Ježíšku s černou či žlutou pletí, raduj se! Jan Lukavec napsal knihu nejen o tobě, ale o všem, co kdy Čechové hledali exotického zejména na východě, a také o všem, co kdy exotického bylo k nalezení u nás. Narážka na Komenského spis v názvu recenze odráží fakt, že Lukavcova kniha je jednak učená: může se pochlubit velmi bohatou bibliografií a jen poznámek pod čarou je bezmála 1000 na necelých 300 stranách textu – ovšem podstatnější je fakt, že nám kniha v úctyhodné šíři odhaluje to podstatné z problematiky českého orientalismu a naznačuje perspektivy vzniku „multikulturní“ společnosti v Čechách (i když dodejme, že autor tento – dnes poněkud zdiskreditovaný – pojem sám nikde nepoužívá).

Lukavcovi se na relativně nevelkém prostoru podařilo prezentovat nesmírně bohatou a cennou pramennou literaturu, ve které nechybí ani četné příklady ze současné zahraniční literatury. V první obsáhlejší části knihy jsou zkoumána písemná svědectví zejména českých autorů, kteří pronikali do takových měst východu, jako jsou Tokio, Peking, Dillí, Káhira, Jeruzalém či Istanbul, od prvopočátků až do současnosti. Exotické či orientální prvky jsou ovšem nalézány i v dobových cestopisech o městech bližších, jako například Moskva, Bělehrad, Užhorod, Sarajevo či Bratislava. Ve druhé části díla je nastíněn vývoj kulturní globalizace, a to jak v její celosvětové dimenzi, jako byly světové výstavy koloniálních mocností, na kterých mnozí obyvatelé Západu poprvé viděli břišní tanečnice nebo bonsaje, tak v její podobě domácí. Od dávného muže negroidních rysů, který byl nalezen u jednoho z kostelů mikulčického hradiště, přes postavy „exotů“ na barokních sochách Karlova mostu až k ceněnému česko-africkému spisovateli Tomáši Zmeškalovi a k japonským oslavám slavnosti jara na Vyšehradě, během kterých v prostoru bývalé Královské akropole mezi Myslbekovými sochami ze slovanské mytologie zápasí samurajové.

Ještě z jednoho důvodu odkaz ke Komenskému v tomto případě sedí: kniha je zejména jedním z prvních seznámení s českým multikulturalismem – účel díla se mi zdá didaktický v tom nejlepším slova smyslu. Z tohoto účelu vyplývá již zmíněná bohatá bibliografie i vcelku nevelký rozsah knihy. Dokážu si představit o hodně objemnější knihu, ve které by Jan Lukavec veškerý sebraný materiál spolu s citacemi rozvedl bez větších omezení.

A jak jsme tedy na tom my, Čechové, s multikulturalismem? Jak rád bych si nalhával, že vlastně dobře, že se není čeho bát: že jsme dostatečně tolerantní a otevřený národ se sklonem ke kosmopolitismu. Lukavcova kniha je nelichotivé, leč pravdivé zrcadlo. Jen málokterý český historický autor projevil skutečné pochopení pro orientální města, která navštívil. Kniha se ve větší míře hemží dobovými předsudky, nepochopením či náladovostí cestovatelů, jejichž mnohdy rozháraný hlas prozradil značný cestovatelský zmatek při setkání s „pohádkovým“ Orientem, zmatek, který úplně nezmizel ani se současností. Tento fakt přitom zřejmě nevybočuje ze světového cestovatelského průměru, protože úkol vyrovnat se s jinakostí a pochopit, že nemusí být jen ohrožující, ale i inspirativní a obohacující, a především že je vždycky odlišná od toho, jak si ji dopředu představujeme, je náročný a nikdy nekončí...

Nelichotivé výsledky si odnášíme, i pokud se týká našeho současného vztahu k jiným etnikům a k jejich kultuře. K jinakosti máme rezervovaný vztah a ke skutečnému prolínání mezi kulturami dochází jen zvolna. Ani Praha, která figuruje v názvu knihy, bohužel není evropský New York. Je pouze na čtenáři, do jaké míry bude těchto faktů litovat, nebo jestli si bude mnout ruce, že český národ je pořád správně homogenizovaný podle klíčů, které nám zanechalo národní obrození.

V knize jsou ovšem naznačena i četná další témata: kupříkladu atribut zvýšené sexuchtivosti těch „druhých“, ať už v podobě přitažlivé svůdnosti, jíž se údajně vyznačují „jiné“ ženy, nebo ve formě animální pudovosti, s níž cizí muži podle rozšířeného stereotypu ohrožují „naše“ ženy. Mimo jiné autor poukazuje na to, že například i Afričané mají sklon si do onoho cizího a „jiného“ projektovat vlastní představy stejně jako obyvatelé Západu, takže evropská představa neukojitelné Afričanky bez sexuální morálky se víceméně kryje s africkou představou neukojitelné bělošky provádějící bez rozpaků pro ně „exotické“ sexuální praktiky.

A zastoupena je v knize také náboženská dimenze: je to vlastně i pojednání o setkávání katolické a protestantské (a nyní stále více sekularizované) Evropy s pravoslavným Ruskem, muslimskou Bosnou a Tureckem nebo hinduistickou Indií, ale i o střetávání sekularizovaných Čechů s nábožensky horlivějším Slovenskem či Podkarpatskou Rusí...  Téma jinakosti je tak v knize představeno ve své ambivalentnosti a proměnlivosti. Brána je tedy otevřena, stačí vstoupit.