Literární teoretik, historik a kritik Jiří Trávníček (nar. 1960) má za sebou mnoho edičních, badatelských i recenzentských počinů, ale z pohledu širší veřejnosti se vyprofiloval především jako nejznámější a nejuznávanější znalec českého čtenářství. Třebaže měl na tomto poli jistě předchůdce (například Aleše Hamana) a jeho závěry nepřijímají všichni bez výhrad. K dlouhé řadě vydaných titulů na toto téma nyní přidal další, nejobsáhlejší: Česká čtenářská republika: Generace, fenomény, životopisy. V něm částečně shrnul výsledky svých předchozích statistických výzkumů a rozhovorů, současně ale celé téma pojednal z obecnější, historicko-sociologické perspektivy.

Rozhlasová, televizní, počítačová, internetová
Jestliže publikace z roku 2013 Knihy a jejich lidé. Čtenářské životopisy, jíž byl Jiří Trávníček editorem, přibližovala čtenářské biografie významných osobností literárního světa, recenzovaná kniha vychází především z životopisů anonymních, které byly nahrány v letech 2009 až 2015. Těchto 138 výpovědí slouží jako základ pro tři odlišné sondy. Oddíl nazvaný Generace portrétuje čtyři pokolení (rozhlasové, televizní, počítačové a internetové), zachycuje, čím musela projít a jaké mají základní čtenářské charakteristiky. Druhá perspektiva (Fenomény) nahlíží tematické průsečíky: jak se jeden konkrétní jev s nově přicházejícími generacemi proměňuje, případně ustupuje do pozadí, ba mizí (například Babička Boženy Němcové, detektivka, film a kniha, odpadlictví, povinná četba, Švejk, zákazy).

Třetí oddíl, pojmenovaný Životopisy, přináší devět životních čtenářských příběhů, jež jsou „něčím typické a zároveň něčím podnětné“, vzpomínky lidí, kteří se od sebe značně liší původem i vzděláním. Některé výroky respondentů se v knize (různě zkrácené) vracejí opakovaně, v několika kontextech – možná až příliš často vzhledem k tomu, kolik rozhovorů celkem bylo. Až v závěru si je přitom v některých případech může čtenář zasadit do jedinečného životního příběhu, jehož jsou součástí. Například tento: „Čtu si v posteli. A četla jsem si tam tak dlouho, až mě z toho chytla krční páteř. Jsem schopná být celý den v posteli a číst si. Otravuje mě i to, že musím jít na záchod. Kolikrát odcházím i s tou knížkou na záchod. Hodně mě otravuje i to, že musím do práce, protože si to nemůžu dočíst.“ To totiž jinak vyznívá v odosobněné pasáži o možných místech, kde se četba odehrává, a jinak později, už s porozuměním těžkému životnímu osudu mluvčí.

Proti elitářství
Trávníček je autor vzdělaný a sečtělý. A současně se snaží být i poutavý vypravěč. V úvodu stručně přibližuje vlastní čtenářskou teoretickou autobiografii: vyjmenovává impulsy, jež získal od jednotlivých teoretiků, aniž by zdlouhavě převypravoval jejich texty. Jako badatel je tolerantní: v podstatě nemá žádné výraznější představy o tom, co by lidé měli číst, nechce jim nic předepisovat. Neelitářsky přijímá široké spektrum čtiva, přičemž zdůrazňuje, že k určitému věku patří jistý typ literatury. Souhlasně cituje výrok Jana Konzala o Jaroslavu Foglarovi: „Ty knihy jsou vhodné pro velice úzké věkové rozpětí, právě takové, kdy se člověk osamostatňuje od rodičovských vzorů a potřebuje jiné vzory. Jako vzor je to výborné. Není tak důležité, že je to kýč, důležité je, že je to vzor, a to právě pro pubertu, ne jindy.“ K tomu však mírně polemicky doplňuje, že pojem „kýč“ není v takovém kontextu přiměřený: „Zde autor extrapoluje, tj. z pohledu názorově usazeného muže hodnotí dětskou četbu, promítaje do ní své současné hodnotové vidění. To ale ve věku, kdy se foglarovky čtou nejčastěji, tj. asi mezi devátým a čtrnáctým rokem, funguje zcela jinak.“ Podobně se Trávníček opatrně zastává knihy Vejce a já Betty MacDonaldové – a hlavně jejích čtenářek.

I na obecné rovině se autor vrací k protikladu „vysoké“ literatury a většinové čtenářské kultury, které se od sebe značně vzdálily. Připomíná spisovatele, kteří si tento škodlivý „rozštěp“ uvědomovali a snažili se prvky obou proudů organicky propojit (například Karel Čapek či Graham Greene) nebo psát způsobem „Dr. Jekyll a Mr. Hyde“ (Alfred Döblin či Josef Škvorecký), a to nezřídka pod dvěma různými jmény (Evan Hunter – Ed McBain). Jiří Trávníček v této souvislosti s uznáním zmiňuje příklad Švédska, kde ona opozice tolik neplatí. Například detektivka je tam vnímána jako každé jiné literární dílo, proto se jí věnuje odpovídající prostor v recenzních rubrikách. Možná i to je jedním z důvodů, proč se skandinávská detektivka stala tak mohutným světovým fenoménem.

Podceňovaní a neukotvení
Z antielitářských pozic se Trávníček, sám formálně příslušník televizní generace, zastává i nejmladší, internetové generace (15 až 24 let). Podle něj je vkus těchto mladých lidí v souhrnu „lepší a vytříbenější, než soudí veřejnost a jejich rodiče. V daleko větší míře než jejich rodiče objevili kouzlo studentských klubů, kde se dá strávit několik hodin s jedním kafem a sendvičem… Celkem bez potíží, zejména ti mladší, zvládají disciplínu zvanou ‚brutální upřímnost‘; dokážou se bez uzardění přiznat, že to a to je nudí či nezajímá. Nejsou kulturně sentimentální.“ I když přiznává, že jim kvůli digitálním technologiím začínají chybět jemné komunikační dovednosti, jako je například flirtování či umění sjednat si schůzku, tvrdí, že jejich pověst digitálních autistů je „o hodně horší, než jaký je reálný stav“. U nejstarší generace zase zdůrazňuje, že v  dětství a mládí těchto lidí byl přístup ke knihám často omezený, ale s o to větší, až posvátnou úctou se s nimi zacházelo. V tomto duchu v knize promlouvá i člověk, který sám sebe považuje za nečtenáře (knih), pouze za „užitkového“ čtenáře novin.

Kromě vyjmenovaných témat kniha přináší i selektivní, ale nápaditě zkomponované dějiny čtenářské kultury v datech nebo Trávníčkovu vlastní typologii základních modelů čtenářského chování. Prvním je čtenář vlastenecký či vlastenecko-měšťanský. Druhým čtenář alternativní, který „se orientuje mimo okruh tzv. institucionalizovaných doporučovatelů (hlavně školy), dá především na tipy osobní (blízcí, přátelé). Čtením si vymezuje území vlastní nezávislosti; vlastenecký aspekt už u něj pominul. Stejně tak ani úplně nevěří, že čtení přináší společenský vzestup. Knihami nechce být primárně vychováván, ale spíše veden, a to nenásilně, tak aby žil v přesvědčení, že si za své vedení zodpovídá sám. I proto čte poměrně hodně beletrii. Čtení si socio-kulturně privatizoval tím, že ho odpojil od povinnosti a úkolu.“

Posledním modelem je pak čtenář transmediální či „mediálně integrovaný“. Jak označení napovídá, rutinně využívá všechna média, „často mezi nimi nemá příliš ostré hranice (například na televizi se dívá z notebooku, část textů čte na počítači); zvykl si na všeobecnou dostupnost všeho a téměř všude; nečiní mu potíže stahovat si knihy či čtenářské materiály. Pěstuje multimediální hédonismus, který střídá s multimediálním pragmatismem. Čtenářsky je ochoten sdílet nejrůznější subkultury, zejména subkulturu fantasy, kterou však často považuje za svou hlavní.“ K povinné četbě se ovšem získává dost těžce, to protože je zvyklý se držet jen toho, co ho zaujme; ve své brutální upřímnosti nemá problém prohlásit, že „Babička je nudná“. Když ho už ale něco zaujme, je ochoten nechat se strhnout. „Jako by mu chyběl jeden pevný bod. Vládne u něj velmi liberální přístup. Je dost chytlavý na módy, zejména pokud jsou jejich nositelé v jeho nejbližším okolí. Jako by u něj chyběla vynutitelnost nějakého čtenářského standardu (kánonu) i garantovaného čtenářského chování. I přes značně rozšířené vzdělání (ze všech generací je formálně vzdělán naprosto nejvíce), jež by takovéto standardy mělo upevňovat, najdeme vedle čtenářů naprosto odhodlaných hodně takových, kteří rok před maturitou mají na svém kontě jen dvě tři přečtené knihy.“

Návraty regionálního vlastenectví?
Jak Trávníček shrnuje, všechny tři výše zmíněné vzorce jsou v současné české čtenářské kultuře živé. Jeden člověk přitom může za život postupně vystřídat všechny, a pak se nakonec částečně vrátit k tomu výchozímu. Můžeme být například vychováni ve vzorci víceméně vlasteneckém, poté přejít na modus alternativní a následně se proměnit ve čtenáře transmediálního. „Nyní, na sklonku ekonomicky aktivního věku, cítíme, že bychom se chtěli vrátit ke dvěma předchozím vzorcům, navíc jsme začali lnout k dosud ne úplně poznanému půvabu regionu, kde máme chalupu…“ Právě zájem region příslušníci nejmladší generace objevili nanovo (jako jakýsi protestní antiglobalismus), tím se podle Trávníčka znovu aktivizuje i vzorec vlastenecký.

O čtení v soudobém světě autor mírně optimisticky soudí, že zatím dokázalo obstát v silné mediální konkurenci a „stále zůstává v centru široce pojaté kultury“. Nezastírá ale, že nikdo přesně neví, co se bude dít dál. Lze podle něj souhlasit s tvrzením kulturní socioložky Wendy Griswoldové, že „čtení bude sotva poskytovat přístup ke kulturnímu kapitálu; samotné jeho praktikování bude kulturním kapitálem“. (Dodejme, že někteří jiní autoři se vyjadřují pesimističtěji, například Nicholas Carr se obává, že by se čtení mohlo stát zálibou zasvěcenců považovaných za excentriky.) Vlastenecký aspekt četby Jiří Trávníček nesnižuje ani nepokládá za překonaný. Naopak připomíná a zdůrazňuje, že obzvláště v případě takzvaných malých národů nacionální identita, „velmi často znovuzrozená v 19. století, v daleko větší míře než u národů velkých spočívá na jazyce, ergo knize, ergo čtení“. Národní obrození se tak stává opravdovou realitou „až ve chvíli, kdy je ukotveno sociálně, tj. v procesu literární komunikace“.

Knihy ale Jiřího Trávníčka nezajímají jen z hlediska čistě kulturního. Samostatnou kapitolku věnuje „pomáhající“ četbě jako účinnému terapeutickému prostředku. A významné místo u něj zaujímá též role knižních textů jako průvodců spirituálního hledání, případně jednoho z podnětů náboženské konverze. Ostatně nábožensky orientovaní lidé jsou v jeho výběru vypravěčů zastoupeni velmi početně, možná i lehce nadprůměrně vzhledem k celkové populaci, vlastní heslo tu má také Bible.

Plastická mapa soudobé čtenářské kultury
Zvláště pro ty, kteří znají starší autorovy „čtenářologické“ knihy, jeho novinka nebude v zásadě převratná. Je ale velmi užitečná: četná konkrétní témata zpracovává přehledně, stručně, srozumitelně, poučeně a v kýženém historickém kontextu, i když by se všechna dala rozvíjet do větší šíře či hloubky. Autorem pečlivě snesené jednotlivé střípky dohromady vytvářejí plastickou mapu soudobé – nejen české – literární a čtenářské kultury. V některých jednotlivostech mohou Trávníčkova tvrzení sloužit jako podnět k diskusi či polemice. (Jsou například knihy Ericha Maria Remarqua nejvhodnější k doporučení čtenářům ve věku patnácti let, a v sedmnácti už pro ně bývá pozdě?) A ptát se můžeme, proč v knize není samostatné heslo třeba o audioknihách, Padesáti odstínech šedi nebo fantasy literatuře, u níž nelze tvrdit, že jde jen o zcela současný fenomén. Přesto každý, kdo se zajímá o Čechy coby zvídavé a „příběhomilné čtenářské živočichy“, tuto knihu nebude moci minout. A i ti, kteří ji přečetli, se k ní patrně budou nadále vracet jako k jakési malé čtenářské encyklopedii.