Literární historik a kritik Jiří Trávníček je v řadách širší veřejnosti znám především svými výzkumy čtenářství, které zúročil v knihách Čteme? (2008) a Čtenáři a internauti (2011). Ani jeho poslední kniha Knihy a jejich lidé, pod kterou je podepsán jako editor, se neodchýlila od čtenářské kultury. Založena je ovšem na kvalitativním výzkumu: tvoří ji 33 rozhovorů s lidmi pohybujícími se v různých oblastech knižní kultury, které jsou zpracovány do podoby čtivých čtenářských životopisů.

Konečně se intelektuální veřejnosti naskytla šance ukojit lidské choutky po nahlédnutí do soukromí osobností, jejichž profesní i osobní příběhy je zajímají, které ale dosud stály mimo zájem životopisců i bulvárních pisálků – osobností především z řad knihkupců, nakladatelů, překladatelů, editorů, knihovníků, literárních kritiků a vědců, ale i spisovatelů. Výjimku tvoří snad jen v roce 2011 zesnulá brněnská spisovatelka Simona Monyová, autorka ženských románů, o které se v denním tisku psalo v souvislosti s její násilnou smrtí. A z pomyslného seznamu jmen pak také poněkud vybočuje osobnost populárního sociologa Jana Kellera. Jeho vzpomínky mají navíc poněkud drsnější charakter: sestře přejel na trojkolce obě ruce a zlomil jí je; vzpomíná i na učitelku, která děti bila zlatým prstenem do hlavy.

Trávníček poskytuje návod, jak je možné knihu číst, ale klíč, podle kterého vybíral narátory, je nejasný, snad byl veden snahou o pestrost. A vesměs také již naznačeným záměrem poukazovat na ty, kteří nejsou moc vidět. Osudy lidí v knize se často prolínají, např. editor a překladatel pocházející z disidentsko-undergroundového prostředí Martin Machovec studoval s překladatelkou, redaktorkou a šéfredaktorkou iLiteratury Jovankou Šotolovou, knihovník a bývalý funkcionář Svazu českých knihkupců a nakladatelů Jaroslav Císař zase nemůže ve svých vzpomínkách nenarazit na jméno knihkupce a ředitele stejnojmenné knižní sítě Jana Kanzelsbergera. Ukazuje se, jak je Česká republika malým písečkem, v souvislosti s tím se literární kritik a básník Michal Jareš nebojí ve své skeptické výpovědi poukázat na fenomén „přátelíčkování“ v literární branži, když říká, že nechce být Šaldou: „Pojmenuješ jeden problém, český malý egomaniáček vyskočí z krabičky spolu s jeho nohsledy a klany a pak už po tobě potrefená husa a její vyznavači jdou…“

Čtenářské biografie jednotlivých osobností od spisovatele Antonína Bajaji po ekonoma Josefa Žáka, spjatého s internetovým knihkupectvím Kosmas, jsou uvozeny krátkým medailonem a portrétní fotkou. Což je dobrý tah, často se stává, že čtenář zná nějaké jméno, ale už ne tvář, která k němu patří. Nedocenitelnou pomůckou jsou poznámky vysvětlující zejména zkratky a pozapomenuté výrazy typu „měšťanka“, u kterých mladší generace jen matně tuší, co slovo znamená. Životopisy jsou pojaty klasicky, výpovědi se snaží sledovat chronologickou linku, začínají tedy vesměs obligátním „Narodil/a jsem se…“ (a v tomto nejvíce viditelném bodě se bohužel v jinak pravopisně dobře zvládnutém textu najde chyba). Trávníček zpracoval rozhovory, které sesbíral v letech 2010 až 2013, do plynulé čtivé formy v první osobě a jen občas se jako pojítko v textu objeví pomocné návodné otázky. Graficky odděleny jsou odpovědi na dotaz, co se s knihami stane za padesát let, aktuální otázka v době nastupujících elektronických knih a opakovaných lamentací, jak málo se čte.

Dalšími knihou prostupujícími tématy, jež mapují oblast čtení a instituce čtenářské socializace, jsou např. vztah k jiným médiím, knihy, které narátorům pomohly v těžké situaci, zda četli již před nástupem do školy, vedli si čtenářský deník, kam chodili do knihovny, jestli jim rodiče nějaké knihy zakazovali nebo téma předčítání dětem, ať už otázka zní, zda jim četli rodiče, když byli malí, nebo jestli oni čtou svým dětem. Tato myšlenka se pak odráží v myšlence nadace Celé Česko čte dětem, o které vypráví její organizátorka, propagátorka a ředitelka Eva Katrušáková. V jednotlivých vyprávěních se čtenář dozví třeba, kdo z dotazovaných čte knihy na záchodě, kdo všechno četl Foglara, objevuje se nemilovaný fenomén čtení na čas, hodně jedinců cítí potřebu vyjádřit se k současnému boomu fantasy literatury.

Velmi zdařile je i přes úpravy textu zachována osobitost výpovědí. U některých převažuje profesní rovina a síla výpovědi leží v těchto informacích. Průřezově jsou zachyceny významné události v knižní kultuře – odstátňování centralistických struktur a vznik soukromých knihkupectví a nakladatelství, počátky knižních veletrhů Svět knihy a havlíčkobrodského knižního festivalu a také knihovnických projektů, jako je Noc s Andersenem (aneb za vším hledej ženu, v tomto případě Danu Kalinovou, Markétu Hejkalovou a Hanu Hanáčkovou, přitom žen je v knize zastoupeno mnohem méně než mužů). Je zajímavé, že nikde není ani špetka suchopárnosti a při čtení stojí nuda za dobře utěsněnými dveřmi. Některé výpovědi jsou velmi osobní, stylisticky vyčnívá velmi osobitá výpověď a životní příběh básníka J. H. Krchovského. Třeba v jeho veřejnosti neznámé roli otce.

Publikace Knihy a jejich lidé je velmi podařeným činem, který zábavnou a zajímavou formou vzdává poctu čtení a profesím, jež se k němu váží.