„Někdy kolem roku 2007 se do mého ráje informací vplížil had pochybností. Uvědomil jsem si, že internet má nade mnou čím dál silnější vliv a větší moc… A nebylo to jen tím, že jsem trávil víc a víc času před jeho obrazovkou. Ani tím, že jsem si přivykl na sítě a internetové služby, stal se na nich závislým a změnil mnoho svých zvyků a stereotypů. Vypadalo to, jako by se měnil samotný způsob mého myšlení. Tehdy jsem si začal se svojí neschopností udržet pozornost nad jedinou věcí víc než pár minut dělat starosti. Nejdřív jsem se domníval, že se jedná o ochabování mentálních schopností, které souvisí se středním věkem. Ale pak mi došlo, že se můj mozek jen tak bezcílně fláká. Byl hladový. Chtěl nakrmit tak, jak to dělal internet. A čím víc se nakrmil, tím byl hladovější. I když jsem nebyl u počítače, toužil jsem přečíst si maily, klikat na odkazy, googlovat. Chtěl jsem být on­line. Jako by mě Microsoft Word proměnil v textový procesor z masa a krve. Cítil jsem, že mě internet mění v jakýsi vysokorychlostní stroj na zpracování dat. Stýskalo se mi po mém starém mozku.“

Takto dramaticky vylíčil Nicholas Carr (nar. 1959) proměnu, kterou mu přineslo nadšení pro digitální technologie. Z poznání této transformace a potřeby varování vychází jeho kniha Shallows, What the Internet is Doing to Our Brains (2011), která letos vyšla česky pod názvem Nebezpečná mělčina: Jak internet mění náš mozek: Analýza stavu lidské psychiky v době digitální. Originál tedy vyšel dříve než knihy jiných „technoskeptiků“, jako jsou Spitzerova Digitální demence nebo texty Byung-Chul Hana.

Vpuštěná zběsilost

V Carrově analýze psychologických účinků moderních technologií podobně jako u zmíněných myslitelů poněkud převažují negativní aspekty, ale naštěstí ne natolik drtivě. Carr soudí, že na internetu není žádné poklidné místo, kde by mohly „probíhat regenerační schopnosti hloubavosti. Je tu jen nekonečný okouzlující hukot městských ulic. Podněty na internetu mohou být, stejně jako podněty ve městě, povzbuzující a inspirující. Nechceme se jich vzdát.

Jenže zároveň jsou i vyčerpávající a rozptylující. Jedním z největších nebezpečí, kterým čelíme, když automatizujeme naše myšlení a přenecháváme kontrolu nad proudem svých myšlenek mocnému elektronickému systému, je pomalé vymílání lidskosti a lidské přirozenosti.“ Prudký technologický rozvoj by tak mohl přehlušit naše vytříbené vnímání, myšlenky a emoce, které se objevují pouze při hloubání a rozjímání. Podle Carrem citovaného Martina Heideggera hrozí, že „zběsilost technologií zapustí kořeny úplně všude“. Možná teď, jak navazuje Carr, „vstupujeme do posledního stádia zakořenění. Pouštíme zběsilost do vlastních duší“.

Umění a digitální komunity

Bývalý technologický nadšenec Carr problematice rozumí, plasticky kupříkladu popisuje, jak hluboce technologie transformují současnou kulturu. Ukazuje, jak se mnohé televizní pořady snaží připodobnit webu. Televizní společnosti přidaly na své obrazovky „běžící textové zprávy“ a během vysílání běžně pouštějí infografiku a vyskakovací reklamy. Některé novější pořady, například Late Night with Jimmy Fallon na NBC, byly navrženy tak, aby vyhověly jak internetovým „surfařům“, tak televizním divákům, s důrazem na stručné segmenty podobné klipům na YouTube. Kabelové a satelitní společnosti nabízejí tematické kanály, díky nimž mohou diváci sledovat několik programů najednou, s ovladačem manipulují podobně jako při klikání myší a posouvají zvukové stopy. I webový obsah se začíná nabízet přímo prostřednictvím televize a televizní výrobci jako Sony či Samsung dávají svým přijímačům nový design a plynule kombinují internetové programování s tradičním vysíláním. Filmová studia začala začleňovat znaky sociálních sítí do disků, které prodávají. S blue-ray mohou diváci při sledování disneyovské Sněhurky chatovat s jinými diváky prostřednictvím internetu. Dévédéčko Strážci automaticky synchronizuje facebookové účty a umožňuje divákům vyměňovat si s přáteli „živé komentáře“ k filmu. Prezident distribuční sítě Universal Studios Home Entertainment říká, že studio plánuje představit více takových prvků s cílem změnit sledování filmu na „interaktivní zážitek“.

Carr rovněž názorně předvádí, jak internet mění způsob vnímání živých představení i jejich záznamů: „Když přineseme výkonný mobilní počítač do divadla nebo na jiné pódium, neseme spolu s ním i všechny komunikační nástroje a nástroje sociálních sítí dostupné na internetu. Už dříve bylo běžné, že si návštěvníci koncerty nahrávali na telefony a úryvky pak ukazovali svým přátelům. Teď už jsou mobilní počítače záměrně začleněné do představení, aby se zalíbily nové generaci klientů prosáklých internetem. Během představení Beethovenovy Pastorální symfonie v budově Wolf Trap ve Virginii poslal Národní symfonický orchestr na Twitter sérii zpráv, které napsal dirigent Emil de Cou, aby posluchačům vysvětlil některé Beethovenovy hudební pasáže. Newyorská filharmonie a Symfonický orchestr Indianapolis začaly vtahovat publikum tak, že diváky vyzvali, aby prostřednictvím textovek hlasovali pro hudební přídavky.“ „Bylo to méně pasivní než jen sedět a poslouchat hudbu,“ komentoval prý nedávné takové představení jeden účastník. Rostoucí počet amerických farností dokonce pobízí věřící, aby na mše nosili laptopy a smartphony a vyměňovali si inspirativní zkušenosti prostřednictvím Twitteru a jiných mikroblogů. U některých z těchto nových forem ovšem autor předpovídal, že zůstanou jenom v určitém regionu, například že obliba SMS románů nikdy nepřekročí hranice Japonska, v čemž mu vývoj nedal za pravdu. Bohatost těchto nových forem je každopádně taková, že Carrovi cosi brání, aby je jednoznačně odsoudil, dokonce se z nich možná jaksi na zapřenou raduje.

Ztráta citu pro tkaninu

Nicholas Carr nezůstává jen u současnosti, provádí dlouhé exkurze do historie soužití člověka s jednotlivými nově nastupujícími technologiemi, které bylo vždy ambivalentní. Vždyť s novými vymoženostmi konstantně něco získáváme a něco ztrácíme: „Když byl objeven tkalcovský stav, mohli tkalcové v jednom pracovním dni vyrobit mnohem víc tkaniny než dříve ručním způsobem, ale museli obětovat něco ze své manuální zručnosti, nemluvě o ‚citu‘ pro tkaninu. Podobně i zemědělci ztratili cit pro půdu, když začali používat mechanické brány a pluhy. Zemědělský dělník dnešní industriální doby sedí nahoře v klimatizované kabině obřího traktoru a jen zřídkakdy se dotkne půdy – přesto za jediný den dokáže obdělat pole, které by jeho předek s motykou neobdělal ani za měsíc.“ A pokud sedíme za volantem svého auta, můžeme urazit mnohem větší vzdálenost, než bychom zvládli pěšky, ale ztratili jsme propojení chodce se zemí.

Totéž nemůže nepoznamenat ani náš kontakt s inteligentními stroji. Když přenecháváme „lopotu“ přemýšlet softwaru, pravděpodobně snižujeme schopnosti vlastního mozku – sice rafinovaně, zato významně. Když kopáč vymění lopatu za rypadlo, svaly na pažích mu zeslábnou, ačkoliv se efektivita jeho práce zvýší. K podobné výměně může docházet, když zautomatizujeme svou mentální činnost.

Setkání Nietzscheho s psacím strojem

Kniha je ukončena již zmíněnými výstražnými citacemi z Heideggera, avšak vyskytují se v ní i pasáže věnované jinému německému mysliteli, jehož konkrétní zkušenost se strojem byla mnohem pozitivnější. Šlo o setkání psacího stroje a Nietzscheho, při postupující slepotě mu mechanický pomocník umožnil znovu začít psát. Jakmile se filozof naučil s klávesnicí zacházet, dokázal prý psát se zavřenýma očima. V důsledku změny pracovního nástroje se ovšem mírně pozměnil jeho styl, próza se stala upjatější, telegrafičtější. Síla a údernost „stroje ze železa“ se jakýmsi podivným metafyzickým mechanismem přenesla do tištěných slov. Myslitel sám připustil, že to, čím píšeme, se podílí na tvorbě našich myšlenek.

Uklidňující mlčenlivost knih

Významným tématem přítomné publikace jsou dějiny čtení. Ústí v oslavu a vášnivou obhajobu klasických knih, které třeba roky čekají v knihovně na správného čtenáře: „Nespěchej, šeptaly mi knihy svým zaprášeným hlasem. Nikam neutečeme.“ V tomto směru však Carr temně prorokuje, že koncentrované čtení, populární v době Gutenbergova vynálezu, kdy „klid byl součástí významu, součástí mysli“, bude slábnout, takže je velmi pravděpodobné, že se nakonec stane polem působnosti malé a uzavřené skupiny lidí. Čas věnovaný čtení tištěných knih totiž podle Carra u uživatelů internetu klesá, což mimochodem protiřečí zjištěním Jiřího Trávníčka, podle něhož si „čtení a digitalita nekonkurují: silní čtenáři jsou i silnými internauty“. Éra masové knižní četby byla nicméně podle Carra možná jen jakousi dějinnou „anomálií“ a nyní pozorujeme „návrat čtení ke svým původním společenským kořenům: k sebespásné menšině, kterou bychom měli nazývat třídou čtenářů“. Zbývá odpovědět na otázku, bude-li mít tato třída čtenářů „moc a věhlas spojený s čím dál větší a vzácnější formou kulturního kapitálu“, nebo bude-li vnímána jako skupina excentrických provozovatelů „záliby určené jen pro zasvěcené“.

Detailně se zde líčí také odlišnosti vnímání textu elektronického a tištěného: „Slova se zabalí do všech možných rozptýlení, jaká počítač připojený k internetu jen dokáže. Odkazy a jiná digitální lákadla si mezi sebou čtenáře podávají.“ Ale ani zde není autorův pohled jednostranný. Carr připouští, že ona propojitelnost a další vlastnosti e-knihy „přinesou nové radosti a novou zábavu“. Velebí „mlčenlivost knih“ a nezmiňuje audioknihy, ovšem obecně soudí, že tisk jako „překonaný proces“, který po staletí „despoticky ovládal lidskou mysl“, nahradí „fonografie“ a knihovny se změní na „fonografotéky“. Budeme prý svědky návratu „umění projevů“ a vypravěči nahradí spisovatele.

Nicholas Carr knihy nejen oslavuje, umí je také psát. Nebezpečná mělčina se vyznačuje elegantním stylem, vhledem, erudovaností i sympatickou sebeironií, s níž autor líčí své vlastní „upadnutí“ do stavu blížícího se počítačové závislosti. Můžeme s ním však polemizovat a ptát se, co myslí onou ohroženou „lidskou přirozeností“. Přirozenost našich dávných předků, kteří žili na stromech? Přirozenost lovců, sběračů nebo zemědělců? Jestliže je podle některých antropologů předností člověka jeho tvárnost, přizpůsobivost a to, že se na rozdíl od jiných živočišných druhů nespecializoval na život jen v jediném ekosystému, lze kyberprostor vnímat jako další z mnoha prostředí, které postupně „osidluje“. O „lidskost“ v něm můžeme přijít stejně tak jako ve světě reálném (a to i s minimem techniky, jak ukázal třeba stanfordský vězeňský experiment nebo Goldingův román Pán much). Ale snad také nutně nemusíme. Ze zmíněných autorů, kteří hodnotí soužití lidí s virtuálnem negativně, je každopádně Carrova kniha nejumírněnější a nejméně černobílá. A také patrně nejčtivější. Vychutnat si ji ovšem mohou hlavně ti, které autor řadí k oné elitní „sebespásné menšině“.