Nabídka turistických průvodců a cestopisů na českém knižním trhu je stále širší: je možné číst speciální knihy například jen o cestování s dětmi, putování do Compostely nebo třeba o zdolávání nejvyšších vrcholků evropských zemí.

Některé z těchto knih poskytují detailní rozpisy, doporučení a návody, jiní autoři ve svých textech prostě popisují náhodná a zcela neplánovaná setkání. Kupříkladu cestovatel Ladislav Zibura, jehož tituly jsou mezi zdejšími cestopisy komerčně zřejmě nejúspěšnější, říká, že v některých obdobích bylo jeho jediným plánem „jít pěšky a jít dlouho“. Sám k tomu říká, že čtenáři jeho cestopisy neberou jako inspiraci pro vlastní cestování, ale čtou je proto, aby mohli s autorem prožít jeho příběh.

Vedle bedekrů upozorňujících na obecně známé a často zprofanované turistické taháky existují komplementárně i tituly jako Atlas panenských míst. Putování za posledními pustinami na zeměkouli. Takové názvy ovšem mají jen krátkodobou platnost, protože pokud si najdou dost čtenářů, dané lokality záhy „panenské“ být přestanou. Je možné využít i doporučení knih jako Atlas záhadných míst. Nevysvětlená posvátná místa, symbolické krajiny, starověká města a ztracené země světa, nebo dokonce Atlas prokletých míst.

Populární jsou také tituly o urbexu, tedy o někdy i nebezpečném průzkumu opuštěných či veřejnosti oficiálně nepřístupných částí měst, továren či jiných objektů, které vznikly lidskou činností.

Ovšem i obydlené či turisty vyhledávané městské čtvrti je možné nahlížet netradičně či dobrodružně, jak ukazuje třeba kniha 111 míst v Praze, která musíte vidět. Její autoři se zaměřují mimo jiné na takové lokality, v nichž se projevují současná „disidentství“, jako je například projekt Paralelní polis se sídlem v Dělnické ulici. Některé kapitolky doporučují jedno jediné místo, zato takové povahy, že jeho prostřednictvím můžeme hlavní město Česka poznat z odvrácené a velmi nelichotivé strany. Tak je možné pochopit, co to konkrétně znamená, že „stabilní korupční prostředí vytváří vhodné podmínky pro rozvoj korupční turistiky“: agentura Corrupt Tour totiž nabízí procházku seznamující s pestrou škálou zdejších turistických cílů od betonových monumentů až po prázdné schránky falešných firem. Autoři podotýkají, že komentovaná procházka umožňuje spatřit „to nejlepší z toho nejhoršího“. Dodejme, že podobně se pod názvem Kleptocracy Tour dá putovat po stopách korupce i v dalších světových městech. Sociální podnik Pragulic zase umožňuje zájemcům zažít svět lidí bez domova neboli autenticky poznávat Prahu očima bezdomovce. U důstojných lokalit a soch autoři knihy 111 míst v Praze záměrně volí znevažující, neuctivý až plebejský přístup, jako když radí, z kterého přesného úhlu pohledu pozorovat sochy panovníků Karla IV. a T. G. Masaryka, aby jejich ruce vzdáleně připomínaly penisy.

Cestopisy dnes mohou mít velmi odlišnou podobu a formu. Některé jsou až existenciálně vážné (Martin Vopěnka), jiné místy nabývají charakteru humoristické literatury (Martin Úbl). Jsou podány formou deníku nebo naučných textů o místech hodných navštívení, ale někdy přechází i v eseje (František Štorm). Někdy jejich knihy vycházejí z textů publikovaných na sociálních sítích, jindy jsou jejich autory zavedení literáti, jak tomu bylo i v minulosti, viz cestopisy Jaroslava Durycha a Karla Čapka či ještě dříve Vítězslava Hálka, Svatopluka Čecha nebo Jana Nerudy (více k nim v knize Od českého Tokia k exotické Praze). 

Kupříkladu kniha Iny Píšové Transsibiřská odysea. Po stopách legionáře Jana Kouby vypráví o tom, jak se autorka vydala po stopách československých legií, ale hlavně hledala příběh vlastní rodiny, konkrétně svého pradědečka, a formálně jde, alespoň dle katalogu Národní knihovny, o biografii. Ilustrátorka Barbora Žižková zase chystá netypický cestopis sestávající z množství samostatných barevných tematických karet, které si má cestovatel/čtenář vybrat a sestavit. A cestopisům se mohou blížit i romány, například Tundra a smrt Martina Ryšavého. Autor sám neskrývá, že tyto texty jsou plodem jeho pobytů v dálných zemích, kde ale necestuje nijak extenzivně, naopak se často vrací do několika málo oblastí, které má spojené s konkrétními příběhy, jež při každé další návštěvě ožívají a odvíjejí se dále: „Je to pokračující příběh. Konkrétní místo pro mne má hodnotu, když se propojuje s nějakým příběhem“.

Zájemci o literární topografii mohou sáhnout po mezinárodních průvodcích jako Atlas literárních míst, nebo těch specificky českých věnovaných jednomu literátovi (Cesty s Karlem Hynkem Máchou. Průvodce), konkrétnímu směru (Praha avantgardní. Literární průvodce metropolí v letech 1918–1938), nebo naopak jediné čtvrti a jejím kulturním a zvláště literárním dějinám (Košíře mýtické a literární). 

Putovat se dá ovšem i po stopách jediného hrdiny, třeba Harry Pottera v Londýně nebo Járy Cimrmana v Čechách („Rozhlížet se z majáku, od něhož je to k moři stovky kilometrů, nebo navštívit místo, kde slavný Čech údajně explodoval při návratu z mělnického trhu ve svém vynálezu – autě s motorem na stlačený vzduch a vodu…“). Existují i projekty skromnější a méně známé: do skrytých zákoutí Milíčovského lesa na jižním okraji Prahy umisťuje ilustrátorka Romana Jandourková keramické skřítky, z nichž má každý své jméno a svůj příběh, který si zájemci mohou stáhnout z internetu společně s mapou (nachází se totiž mimo nejfrekventovanější cesty). V tomto případě jde o jakýsi pohádkový (internetový) cestopis.

Tématem soudobého cestování se ovšem zabývají i seriózní vědci, jak ukazuje vědecká studie Antropologie turismu. Historička umění a kulturní antropoložka Barbora Půtová v ní poukazuje na problematičnost turistického hledání autentické původní kultury. Některé tzv. „tradiční“ kulturní prvky ani netvořily původní součást kultury (jako například údajně „tradiční staročeský“ trdelník), jiné naopak ano, ale jsou takové povahy, že musí být záměrně a cíleně  upozaděny. Například tradiční ostrov Bali je turisty považován za živý ráj. „Jeho autentická minulost ovšem zahrnovala otroctví či upalování vdov,“ upozorňuje autorka.

Doporučit dále můžeme esejistické knihy jako Jak (ne)cestovat. Návod k použití (Akropolis 2021), jejímž autorem je německý spisovatel bulharského původu Ilija Trojanow. Ten žil na čtyřech kontinentech a procestoval přes sto zemí světa. Ve svých stručných esejích účtuje jak s účastníky hromadných zájezdů, kteří kvůli cvakání svých fotoaparátů a křiku průvodce nemohou zaslechnout sandály místních lidí pleskající o hliněnou zem, tak i s batůžkáři, kteří prý vypadají všichni stejně a od komerčních turistů se liší jen málo. Vysmívá se také naší západní nostalgické touze po nezkaženém Masaji s oštěpem, jíž se příčí skutečný, živý a až příliš zcivilizovaný Masaj vyřizující na mobilu svoje obchody. Autor vybízí, aby lidé přestali vyhledávat přelidněné turistické cíle a zkoušeli hledat nové, protože tam existuje vyšší pravděpodobnost, že nás cizí země skutečně zasáhne. Rozvíjí ovšem i teorii o tom, jaké ohromení by musel prožít člověk, který by bez předchozí znalosti došel k Tádž Mahalu – ovšem pokud by takovou fantastickou bytostí byl některý hypotetický čtenář jeho knihy, jejím přečtením by i teoretická možnost takového soukromého cestovatelského zázraku stejně zmizela.

Trojanow netvrdí, že všichni musí cestovat, ostatně objevitelské výpravy člověk může provádět i ve svém vlastním městě nebo doma, ale když už vyjede, měl by vystoupit ze své komfortní zóny a otevřít se „matoucí a rozporuplné realitě“. V autorově případě to kupříkladu znamená, že se během indického svátku Kumbhaméla rituálně ponořil do špinavě vyhlížející vody a po vynoření zakusil pocit štěstí. Což je další paradox: odmítá scházet se na zprofanovaných místech s davy dalších turistů a participovat na jejich novodobých rituálech obdivu k slavným kulturním pamětihodnostem a uměleckým dílům, ale je nadšený z obřadu, jehož se spolu s ním účastní miliony hinduistů.

Švýcarsko-britský novinář, televizní producent a spisovatel Alain de Botton v knize Umění cestovat zase zmiňuje Gustava Flauberta, který už v 19. století doufal, že unikne tomu, co považoval za „nesmírnou stupiditu evropského měšťáka“. Ovšem zjistil, že ho všude pronásleduje, třeba v podobě Evropanů zanechávajících nápisy na antických památkách. De Botton se dále vtipně vyrovnává s tlakem zmíněných knižních průvodců, které cestovatele drtí záplavou informací. Jestliže je v průvodci nějaké místo vychváleno, cítí se podle něj návštěvník povinen pociťovat „zaujetí odpovídající nadšení znalců“. Když přijdeme na místo, kam už se možná nikdy nevrátíme, cítíme proto nutnost obdivovat řadu věcí, které „nemají jinou spojitost než zeměpisnou“: na jedné ulici se tak od nás žádá zájem o gotickou architekturu i znalost etruské archeologie. Autor tedy má pochopení pro ty, které „v okouzlujících cizích městech občas přepadne náhlá touha zůstat v posteli a vrátit se nejbližším letadlem domů“. Ostatně cestovat se dá nejen v domovské krajině, ale i v domovském bytě. Jak o tom pojednala už kniha Cesta mým pokojem (česky kdysi vyšlo jako Cesta kol mé světnice) Xaviera de Maistre (1763–1852). 

U cestopisů tedy dnes rozhodně nejde o soutěž, kdo se dostane do exotičtější země. A jak podotkl třeba Michael Borovička v knize Cestovatelství, která vyšla v rámci řady Velké dějiny zemí Koruny české (Paseka, 2010), ani cestopisy, jejichž pisatelé se chlubí svými fyzickými výkony, nejsou zřejmě tou nejlepší cestou k úspěchu. Rozhoduje neotřelá forma a „osobitý úhel pohledu“, možnost dát čtenáři prožít jedinečný příběh. Což se ovšem rozhodně netýká jen cestopisů.

Cestopisům se věnuje jedna z epizod iLiPodcastu. Pod hřbety knih, s názvem Cestopisy a plochy neznámého.