Již sám název recenzované knihy napovídá dvojí: že jde o práci věnovanou teorii a historii literárně-kulturní recepce, a to autora vnímaného okruhem vykladačů neméně širokým než rozporuplným. Této studii, jak se píše v Úvodu, tedy jde hlavně o postižení mnohoznačnosti Chestertonova díla: „[T]endence, které se střetávají v Chestertonově díle a které jsou základem možnosti jeho velmi odlišných interpretací sahajících od jemu připisovaných atributů revolučnosti až ke konzervatismu, od iracionalismu až k racionalismu, od charakteristik Chestertona jako obránce univerzálních lidských práv až k Chestertonovi-šovinistovi […], od Chestertona-ideologa stále opakujícího tutéž tezi až k Chestertonovi-sémiotikovi, zaměřujícímu se zvláště na otázku mnohosti interpretací.“¹ Úvod dále podává hrubý nástin teorie recepce (od Jaussovy „recepční estetiky“ a složitě konstruovaného „horizontu očekávání“ přes Bachtinovo rozlišení dialogičnosti a monologičnosti až k Nietzschově pojetí interpretace jakožto záměrného „znásilňování“), z něhož se postupně vynořuje i postoj Lukavcovy práce: „[N]echci v žádném případě dávat svým interpretačním „předchůdcům“ známky z nějaké […] fiktivní objektivnosti; […] interpretace jednostranné, násilné, zdůrazňující pouze jeden aspekt či tendenci, mohou být kreativnější a o díle i recipientovi více vypovídající, než interpretace umírněné“.². Tato recenze tedy bude následovat Lukavcovo přesvědčení, rozdělí jeho knihu na dvě vzájemně komplementární části, historicko-recepční a literárně-teoretickou, a zatímco jednu představí jen v nejnutnější zkratce, u druhé se pokusí o zevrubnější analýzu.

„Recepční“ část studie zahajuje III. kapitola, „Recepce v Evropě“, kterou tvoří oddíly věnované Chestertonovým interpretům v Anglii, Francii, Polsku, německém jazykovém prostředí, a konečně v Rusku. Zatímco v Polsku a Rusku je Chesterton v meziválečném období vnímán na pozadí převládajících filozoficko-teoretických systémů (pragmatismu, resp. sémiotiky), oddíly o recepci anglické, francouzské a německé jsou neseny plně v duchu Lukavcovy teze o Chestertonovi „v napětí protikladů“. Tak se ve Francii k Chestertonovi vyjadřují a z různých pozic dej (dez)interpretují katolíci i surrealisté, v Německu mystici i kabaretiéři, v Anglii meziválečné se o něj přou T. S. Eliot a H. G. Wells, v Anglii poválečné pak neokonzervativci jako Graham Greene se socialisty jako George Orwell. Těžištěm knihy a jejím nejrozsáhlejším a nejpodrobnějším oddílem je potom rozbor recepce v českém před- i po- prvorepublikovém prostředí (kapitola V.), v němž je po úvodním užitečném přehledu obecných předpokladů Chestertonovy relevantnosti pro české duchovní prostředí („o hospodách, chaloupkách a otci Kondelíkovi“) jeho dílo představeno opět jako vnímané vzájemně protichůdnými směry. Tak se opět nachází „mezi“: dekadencí a florianovským katolicismem, avantgardou (Teige, Václavek a poetismus) a „pragmatikou“ (zejm. Masaryk, Čapek a Peroutka), a od obou odlišnou katolickou recepcí (zvláště Durych) s jejími ruralistickými odnožemi. Chronologickou analýzu potom uzavírají kratší oddíly o Chestertonově recepci v letech 1939–1948, 1948–1989 a v současné době, klíčovými předěly jsou samozřejmě roky 1948 a 1989, během nichž se z Chestertona-„integrálního humanisty“ stává „ideolog imperialismu“, resp. jej po převratu znovuobjevuje česká inteligence, ať již jako předchůdce současného návratu k mytopoetickému myšlení (Kratochvíl, Neubauer), či alternativu k současným formám upadlého liberalismu (Odilo Štampach). Zvláštní zmínku zasluhuje i Lukavcova pozornost k oblibě Chestertona u českých politiků (Benda, Pithart, Schwarzenberg, Svoboda). V současných sporech o Chestertona, jak je autor sám vedl např. v rozhlasové relaci s Vladimírem Justem, se pak ozývají prvorepublikové spory avantgardistů s pragmatisty o Chestertonově (in)toleranci; chronologický přehled tedy ukazuje, že „jednotlivé interpretace se spirálovitě stále navracejí“, a Lukavec závěrem vyslovuje přání, aby tento interpretační dialog u nás i nadále pokračoval, „protože to bude důkaz stále trvající aktuálnosti Chestertonových knih“ (str. 210).

Kde je tedy možné hledat příčiny takto široké, a zároveň notně rozporuplné, recepce jediného autora? Jinými slovy: v čem spočívají ony bytostně chestertonovské rozpory, které této interpretační mnohoznačnosti dávají vzniknout? A co je pro Lukavcovu práci patrně nejdůležitější, jaké závěry lze ze studie recepce jednoho autora vyvodit pro recepční teorii vůbec, a pro naši postmoderní dobu? Tyto otázky si klade ona druhá, literárněteoretická, část Lukavcovy práce. Postupuje systematicky: od základní charakteristiky Chestertonova díla „an sich“ (nakolik je toto vůbec možné) přes jeho stěžejní témata, odtud k jeho představení ideologicko-estetickému v rámci „napětí protikladů“, dále pak exkurs do díla Jorge Luise Borgese, jež nutně stojí stranou eurocentrického pohledu Lukavcovy práce, přesto však vyjadřuje Chestertonovu odkazu vděk a úctu více než dílo kteréhokoli jiného postmoderního spisovatele, a na závěr pokus o interpretaci vlastní, (pod vlivem exkurzu k Borgesovi) postmoderní.

Už tematická charakteristika Chestertonova díla je určující i pro Lukavcovu analýzu jeho recepce. Chesterton-beletrista proslul jako autor postav, které buď „diskreditují vážné poselství, které přinášejí,“ a to svou přílišnou bláznivostí a nezřízeným optimismem, nebo na druhé straně působí příliš alegoricky, a tedy toto poselství „ztělesňují příliš neživotně“.³ Lukavec však na několika příkladech ukazuje, že „skutečnost“ postav pro Chestertona spočívala v jejich „věrnosti sobě samým“, v tom, jak skrze jejich hypertrofované obecné lidství prosvítala jejich individuální jedinečnost.⁴ Vedle vztahu obecnost x jedinečnost Lukavec u Chestertona nachází hned několik podobně problematických protikladů, jejichž spojitost je méně očividná, o to však zajímavěji myslitelná než jejich rozdíly: civilizace x chaos, novost x tradice, racionalita x nonsens. Odtud již vede přímá linka k samotnému tématu paradoxu jakožto úhelnému kamenu uvažování Chestertona-esejisty a myslitele: „Nonsens se Chestertonovi propojuje s vírou, později dospěje k tvrzení, že paradoxy lidské existence jsou přímo zakódovány v paradoxu křesťanství“⁵ – zejména ve své zarputilé obhajobě „zdravého rozumu“ (common sense) jakožto neodmyslitelně spjatého s křesťanskou vírou. Jádrem Chestertonova myšlení je potom přesvědčení, že tento zdravý rozum spočívá spíše v přijetí iracionality, tajemna, posvátna (a tedy i křesťanského tajemství vtělení a zmrtvýchvstání) než ve lpění na vědeckosti a racionalitě post-osvícenského rozumu, jak je pro Chestertona představovala modernita (proto také před ní dával přednost středověku). Pro interprety se tak otvírá nový problém: mají se Chestertonovy paradoxy hodnotit „samy o sobě“, tedy pro svou literárně-esteticko-filozofickou relevanci, nebo je potřeba brát v potaz (a podrobit kritice) jejich ideologický rozměr a účel?

Na tyto úvahy navazuje Lukavec ve 4. kapitole, v níž Chestertonovo dílo prezentuje „v napětí protikladů“, z nichž hned prvním je protiklad monosémantismus – polysémantismus („mezi ideologií a sémiotikou“), kterým lze v notné zkratce, ale přesto výstižně, vystihnout celkovou trajektorii Chestertonova myšlení, které jako by opsalo dráhu od druhého k prvnímu: „[T]endence k polysémantičnosti se z Chestertonova díla zcela nevytrácela, stále více ale sloužila Chestertonově ideologii“⁶. S tímto souvisí i otázka univerzálnosti a partikulárnosti, a šířeji i Chestertonovo politické přesvědčení. Opět tu Lukavec nachází vývojovou tendenci, tentokrát od prvního k druhému, tedy od Chestertona-zastánce univerzálnosti (vše)lidských práv k Chestertonovi-hlasateli specifičnosti a nezaměnitelnosti jednotlivých etnik až k Chestertonovi-šovinistovi, který se „postupně začal o všech nekatolických národech vyjadřovat stejně netolerantně, jako se od počátku vyjadřoval o Turcích“⁷. Co se politických názorů týká, znovu tu nacházíme paradox: zrcadlí se v nich Chestertonovo odmítání modernity, zejména pak modernismu jeho uměleckých současníků a jejich totalitářských sympatií, ve prospěch obrany demokracie; demokratická „průměrnost“ a „obyčejnost“ jej pak spolu s jeho zájmem o středověk jakožto době uctívající rytířské hrdiny přivedla až k obdivu vůči Mussolinimu (a tedy k drastickému odchýlení od vlastních demokratických přesvědčení a k souladu s tím, co odmítal – byť ani tato fáze netrvala nadobro). Termínem postihujícím napětí v Chestertonově beletrii je pro Lukavce Bachtinův koncept karnevalovosti, v němž svět obrácený naruby odvrhává na jistý privilegovaný okamžik v čase tradiční hierarchické uspořádání společnosti, ale činí tak pouze proto, aby řád, který na tento okamžik popřel, znovupotvrdil tím, že jej učiní snesitelnějším, ba žádoucnějším. Za karnevalové rysy jeho beletrie Lukavec pokládá Chestertonův zájem o tělesnost svých hrdinů, jejich často bláznivé (jurodivé) chování, a vůbec obecně sklon k mimo-řádnosti. Středověké duchem je v Chestertonovi též jeho spájení komična a vážna, nízkého s vysokým – Bachtin toto u Rabelaise a šířeji středověké „smíchové“ kultury vůbec nazývá groteskností.
Tento Chestertonův rozměr, spolu s jeho až středověkou úctou k tajemnu, kouzlu a posvátnu, s jeho přesvědčením formulovaným větou „kategoricky popírám, že vůbec může být něco nezajímavého“, jej také v závěru Lukavcovy práce přivádí do živého kontaktu s postmodernou. Nejprve, v „exkurzu do fantastiky“ kapitoly šesté, s Jorge Luisem Borgesem, jenž byl nejen Chestertonovým dědicem uměleckým, ale také jeho zaníceným vykladačem: věnoval Chestertonovi celou jednu esej, v níž spatřoval „vnitřní rozpolcenost“ coby základ Chestertonovy přirozenosti, tedy „konflikt mezi jeho harmonickým přístupem ke světu, opírajícím se o jeho katolickou víru, a jeho tendencí představovat si vesmír jako cosi divokého a chaotického“⁸. Oba autory též spojuje zájem o sémiotičnost, o významotvornou funkci, a vůbec schopnost, jazyka – a není náhodou, že zatímco k Chestertonovi se ve dvacátých a třicátých letech hlásili ruští formalisté, zájem o Borgese vypukl v polovině let šedesátých spolu s vlnou strukturalismu a sémiotiky. Navzdory všem podobnostem či shodám však mezi Chestertonem a Borgesem zůstává podstatný rozdíl na rovině etické, kde se Borgesův postmoderní etický agnosticismus a relativita ostře odlišuje od Chestertonova požadavku na přísné rozlišení dobra a zla, a to navzdory vší paradoxnosti, kterou to obnáší. Na Chestertonovo rozlišení kruhu jakožto symbolu do sebe uzavřeného šílenství rozumu a kříže coby zdravé otevřenosti světu a životu ve vší jejich iracionalitě tedy Borges v povídce Teologové konstatuje, že „na runových křížích obě znamení existují společně, jedno vpleteno do druhého“⁹.

Tak se Lukavec dostává k závěrečnému pokusu o „Chestertona postmoderního“, o Chestertona jakožto relevantní hlas pro současnou dobu. Skrze Baumanovu definici postmoderny jakožto snahy o znovu-začarování světa, který moderna odčarovala, tak prosvítá Chesterton-vyznavač onoho zázračného ve všem všedním a v přírodě, jejíž mechanizaci Chesterton odmítal stejně horlivě jako divinizaci. Naopak jen víra v Boha podle něho dávala člověku šanci „vidět věci, jak jsou“, tedy v jejich známosti, na níž není zbla mystického, ale zároveň i v jejich cizosti, která zabraňuje jejich plnému ovládnutí. Nakonec i takto specifické a svébytně široké chápání křesťanské víry Chestertona může spájet s postmodernou, jež sice zcela určitě není křesťansky, ani jinak nábožensky založená, na druhou stranu vykazuje vůči víře toleranci a otevřenost jako málokterý směr před ní. Chestertonův boj s posedlostí (šíleným) rozumem a jeho zastání pro iracionalitu lze rovněž číst ve světle radikálního marxismu Antonia Gramsciho (jenž byl horlivým čtenářem Chestertonových knih), odsudku totalizující racionality u Theodora Adorna, či proti-hegemonické, subverzivní kritiky (nejen) diskurzu šílenství u Michela Foucaulta, tedy klíčových postav postmoderního myšlení.

Jak tedy vidno, rozporuplnost a víceznačnost Chestertona jako člověka a spisovatele daly vzniknout neméně rozporuplným a víceznačným interpretačním možnostem, které jeho dílo dalo a stále dává svým vykladačům – každá z nich se ukazuje jako nutně omezená a částečná, vypovídající ani ne tak o Chestertonovi samotném jako o stanovisku jeho interpreta. Jak ostatně Lukavec předesílá hned v první větě, v případě lidského vnímání nejde ani tak o „shodu poznávané věci s lidským rozumem“ jako spíše o „nějakou podobu projekce“.¹⁰ Toho si je autor dobře vědom i v případě vlastní interpretace postmoderní: nechce a ani nemůže tvrdit, že Chesterton předběhl svou dobu, už proto, že Chesterton sám napsal, že tímto tvrzením se obyčejně rozumí to, že dotyčný „se shoduje s dobou naší“.¹¹ Největší Lukavcovou zásluhou je tedy to, že s pečlivostí literárního historika a erudicí teoretika dokumentuje tu skutečnost, že tato nutná interpretační částečnost a zkreslenost není žalostným omezením, ale naopak radostnou příležitostí, neboť vede k dialogu mezi lidmi, dobami, ideologiemi, způsoby myšlení. A že není na překážku, vede-li se tento dialog skrze nerozumění; i ono totiž může být obohacením, je-li tvůrčí a v pravém smyslu „zaujaté“.

1. Lukavec, Jan. Fanatik, prorok, či klaun? G. K. Chesterton a jeho interpreti (Brno: CDK, 2008), str. 7 ^zpět
2. str. 8 ^zpět
3. str. 17 ^zpět
4. str. 18 ^zpět
5. str. 21 ^zpět
6. str. 71 ^zpět
7. str. 88 ^zpět
8. str. 211 ^zpět
9. citace na str. 215 ^zpět
10. str. 5 ^zpět
11. str. 229 ^zpět