Literární teoretik Pavel Janáček vyjádřil v roce 2009 v souvislosti s vydáním knihy Bílej kůň, žlutej drak Jana Cempírka alias Vietnamky Lan Pham Ti touhu po tom, aby příslušníci menšin žijících v Čechách vstoupili do českého literárního a jazykového kontextu (viz rozhovor pro iLiteratura.cz), a tím jej vyzvali k dialogu. Ačkoliv ani Petra Hůlová není tím kýženým hlasem zevnitř, nabízí obrácenou perspektivu alespoň skrze vypravěčku své nové prózy Čechy, země zaslíbená. Ukrajinka Olga je typická představitelka ukrajinských gastarbeiterů, kteří přijíždějí do Čech za lepší mzdou, než jaké se mohou dočkat na Ukrajině. Olga přicestovala do Prahy s manželem Olehem, ale bez dvanáctileté dcery Mariny, kterou nechala se svými rodiči v rodné vesnici Mykolajivka, a své pražské osudy líčí retrospektivně, z odstupu několika let. Formou nahodilých a spíš asociativně než chronologicky uspořádaných zápisků rekapituluje dobu, kterou v Čechách strávila, od příjezdu až po současnost. Popisuje těžké začátky, kdy pracovala jako uklízečka v domácnostech, i to, jak si postupem času zvykla na cizí prostředí a naučila se komunikovat a vycházet s českým obyvatelstvem. Líčí cestu k založení seznamovací agentury, která dává dohromady české ženy s ukrajinskými muži, i zvraty v osobním životě. Do jejího vyprávění pronikají lidé, s nimiž se setkala, a jejich příběhy, ale také vzpomínky na minulý život na Ukrajině.

Pokud někdo v současné české literatuře nechá promlouvat příslušníky menšin žijících v Čechách, pak jsou to spíš dokumentární hlasy, například kniha Když hodiny padaly z věže, v níž Věra Linhartová zprostředkovává zkušenosti a osudy několika Ukrajinek, které se usadily v Čechách. Hůlová se naproti tomu pokouší o satirický portrét české společnosti očima Ukrajinky. Trefuje se do slabých míst české nátury, nepokrytě mluví o vztazích Čechů k cizincům z východu, které jsou plné předsudků, karikuje lidské typy, jejichž vlastnosti se při styku s Ukrajinci specificky nasvětlí. Hůlová na sebe kupí jeden výstižný postřeh za druhým – až je to celé poněkud jednolité a fádní, jako zprvu zajímavý, ale později příliš dlouhý monolog, který steče po posluchači jako voda.

Oblast, v níž Hůlová potvrdila svoje spisovatelské kvality, je jazyk. Umně napodobila ne zcela dokonalou češtinu Ukrajinky, která již několik let pobývá v Čechách. Občasné gramatické a lexikální chyby rozhodně nijak neruší plynulost vyprávění, které se odvíjí hladce a téměř neslyšně. O to překvapivější je zvrat, který tuto monotónnost zhruba v poslední čtvrtině knihy naruší. Do sociální novely, soustřeďující se na problémy ukrajinské menšiny v Čechách, se najednou začnou prolamovat prvky, které do tohoto žánru rozhodně nepatří, a nad popisem reálií z těžkého života českého Ukrajince začíná nabývat vrchu lidský příběh. Olžina kamarádka Zula se chová stále podivněji, Oleh za záhadných okolností a téměř v přestrojení utíká na Ukrajinu, kde se skrývá v opuštěném srubu, a v závěru je dokonce zpochybněna věrohodnost samotné vypravěčky. Tato skutečnost vrhá na dosud přečtené zcela nové světlo. Nespolehlivost vypravěčky totiž znamená i nespolehlivost celého vyprávění, které se dosud tvářilo jako seriózní svědectví. Najednou si nejsme jistí, co vlastně můžeme Olze věřit. A nejistota ještě vzroste ve chvíli, kdy si uvědomíme, že tento parodický zvrat je sice nápaditý a v kontextu celé knihy osvěžující, ale přišel příliš pozdě, takže ve výsledku text nikam neposouvá, nijak ho neobohacuje a působí spíš jako nepadnoucí přílepek.

Pokud přistoupíme na to, že kniha má na jednom konkrétním osudu ilustrovat současnou situaci ukrajinské menšiny v Čechách (a návod na jiný způsob čtení text neposkytuje), zjistíme, že jsme se nedozvěděli o mnoho víc, než se můžeme dočíst v novinách. Požáry na ubytovnách, podvedení ukrajinští pracovníci, kteří naletěli podvodným zprostředkovatelům zaměstnání, bojůvky mezi ukrajinskými gangy. A z druhé strany povrchnost Čechů, kteří si mohou dovolit opovrhovat konzumem, protože už se dostali do pozice, kdy mají všeho dostatek. Jediný aspoň trochu znepokojující moment tak představuje vzpoura dětí ukrajinských přistěhovalců, které zcela odmítají snahy o asimilaci, jimiž žijí jejich rodiče, a naopak se spojují a vedou jakousi skrytou válku proti všemu českému. Dospívající Marina, kterou si Olga s Olehem mohli po několika letech průtahů a čekání vzít s sebou do Čech, dokonce odmítá západní vymoženosti, neláká ji nakupování v obřích nákupních centrech. Na dvorku za ubytovnou si založí zeleninový záhon, opéká si tam s kamarády buřty na ohni a touží po vlastním oslíkovi. Nevědomky se tak vrací ke kořenům, z nichž ji rodiče vytrhli. Tento konflikt, který probíhá nikoli mezi majoritními Čechy a ukrajinskou menšinou, ale přímo v rámci ukrajinské komunity, je nejzajímavějším momentem celého Olžina vyprávění.