Když se dnes vysloví slovo „konverze“, mnoha lidem se vybaví proměna průmyslových staveb či změna zápisu dat nebo si vzpomenou na oblíbené spojení „konverze zbrojního průmyslu“. Po stovky let se však tomuto pojmu dával jiný, především náboženský význam. Podle politického filozofa Pierra Manenta je přitom v současnosti „jediným lidským chováním, jež se nám jeví jako skutečně zavrženíhodné“, právě konverze. Každému národu je totiž podle něj ukládáno, aby se vzdal své minulosti plné neodpustitelné nesnášenlivosti a útlaku, přičemž ovšem pomníky zločinu – katedrály a pyramidy – jsou zapisovány do seznamů „světového dědictví“.

Citovaná Manentova věta pochází z knihy Konverze a konvertité: sborník z mezioborového semináře o problematice náboženského obrácení. Část příspěvků je věnována významným křesťanským osobnostem a jejich vlastní konverzi, popřípadě jejich náhledu na obrácení k víře (apoštol Pavel, svatý Augustin, Caesarius z Heisterbachu, C. S. Lewis a Paul Tillich). Další studie se věnují otázce konverzí z hlediska psychologie, náboženské pedagogiky, sociologie a pastorální teologie. Knihu vydalo Centrum pro studium demokracie a kultury, jehož hlavním cílem je přispívat k vytváření a rozvoji demokratické politické kultury a „připomínat nezastupitelnost křesťanských hodnot patřících k základním zdrojům evropské civilizace“. I v souladu s tím editoři hned v předmluvě deklarují potřebu „jednoznačně pozitivně chápané konverze ve smyslu proměny srdce, obrácení od zlého a konání dobra“, jejímž důsledkem by měl být „neredukovatelný vztah mezi Bohem a stvořením (a odtud odvozené, opět neredukovatelné vztahy mezi lidmi a vztah k přírodě, společnosti i kultuře)“.

Odkud kam
Po mnoha letech tak u nás opět vyšla kniha, která přináší příběhy několika významných konvertitů s tím, že podobný efekt má vyvolat také u čtenářů. Na rozdíl od analogických publikací, které u nás vycházely především v meziválečném období, však má přece jen ekumeničtější charakter, neagituje pro žádnou konkrétní církev a snaží se pojednat téma náboženské konverze také z vědeckého hlediska. Z oněch starších publikací zmiňme tituly jako Konvertité: obrazy ze života některých předních konvertitů dnešní doby ve světle jejich vlastního doznání Emanuela Žáka (1928), dvoudílný Návrat vzdělanců od Josefa Krlína (1930-1931) nebo Ti, kdož nalezli pravdu: konvertité z 21 národů líčí svou cestu k Církvi (1939) od Severina Lampinga. Jak je patrné z názvu posledně jmenované knihy, všechny měly dokázat, že „není náboženství, které by vykazovalo tolik a vynikajících konvertitů jako katolické“. Zatímco Lamping přinášel životní příběhy lidí ze všech kontinentů a v jeho knize jsou zastoupeni konvertité ze všech vyznání, další autoři se soustředili jen na osobnosti u nás známé, přičemž Josef Krlín je ve svých Návratech ještě pěkně přehledně roztřídil: z katolicismu přes socialismus ke katolicismu (například Giovanni Papini), z protestantismu (Sigrid Undsetová, Gertruda von le Fort), z anglikanismu (Maurice Baring), samostatnou kapitolu pak tvořili konvertité židovští, jimž věnoval velkou pozornost třeba Alfréd Fuchs (sám původem Žid, který konvertoval ke katolictví).

Na první pohled se může zdát, že dnešní doba se tolika slavnými konvertity pochlubit nemůže, je to však spíše tím, že se o konverzích tolik nepíše, a když už, tak jde spíše o konvertity mezi herci či zpěváky. Třeba na anglické Wikipedii visí rozsáhlé seznamy konvertitů rozčleněné jako u Krlína podle toho, odkud kam konvertovali: u konvertitů od křesťanství k islámu jsou například uváděni Alexander Litviněnko (konvertoval zřejmě nedlouho před smrtí a jeho žena se stavěla proti muslimskému pohřebnímu obřadu) a Roger Garaudy, u konvertitů k judaismu filozof Hilary Putnam (jeho matka byla Židovka, ale výchova byla agnostická), k buddhismu režisér George Lucas či vnučka Winstona Churchilla Arabella Churchillová, k hinduismu Timothy Leary nebo spisovatel J. D. Salinger (ovšem jeho dcera Margaret vzpomíná, že se každou chvíli vytasil s nějakým novým náboženským „ismem“, který pak jeho rodina musela následovat).

I dnes sice u nás vycházejí biografie popisující jednotlivé konverze, ovšem jde o lidi nepříliš známé, snad s výjimkou podnikatele Radima Passera nebo člena Francouzské akademie André Frossarda. Vzhledem k tomu, že podle odhadu religionisty Zdeňka Vojtíška u nás za posledních deset let ke křesťanství konvertovaly desetitisíce lidí, k buddhismu tisíce a k islámu stovky, a křesťanství u nás stále je tradičním náboženstvím, nepřekvapí, že i knihy, které jsou publikovány, pojednávají o konverzích ke křesťanství (většinou od islámu a Svědků Jehovových).

Podle Vladimíra Sáňky z Ústředí muslimských obcí se sice místní muslimové pokusili sesbírat příběhy českých konvertitů k islámu, ale na publikaci se prý sešlo málo materiálu. Existuje nicméně česká webová stránka o „nových muslimech“, referující podobně jako Lampingova kniha o konverzích lidí ze všech možných národů, společenských tříd, vyznání a profesí (oddíl o nových muslimkách stojí samostatně): vedle příběhu Vladimíra Sáňky se zde lze dočíst třeba o bratrovi Michaela Jacksona, o britské novinářce Yvonne Ridley, která konvertovala po propuštění z talibanského zajetí, nebo o maďarském orientalistovi Abdulu Germanusovi, který konvertoval vlivem svého studia. Kupodivu obdobnou publikaci s názvem Proměna srdce: příběhy oddaných Satja Sáí Báby u nás vydala náboženská komunita mnohem menší (o Guruovi se v ní praví, že „ovládá všechny vědy, umění, jazyky – všechny obory studia“).

Největší evropský filozof? Garaudy
Snahy o „ideologické vytěžení“, o získání „misijního kapitálu“ z konverze nějaké slavné osobnosti se objevují i dnes. Kupříkladu zmíněný Roger Garaudy, dříve marxista a posléze křesťan, který podle Josefa Mlejnka v roce 1975 kdekoho „poučoval, co je to ono pravé křesťanství, a zároveň dělal advokáta běsům čínské kulturní revoluce“ a který dnes patří k popíračům holokaustu, je předními představiteli arabských států označován za „největšího současného západního filozofa“, nebo dokonce „největšího evropského filozofa od Platona a Aristotela“ (Muammar Kaddáfí). Současné Garaudyho směřování a podpora Mahmúdu Ahmadínežádovi se používají jako argumenty v polemice s celým západním světem. Podobné argumentační strategie jsou oblíbené už dlouho: když například ke katolicismu konvertoval Ernst Psichari (1883–1914), takřka při jakékoli zmínce o něm katolíci zdůrazňovali, že byl „vnukem Renanovým“ a že „když poznal radosti Světla, měl jedinou myšlenku: obětovat svůj život, aby odčinil urážky, jež spáchal proti Bohu jeho děd“ (míněn byl lingvista, filozof, evolucionista a liberál Ernest Renan, 1823–1892).

I když se také dnes občas objevují zprávy typu „vzdálený příbuzný Adolfa Hitlera konvertoval k judaismu“, jež jsou jistě novinářsky velmi přitažlivé, obecně se již od podobného postupu i u nás upouští. V souvislosti s knihami André Frossarda se kupříkladu nijak nezdůrazňovalo, že jeho otec byl spoluzakladatelem francouzské komunistické strany a komunistický ministr. A když Martin C. Putna píše, že „pozoruhodným dovětkem ke spirituálně-komunistickému napětí Halasova života a díla je cesta, kterou se vydali oba jeho synové: František Halas nechal oba syny pokřtít a posílat na výuku náboženství, oba se později obrátili ke křesťanství vědomému a programovému“, jde o pouhé konstatování, které se nesnaží o „vytloukání kapitálu“.

Mormonský recept
Náboženský pojem konverze má ovšem úskalí: i ve sborníku Konverze a konvertité se o slavné konverzi svatého Augustina píše, že je otázka, v jakém smyslu lze vlastně mluvit o konverzi u tohoto křesťansky vychovaného člověka: „nešlo o konverzi ke křesťanství, ale spíše o rozhodnutí pro asketický či ,filosofický‘ život.“ Podle Vojtíška je konverze psychologický a teologický pojem, ale je těžké ho převést třeba do sociologie.

Asi nejvíce se psychologii konverze v československém prostoru věnuje Peter Halama ze Slovenské akademie věd. Ten upřímně přiznává, že psychologie náboženství umí popsat, jaké psychické procesy probíhají před konverzí a v jejím průběhu, případně jaké následky konverze do života člověka přinese a jaké psychické potřeby naplňuje, ale to, „jak se stane, že si někdo vybere právě náboženské obsahy určitého druhu, zůstává pro psychologii stále nezodpovězenou otázkou“. Doufám, že také ještě dlouho zůstane, protože obecný mechanismus, podle kterého například některé vědce přivede jejich studium náboženství k víře – jak tomu bylo po kontaktu s domorodými magickými a náboženskými rituály u antropologů Edwarda Evans-Pritcharda (1902–1973) nebo Victora Turnera (1920–1983) – jiné naopak od víry odvede (jako religionistu Otakara A. Fundu), prostě neexistuje.

Na rozdíl od Manenta ovšem soudím, že dnešní doba ve stálé touze po „autenticitě“ a „hledání vlastního Já“ není konverzím zcela nepřátelská, stojí ostatně za pozornost, že součástí knihy Konverze a konvertité je také kapitola o učení Clarissy Estés, jež se pomocí analogií mezi životem vlků a životem žen snaží „odhalovat nespoutanou povahu ženské psychiky“ (viz její knihu Ženy, které běhaly s vlky). Sebepřijetí je v tomto pojetí také druhem konverze, a v dnešní době, kdy si podle Gillese Lipovetského mnozí vytvářejí svoje vlastní, soukromé náboženství, tak nějakou formou (pseudo)náboženské konverze prochází leckdo.

A komu se této zkušenosti za života nedostane, nemusí zoufat: Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů („mormoni“) provádí takzvaný křest za mrtvé, to znamená, že každý zesnulý, za koho je tento křest vykonán, má možnost přijmout mormonské učení i na onom světě. Pak není potřeba stavět víru dědů proti vyznání jejich vnuků – konvertováni jsou zpětně všichni. Také řešení.