Prvotina literárního kritika Gürsela Korata (vlastním jménem Gürsel Sağlamöz, nar. 1960) vykazuje většinu znaků tradičního historického románu. Gürsel Korat proti inovativnímu pojetí historického románu staví poměrně tradiční chápání tohoto žánru: historická tématika se podle Korata nemůže stát jen postmoderní hrou či otázkou náhodného výběru autora, ale musí se držet jistých kritérií a věrně zachycovat lukácsovského „ducha doby“. Koratova představa historického románu, jak ji formuloval na strankách časopisu Virgül (srv. zvláště autorovy úvahy v čísle 24, prosinec 1999), je zároveň apologií realistického románu v době, která mu připadá chaotická a odtržená od společenských otázek.

Děj románu Zaman Yeli (Vítr času) je situován prostorově do oblasti Kappadocie, starobylého regionu v západní Anatolii, a časově do 40. letech 13. století, kdy byla Malá Asie rozdělena na malá turecká knížectví a řecké státečky sužované nájezdy mongolských hord. První kapitola líčí osudy přemýšlivého, vzdělaného a zbožného řeckoortodoxního malíře fresek Dimitria a jeho souputníka, hrubého a nevzdělaného franckého žoldáka Leona. Tyto nesourodé postavy svede dohromady mongolské drancování: Dimitri je mongolskými nájezdníky připraven o sluch a Leon zase o zrak, takže se jeden druhému stávají nepostradatelnou oporou. Spolu pak putují Kappadocií, až dorazí do městečka Uçhisar, kde je Dimitri místním vládcem pověřen, aby vyzdobil freskami kostel. Při práci na freskách však zasáhne Kappadocii zemětřesení, při němž Leon i Dimitri umírají a následně se v očích prostých lidí stávají světci. Druhá a třetí kapitola se pak zaměřuje na osudy vojevůdce Vasilia, který se pokouší sjednotit křesťanské i muslimské obyvatelstvo Kappadocie proti Mongolům. Vasiliovy rebelové si budují v kappadockých podzemních městech jakousi idylickou beztřídní společnost, kde žijí všechny národnosti a víry pospolu v jednotě. V závěru románu jsou však povstalci Mongoly poraženi a jejich sen o nové společnosti končí.

Právě vznik této ideální společnosti ovšem hraje v románu zcela ústřední roli: levicový kritik Gürsel Korat na něm mohl názorně demonstrovat svoji utopickou představu nenacionalistického beztřídního a sekulárního Turecka. Kappadocie je znázorněna jako mnohonárodnostní, mnohonáboženské a egalitářské prostředí, kde se všechny vlivy spolu mísí a žádná skupina obyvatel si nemůže nárokovat dominantní postavení na základě nadřazenosti své kultury či víry. V podzemním městě se ze všech obyvatel bez ohledu na etnické, sociální či náboženské rozdíly stávají „Kappadočané“, kteří nosí stejný šat, rovnoměrně se dělí o práci i majetek, všechna rozhodnutí přijímají jednomyslně a dokonce ruší i instituci rodiny. Různá vyznání se pak sjednocují v jakýsi lidový synkretismus, jehož obřady připomínají spíše karneval než církevní rituály. A zde se také skrývá jistá rozporuplnost v románové výpovědi: pod vizí ideální společnosti, jež stojí nad „rekonstruovaným“ historickým zázemím, je historická realita, kterou se autor snaží zpočátku tak pečlivě budovat, postupně vytlačována do pozadí a jsou na ní poněkud anachronicky promítány aktuální otázky současnosti a Koratovy názory na fungování společnosti. Lidské jednání je přitom v románu motiváno především individuálně-morálními stimuly, nikoliv specifikou konkrétních historických událostí, což by jistě nijak nebylo vůbec na zavádu v inovativním historickém románu, ale je poněkud překvapující u díla, jehož autor si tak ostentativně zakládá na věrném zachycení dobového koloritu.

Korat si vlastně protiřečí hned dvojnásobně: za prvé ve svých teoretických úvahách o roli historického románu odmítá jakékoliv dílo, které by zabraňovalo pochopení postavy v historické rovině, aby pak při obhajobě vlastní románu na stránkách Virgülu označil historii jen za dekoraci. Za druhé pak ve svých komentářích k funkci historického románu mluví Korat o nezbytnosti zachycovat obecně lidské otázky v jejich dějinném vývoji a vyhnout se tezovitosti, ale ve vlastním románu přitom předvádí ideologickou tezi par excellence. Volba Anatolie 13. století se z hlediska Koratovy utopické vize jeví jako víceméně náhodná. Děj by se dal v podstatě umístit do jakéhokoliv jiného prostředí, aniž by se něco změnilo. Předosmanské období skýtá pouze tu výhodu, že je pro současného tureckého čtenáře dostatečně vzdálené a zatížené minimálními asociacemi, takže poskytuje autorovi relativně volné pole působnosti.

Přes tyto rozpory je však Koratův román velmi čtivý, má dobře propracované postavy a nabízí čtenáři velmi osvěživý pohled na předosmanské dějiny Anatolie – což v záplavě nacionalistického braku v Turecku není jistě málo.