odhodlal k boji, aby porazil nikoliv snad nepřítele, ale, jak se domýšlím, svůj vlastní strach a stud. Dal nemilosrdně bičovat otroky a přikázal naládovat děla, jenže pozdě probuzená bojová nálada zase rychle ochabla. Dostali jsme silný zásah z boku, a pokud bychom se ihned nevzdali, naše loď by se potopila, a tak jsme se rozhodli vyvěsit bílou vlajku.

Zatímco jsme uprostřed klidného moře vyčkávali příjezdu tureckých lodí, sestoupil jsem do kajuty a začal si urovnávat věci, jako by přicházeli nějací přátelé na návštěvu, a nikoliv nepřítel, který měl proměnit celý můj život. Otevřel jsem malou truhlu a pohroužen v myšlenkách se přehraboval ve svých knihách. Když jsem listoval stránkami spisu, který jsem za kupu peněz pořídil ve Florencii, draly se mi do očí slzy. Zvenčí bylo slyšet křik, spěšné kroky a hřmot a já jsem věděl, že se brzy budu muset od této knihy odloučit, ale na to jsem myslet nechtěl, přál jsem si soustředit se spíše na to, co je napsáno na jejích stránkách. Jako by se mezi myšlenkami, větami, rovnicemi knihy nacházela celá má minulost, kterou bych nerad ztratil; toužil jsem si vrýt do paměti řádky, na nichž mi náhodně spočinul zrak a jež jsem si při čtení mumlal pro sebe jako nějakou modlitbu, abych, až přijdou, nemyslel na ně a na to, co mi udělají, ale abych raději vzpomínal na barevné tóny své minulosti, jako kdybych si vybavoval milá slova nějaké knihy, která jsem se láskyplně naučil zpaměti.

Byl jsem tenkrát někdo jiný, někdo, koho matka, snoubenka i přátelé oslovovali jiným jménem. Tu a tam ještě vídávám ve snu onu osobu, jíž jsem jednou byl, nebo o níž si teď myslím, že jsem jí byl, a probouzím se zalit potem. Onomu člověku, který ve vybledlých barvách upomínal na snovou barevnost oněch neexistujících zemí, nikdy nežijících zvířat a neuvěřitelných zbraní, jež jsme si později celá léta vymýšleli, bylo tehdy třiadvacet let, vystudoval ve Florencii a v Benátkách „vědy a umění“ a byl přesvědčen, že se vyzná v astronomii, matematice, fyzice a malířství; byl samozřejmě nadmíru sebestředný, myslel si, že téměř všechno, co lidé před ním vytvořili, pochopil do nejmenších detailů, a ohrnoval nad tím nos, protože by to bezpochyby dokázal daleko lépe; byl jedinečný, věděl, že je chytřejší a vynalézavější než všichni ostatní, zkrátka byl to úplně obyčejný mladý muž. Pokaždé, když si musím vybájit nějakou minulost, což činím velmi často, je mi zatěžko uvěřit, že jsem byl oním mladíkem, jenž se svou snoubenkou rozmlouval o svých vášních a plánech, o světě a o vědění a jenž považoval za přirozené, že ho jeho snoubenka zbožňuje. Avšak utěšuje mě vědomí, že pár lidí, co si jednoho dne trpělivě pročtou mé zápisky až do konce, pochopí, že ten mladík jsem nebyl já. A možná že tito trpěliví čtenáři stejně jako teď já usoudí, že onen mladý muž jednoho dne pokračoval ve svém příběhu tam, kde zahloubán do milovaných knih na čas přerušil běh svého života.

Když nás turečtí námořníci zahákovali a přeskočili na palubu, vrátil jsem knihy zpátky do truhly a vyšel ven. Na lodi vládlo boží dopuštění. Všechny shromáždili na palubě a svlékali do naha. Napadlo mě, že bych mohl využít zmatku a skočit do moře, ale pak jsem si představil, jak po mě budou střílet z luků, jak mě chytí a na místě zabijí, a navíc jsem nevěděl, jak daleko jsme od pobřeží. Prozatím mě nechávali na pokoji. Muslimští otroci osvobození z pout křičeli radostí a mnozí se už pustili do vykonávání pomsty na svých bývalých poháněčích. O něco později mě našli v mé kajutě, vtrhli dovnitř a vydrancovali mi věci. Hrabali se mi v truhlách a pátrali po zlatu a potom mi sebrali některé knihy a všechno ostatní. Vzápětí přišel nějaký muž, zamyšleně zalistoval několika svazky, co mi ještě zbyly, a pak mě popadl a odvedl k jednomu z velících důstojníků.

Kapitán, janovský renegát, jak jsem se později dozvěděl, se mnou zacházel dobře. Zeptal se, v čem se vyznám. Abych unikl veslařské lavici, uvedl jsem své znalosti astronomie, řekl jsem, že dokážu v noci určit směr, ale na nikoho to dojem neudělalo. S důvěrou v knihu o anatomii, kterou mi nechali, jsem se odvážil tvrdit, že jsem lékař. Chirurg ale nejsem, musel jsem připustit, když mi hned poté přivedli jednoho, co přišel o ruku. To je rozčílilo a málem mě poslali k veslům, ovšem vtom se kapitán při pohledu na mé knihy zeptal, jestli bych věděl něco o moči a pulsu. Já na to, že ano, čímž jsem byl ušetřen veslování a dokázal zachránit i několik knih.

Toto privilegium mě však přišlo velmi draho. Ostatní křesťané, odsouzení k veslování, mi okamžitě dali pocítit svou nenávist. Kdyby mohli, bez váhání by mě tam v tom skladišti, kde jsme byli přes noc zavření, zabili, ale protože jsem tak rychle navázal s Turky styky, přece jen se mě báli. Náš malomyslný kapitán, kterého nabodli na kůl, zemřel krátce předtím, poháněčům otroků zase uřízli nos a uši, strčili je na vor a vysadili pro varování ostatním na moře. Když se mi spíše díky pouhému rozumu než znalostem anatomie podařilo ošetřit několik Turků a jejich rány se samy od sebe zacelily, uvěřil každý mému lékařskému umění. Dokonce i několik mých žárlivých nepřátel, kteří chtěli Turkům namluvit, že nejsem žádný doktor, za mnou v noci ve skladišti přišlo se svými zraněními.

Do Istanbulu jsme vpluli s velikánskou pompou. Pádišáh, ještě dítě, se na nás prý díval. Z vrcholku všech stěžňů zavlály prapory a pod ně zavěsili obráceně naše vlajky, obrázky Panenky Marie a kříže a nechali sprostou lůzu, aby do nich zezdola střílela. Do toho všeho začala hřmět děla. Tato slavnost, jíž podobným jsem později ještě mnohokrát přihlížel z pevniny pln smutku, znechucení i radosti, se táhla velmi dlouho a sluneční žár sklátil řadu lidí do bezvědomí. K večeru jsme zakotvili před Kasımpaşou. Měli jsme být předvedeni panovníkovi, a tak nás spoutali řetězy, našim vojákům navlékli brnění naruby, aby je zesměšnili, kapitánům a důstojníkům nasadili kolem krku železné obruče a vedli nás k paláci, přičemž výsměšně a škodolibě vyhrávali na trumpety a bubínky, které sebrali z naší lodi, a dobře se bavili. Lid shromážděný podél cesty nás vesele a zvědavě pozoroval. Aniž bychom ho zahlédli, vybral si pádišáh jemu náležející část otroků a pak nás převezli do Galaty a strčili do vězení Sadıka paši.

Vězení bylo příšerné místo, kde stovky zajatců hnily špínou v malinkých zatuchlých kobkách. Našel jsem tam nepřeberné množství lidí, na nichž jsem mohl praktikovat svou novou profesi, a některé jsem i vyléčil. Dozorcům stěžujícím si na bolesti zad či nohou jsem předepsal medikamenty. Díky tomu mě zase oddělili od ostatních a dali mi lepší kobku, kam dopadalo sluneční světlo. Snažil jsem se být za své postavení vděčný, když jsem viděl, jak na tom jsou ostatní, jenže jednoho rána mě probudili spolu s nimi a řekli mi, že půjdu pracovat. Jenom se mi smáli, když jsem jim připomněl, že jsem lékař a rozumím medicíně a vědě: mají se zvýšit zdi pašovy zahrady a na to potřebují lidi. Každé ráno nás pak ještě před svítáním poutali do řetězů a odváděli za město. Když jsme se večer po celodenním vláčení kamenů vraceli do vězení připoutáni jeden k druhému řetězy, pomyslel jsem si, jak je Istanbul krásné město, ale člověk tady musí být pánem, a ne otrokem.

Přesto jsem nebyl obyčejným otrokem. Už jsem se nestaral jen o zajatce hnijící v žaláři, ale i o všechny ostatní, co se doslechli o mých lékařských schopnostech. Velká část peněz, jež jsem za ošetřování dostával, padla na úplatky správci otroků a hlídačům, kteří mě potají pouštěli ven. Za peníze, které se mi před nimi podařilo uchránit, jsem si platil hodiny turečtiny. Můj učitel byl milý, dobrosrdečný stařík, jenž se staral o pašovy drobnější záležitosti. Radoval se z mých rychlých pokroků v turečtině a říkal, že ze mě brzy bude muslim. Odměnu za vyučování si pokaždé bral jen zdráhavě. Dával jsem mu kromě toho peníze, aby mi obstarával jídlo, byl jsem totiž rozhodnut dobře o sebe pečovat.

Jednoho mlžného večera přišel do mé kobky správce, že mě prý chce vidět paša. Naplnilo mě to údivem i vzrušením a hned jsem se připravil na cestu. Blesklo mi hlavou, že některý z mých schopnějších příbuzných v mé vlasti, možná otec anebo nastávající tchán, poslal výkupné. Zatímco jsme v mlze procházeli úzkými křivolakými uličkami, představoval jsem si, jak se najednou ocitneme u nás doma anebo jak znenadání, jako bych se probral ze sna, spatřím před sebou své blízké. Za chvíli mě zase napadalo, že asi poslali zprostředkovatele, aby našel nějaké východisko, a že mě pak v téže mlze obratem posadí na loď a pošlou domů, avšak jakmile jsem vstoupil do pašovy rezidence, bylo mi jasné, že se jen tak snadno nezachráním. Lidé tady chodili po špičkách.

Nejdříve mě vzali do předsálí a po krátkém čekání zavedli do jakési místnosti. Na krátké polstrované lavici ležel drobný sympatický muž a přes sebe měl nataženou deku. U něj stál nějaký další, mohutný člověk. Ten ležící – paša, jak jsem se dozvěděl – mě zavolal k sobě. Pustili jsme se do řeči, trochu se vyptával. Řekl jsem mu, že jsem původně studoval astronomii, matematiku a trochu inženýrství, ale že rozumím i medicíně a pár lidí už jsem vyléčil. Vyptával se dál a já bych vyprávěl obšírněji, nicméně on náhle prohlásil, že podle toho, jak rychle jsem se naučil turecky, musím být inteligentní, zmínil se, že má nějaké potíže, na něž ostatní lékaři nedokázali najít lék, a že o mně slyšel a chce mě vyzkoušet.

Paša se tak rozpovídal o svém trápení, až jsem si musel myslet, že se jeho nepřátelům podařilo očernit ho pomluvami u Boha a ten na něj seslal nějakou zvláštní nemoc, jaká na celém zemském povrchu ještě nikoho nepostihla. A přitom to, co ho soužilo, byla jen obyčejná dýchavičnost! Důkladně jsem ho vyzpovídal, poslechl si jeho kašel a pak jsem sešel do kuchyně a vyrobil z toho, co jsem tam našel, zelené mátové tabletky, a navíc jsem připravil sirup na kašel. Paša se bál otrávení, a nechal mě proto upít trochu sirupu a spolknout jednu tabletku. Uložil mi, abych se nepozorovaně a opatrně vytratil z jeho rezidence a vrátil se do žaláře. Správce mi později pašovo chování vysvětlil: nechtěl, aby ostatní lékaři žárlili. Navštívil jsem ho i následující den, poslechl si jeho kašel a dal mu tytéž léky. Z barevných tabletek, které jsem mu nasypal do dlaně, se radoval jako malé dítě. Pak jsem se vrátil do cely a modlil se za jeho uzdravení. Další den začala vát ze severu bríza, vzduch se pročistil, a já si pomyslel, že v takovém počasí se člověk musí vyléčit, i kdyby nechtěl, ale nikdo se po mně neptal.

Když mě za měsíc opět o půlnoci zavolali, byl paša na nohou a plný elánu. Zaradoval jsem se, když jsem slyšel, jak někoho hlasitě kárá a klidně při tom dýchá. Byl spokojen, že mě vidí, a tvrdil, že jsem ho vyléčil a jsem dobrý lékař. A co bych od něj za to chtěl? Věděl jsem, že mě hned nepropustí a nepošle domů, postěžoval jsem si tedy na svou celu a řetězy, řekl jsem, že se zabývám medicínou, astronomií a vědou a mohl bych jim být k užitku a že mě zbytečně trápí těžkými pracemi. Kolik z toho poslouchal, nevím. Většinu peněz v měšci, co jsem od něj dostal, mi sebrali dozorci.

O týden později přišel v noci správce a poté, co mě nechal odpřísáhnout, že neuteču, mě zbavil řetězů. Sice mě zase posílali pracovat, nicméně od nynějška mě předáci protežovali. Když mi o tři dny později správce přinesl nové oblečení, pochopil jsem, že paša nade mnou drží ochrannou ruku.

V noci mě zase volávali z paláců. Dával jsem léky zestárlým korzárům, které chytlo revma, i mladým vojákům, kteří si stěžovali na pálení žáhy, pouštěl jsem žilou těm, co měli vyrážku, bledničku nebo trpěli bolestmi hlavy. Koktavý syn jednoho sluhy mi zarecitoval básničku, když týden po požití mého sirupu přestal zadrhávat v řeči.

Takto uběhla zima. Na počátku jara jsem se dozvěděl, že paša, který pro mě už měsíce neposlal, vytáhl s flotilou do Středozemního moře. Několik lidí, kteří byli v průběhu horkých letních dnů svědky mých návalů beznaděje a hněvu, mi důrazně připomnělo, že za lékařské zákroky přece vydělávám slušné peníze, a nemám si tedy na své postavení co stěžovat. A jeden bývalý otrok, jenž před léty přestoupil na islám a oženil se tady, mě zrazoval před útěkem. Prospěšné otroky prý zabaví prací, tak jako mne, a nikdy jim nedovolí vrátit se domů. Kdybych se stal muslimem jako on, osvobodil bych se z otroctví, ale nic víc. Napadlo mě, že to všechno říká jen proto, aby vyzvídal, a proto jsem mu odvětil, že na útěk nemám ani pomyšlení. V úmyslu jsem to měl, ale chyběla mi odvaha. Všechny uprchlíky chytli, aniž se dostali příliš daleko. A já jsem pak těm nešťastníkům, které vždycky zmlátili, po nocích v jejich celách vtíral do ran hojivou mast.

Než nastal podzim, vrátil se paša s flotilou z tažení. Pozdravil pádišáha výstřely z děla a snažil se rozveselit město stejně jako minulý rok, ale bylo víc než zřejmé, že tentokrát válečná sezóna neproběhla dobře. Do vězení přivedli jen velmi málo otroků. Až později se k nám doneslo, že jim Benátčané spálili šest lodí. Říkal jsem si, že bych se měl nějak dostat k otrokům a promluvit si s nimi, možná bych tak získal zprávy z vlasti, jenže se ukázalo, že většina byli Španělé, zamlčené, nevzdělané, plaché bytosti, v takovém stavu, že byli tak akorát schopni žadonit o pomoc a jídlo. Jenom jeden z nich mě zaujal: přišel o ruku, ale přesto byl optimista. Jeden z jeho předků prý zažil podobná dobrodružství, zachránil se a později zbylou zdravou rukou napsal rytířský román. On sám by rád zopakoval totéž, a věřil proto ve své osvobození. V pozdějších letech, když jsem si vymýšlel příběhy, abych mohl žít, jsem si vzpomněl na tohoto muže, jenž si přál žít, aby si mohl vymýšlet příběhy. Ve vězení se zanedlouho poté rozšířila nějaká nakažlivá nemoc. Tato neblahá epidemie, před níž jsem se uchránil jen za pomoci tučných úplatků pro strážce, zahubila více než polovinu otroků.

Přeživší začali posílat na nové práce. Já jsem s nimi však nechodil. Večer mi pak vyprávěli, že je odváděli až na samý konec Zlatého rohu, kde je přidělili mistrům truhlářům, krejčím a barvířům, aby pod jejich vedením vyráběli z lepenky lodě, hrady a věže. Následně jsme se dozvěděli, že se paša chystá oženit svého syna s velkovezírovou dcerou a chce vystrojit velkolepou svatbu.

Jednoho rána mě povolali do pašovy rezidence. Vydal jsem se na cestu v domnění, že ho zase popadla dýchavičnost. Paša je zaměstnán, oznámili mi, a zavedli mě do jakési místnosti, kde jsem se posadil. Krátce nato se otevřely druhé dveře komnaty a dovnitř vstoupil muž asi o pět šest let starší než já. Jak jen jsem se podivil, skoro až vyděsil, sotva jsem mu pohlédl do tváře!