Zboží. Výsledek tvůrčího procesu. Výpůjční i výstavní artikl. Prostředek kultivace a vzdělávání, lék v těžkých chvílích i nebezpečný předmět, který u uživatele dokáže navodit duševní poruchy. Z těchto a ještě dalších úhlů je v publikaci Knihy a jejich lidé. Čtenářské životopisy mnohostranně představen centrální předmět jejího zájmu, totiž kniha sama o sobě. Editor, literární vědec Jiří Trávníček, do svazku shromáždil texty od 33 lidí, již nejprve odpovídali na jeho otázky, které pak editor zapsal a upravil. Jsou zde zastoupeni spisovatelé, nakladatelé (Filip Tomáš, Jiří Padevět, Jakub Říha), překladatelé (například Helena Stachová), editoři, knihkupci (P. Bouda, J. Kanzelsberger), propagátoři knihy a čtení (E. Katrušáková), literární kritici a vědci (Jaroslav Med ad.), zakladatelky a pořadatelky knižních veletrhů i knihovníci (H. Hanáčková, L. Kurka). Mnohé z nich je přitom těžké zařadit pouze do jedné ze zmiňovaných kategorií, protože jejich profesní i soukromé životy jsou s knihami spjaty mnohonásobně; ne jedním, ale hned několika vlákny. Podle anotace každá z biografií sleduje nejen jejich individuální čtenářský vývoj, ale současně i jejich reflexi vlastní profese. Jednotliví respondenti přitom odpovídali i na dotazy ne zcela všední, například jaké jsou jejich čtenářské rituály a které dokumenty (pokud vůbec nějaké) si s sebou berou na toaletu.

Skutečný čtenářský životopis je záležitostí vysoce soukromou, vždyť to, co čteme, bývá úzce propojeno s naším vnitřním vývojem, může ovlivňovat a současně odrážet naše psychické, milostné či myšlenkové krize a vývoj. Pro čtenáře této knihy zůstane nezodpovězenou otázkou, co všechno si jednotliví respondenti nechali pro sebe, protože třeba zážitky s určitým autorem a jeho textem jsou pro ně příliš intimní nebo příliš obtížně vyjádřitelné, než aby se s nimi svěřovali širokému publiku. I tak toho ale mnohé ze zastoupených osobností o sobě prozrazují překvapivě mnoho.

Tak se například seznamujeme s nejrůznější způsoby, jak knihy ovlivňovaly jejich soukromé životy: jeden se přiznává, že málem po vzoru Pavky Morozova udal vlastní tetu za poslech západního rozhlasu, další zase tvrdí, že se u jmen svých dětí inspiroval u Palackého Dějin národu českého. U některých respondentů se dozvíme, jak knihy přispěly k jejich sexuální osvětě: u které knihy virtuálně prožili svůj první milostný vztah (či dokonce akt), kteří rodiče záměrně nastražili sexuální příručku do knihovny tak, aby se poznání chtivému puberťákovi dostala do rukou v pravý čas, a ve které rodině naopak podrobný atlas lidského těla skončil v popelnici, aby byla ještě nějakou dobu uchována „nevinnost“ mladého čtenáře (abych dlouho nenapínal, tím čtenářem byl Jaroslav Císař).

Všichni ze zastoupených odpovídají na otázku, jaké knihy četli (nebo jim byli čteny) v jejich dětském věku, ale mnozí se obšírně věnují také otázce, jaký je poměr mezi literaturou a jejich vlastními dětmi. Někteří s úlevou či nadšením konstatují, že se jejich potomci dali na cestu „čtenářství“ (někdy až v skoro v pseudonáboženském smyslu, že právě to je jediná správná cesta k životní spáse), jiní naopak v tomto směru litují svého neúspěchu a hořce zpytují vlastní svědomí. Tragické tóny pak v knize zaznívají u respondentky, které scéna smrti z románu Svět podle Garpa připomene pozdější skutečnou smrt jejího syna (i když můžeme domýšlet, zdali jí ona kniha také nepomohla vlastní pocity lépe artikulovat, hlouběji prožít a lépe se s nimi vyrovnat). Nebo v kapitole od Simony Monyové, jež byla několik měsíců po nahrání rozhovoru zavražděna vlastním manželem. Text líčí i chování (údajně) silně netolerantního otce, který nesnášel její literární tvorbu: když prý jednou zjistil, že taxikář čte knihu jeho dcery, okamžitě přikázal zastavit a opustil jeho vůz. Autorka mimoděk vzbuzuje otázku, nakolik si později vybírala partnery podobné vlastnímu otci, kterého charakterizuje jako „muže, který se cítí být bohem“.

Většina lidí zastoupených v knize se vyznává ze svého vřelého vztahu ke knihám, z toho, jak jsou v jejich životech důležité, či se dokonce přiznávají k závislosti na vytváření či konzumování literatury. Neváhají se ani přiznat ke sporadickým krádežím knih a jejich odvaha k tomuto „coming outu“ si jistě zaslouží úctu. Někteří se označují (v přítomnosti nebo v určité fázi svého života) za fanatiky četby; Martin Machovec o sobě prozrazuje, že měl jednu dobu z příliš intenzivního čtení až psychické potíže. Jiní z téhož obviňují jen vybrané autory a jejich díla: ředitel Městské knihovny v Praze Tomáš Řehák emotivně vyčítá jedné knize od Marie Majerové typické manipulativní „vyděračství“ ve vztahu ke čtenáři. Překladatelka z polštiny Helena Stachová zase varuje (či navádí), že pokud chcete své dítě dohnat k nervovému zhroucení, čtěte mu Petra Pana. A další z přispěvatelek popisuje, jak v ní Sněhová královna vyvolala fobii ze střepů. (Kapitola sama pro sebe je text básníka J. H. Krchovského, který se svěřuje mimo jiné s tím, jaká je jeho přesná psychiatrická diagnóza.)

Kromě toho, že si takto někteří ze zastoupených stěžují na spisovatele, kteří je podle nich duševně poškodili, narazíme v knize i na případy, kdy si někteří respondenti vyřizují účty s obchodními partnery, s učiteli, kteří trestali jakýkoli projev kreativity, a hlavně s literárními kritiky. Ti jsou v publikaci někdy paušálně (a ne zcela spravedlivě) odsuzováni se zdůvodněním, že se údajně jen předvádějí (Jan Novák), případně podle Jiřího Pelána prý „štrikují“ svoje recenze převážně na základě povrchních informací z internetu. Literární kritik (a od nedávna i spisovatel) Ondřej Horák ovšem sebekriticky, a především sebeironicky svoje recenzování sám nehodnotí nijak vysoko a tvrdí, že jeho dřívější angažmá v Lidovkách vypovídalo „o úpadku značky“.

Někteří z autorů, kteří se profesionálně zabývají analýzou a překladem literárních textů, dále podnětně rozvíjejí problematiku profesionální deformace“ plynoucí z jejich obcování s literaturou. Jovanka Šotolová uvádí, že má občas tendenci dělat hloubkovou textovou analýzu i u krátkých e-mailů, které dostane, a Jiří Pelán se zamýšlí nad tím, jaký vliv má redigování a překládání knih na četbu již hotových knih: zatímco pro „autentického čtenáře“ je podle něj kniha dokonalé univerzum, ke kterému není možné přidat ani slovo, pro redaktora takový přístup neplatí (podvědomě má tendenci redigovat i text už vydaný).

Vzhledem k tomu, že – jak jsem naznačil – skutečné zodpovězení některých otázek by vyžadovalo příliš velké odhalení sebe sama, u některých odpovědí se mnozí uchýlili k odpovědi ve formě nadsázky či vtipu: tak od typografa a knižního grafika Františka Šorma se dozvídáme, že kniha, která mu pomohla v těžké životní situaci, snad byla ta, která (mu byla) dobře zaplacena. A Krchovský na tutéž otázku reaguje slovy, že takovou knihu skutečně má, ale že si ji musel napsat sám: „To, co si člověk neudělá sám, to nemá.“

Čtenář ovšem z knihy získá i mnohé poznatky obecnějšího charakteru: například jaká je základní typologie zákazníků v antikvariátu, kterak se transformoval český knižní trh po roce 1989 a kdo byly hlavní oběti této transformace, jak bolestně vznikal pražský veletrh Svět knihy nebo jaké byly počátky knižní distribuce Kosmas. Zmiňovány jsou desítky titulů i konkrétních autorů (nejčastěji Karel Čapek a Jaroslav Foglar), ale je možné vysledovat i obecnější tendence v literárních preferencích, které přitom nejsou nijak překvapivé. Tedy například že s narůstajícím věkem roste záliba v literatuře non fiction. A že současné dívky čtou hlavně fantasy a upíří ságy, zatímco kluci spíše detektivky a horory. Nebo to, že zatímco k takovému Čapkovi se zřejmě přiznávají zástupci všech věkových skupin, u J. R. R. Tolkiena existuje značný generační předěl. Jestliže Antonín Bajaja (1942) konstatuje, že se s Tolkienem a celou fantasy literaturou míjí, Tomáš Řehák (1964) anglického spisovatele zařazuje do zlatého fondu písemnictví. Jak jsem ale naznačil, nic nového pod sluncem; totéž nedávno na facebooku konstatoval i Pavel Janáček v souvislosti s odmítáním Tolkiena ze strany Lubomíra Doležela (1922), který podle něj mluví v tomto stejnou řečí jako třeba Milan Kundera. A naopak v nedávné anketě Lidových novin Kniha století hlasoval pro Pána prstenů jeden z nejmladších účastníků, Maciej Ruczaj. Více by ale v tomto směru měla napovědět další plánovaná Trávníčkova kniha, která by měla analyzovat čtenářské biografie anonymně a na větším vzorku čtoucích obyvatel.

V publikaci Knihy a jejich lidé. Čtenářské životopisy najdeme i úvahy na téma budoucnosti knih, o které už ale bylo řečeno a napsáno tolik, že to, co k tomu přináší recenzovaná kniha, není většinou nijak nové ani objevné; někteří autoři se jen předstihují v míře patosu. Pomyslné vítězství asi patří respondentce, jež prorokuje, že nás čeká „cesta do duchovní a estetické prázdnoty“. Za zmínku stojí především pasáže o budoucím rozostřování hranice kniha – nakladatel – knihkupectví nebo vize čipů zabudovaných v našich mozcích. Jeden z dotazovaných vtipně reinterpretoval otázku na možný zánik tištěných knih a místo toho predikuje zánik čteček a vznik nějakého nového „literárního komunikátoru“. Samostatnou kapitolou je opět provokativní text Ondřeje Horáka, který na dotaz po zániku tištěných knih odpověděl protiotázkou: „Proč se bráníme přirozenému vývoji? Taky už nehoníme káču.“

Bylo samozřejmě na editorovi, které osobnosti osloví a zařadí do své knihy. V televizním pořadu U zavěšené knihy vysvětloval, že vybíral ty, se kterými se osobně neznal. To je ovšem hledisko dost subjektivní a je škoda, že v knize není zastoupeno více kritiků (aspoň Josef Chuchma a Jiří Peňás), literárních vědců (jako Petr A. Bílek nebo Pavel Janáček) i někdo, kdo by pojednal o současných literárních cenách. S jejich texty by kniha možná působila pestřeji a svěžeji. I tak se ale jedná o dílo záslužné a podnětné. Nadhazuje mnoho otázek, například jestli četba literárního díla může nějaké trauma zapříčinit, nebo se jen stává jeho katalyzátorem (což je ovšem spíše námět na psychologický výzkum). Či nakolik povinná školní četba skutečnému čtenářství prospívá a nakolik spíše škodí. Podle editora může publikace čtenáři dodat tipy zajímavých titulů k četbě, ale klidně si z ní naopak může odnést i výstrahu, že nechce dopadnout jako M. Machovec a četby propříště zanechá.  Inspirovat pak může i k tomu, aby si každý ze čtenářů zkusil zkonstruovat svoji vlastní čtenářskou biografii, a dozvěděl se tak o sobě něco, co dosud netušil...