Poté, co česky nedávno vyšly publikace jako Cult fiction: průvodce po kultovním románu nebo Slavné romány 20. století: 50 nejvýznamnějších moderních románů, se vloni k českému čtenáři dostává zatím nejrozsáhlejší dílo tohoto druhu: 1001 knih, které musíte přečíst, než zemřete. Nejde přitom o knihy libovolného druhu, ale pouze o romány, editor Peter Boxall v předmluvě tvrdí, že kniha nabízí „jeden z příběhů, který je možné vyprávět o dějinách románu“. Samotné žánrové ohraničení však není v knize aplikováno důsledně: najdeme v něm povídkové cykly nebo román ve verších jako Evžen Oněgin či epos Lusovci, ale nikoli mnohem významnější eposy Homérovy, na něž přitom potom mnohé romány tematicky navazovaly (zdaleka nejen Joyceův Odysseus); své místo v knize nemá ani antický milostný román Dafnis a Chloé či Hostina u Trimalchiona (dochovaná část satirického románu Satirikon Petronia Arbitra), zato stará literatura čínská a japonská jsou zastoupeny více než hojně. První knihou, o které 1001 referuje, je Kniha tisíce a jedné noci, která dala i celé publikaci název, ta má ale přeci jen k žánru románu dost daleko. O evropských kořenech románu se tak v knize nedozvíme skoro nic; pokud tedy má jít o „dějiny románu“, jsou velmi torzovité a neúplné. Jednotlivá hesla na sebe navíc navazují či odkazují jen občas, někdy je daná kniha zasazena do kontextu národních literatur (třeba „Řek Zorbas pomohl moderní řecké literatuře na mezinárodní scénu“), jindy je vysvětleno místo díla a jejího autora v rámci dějin knižního trhu (například E. Caldwell prý patřil po roce 1945 „k prvním spisovatelům, kteří sklidili plody z paperbackového převratu, jenž právě dorazil na knižní trh“). Některá hesla vysvětlují, jak bylo dané dílo oceněno, případně sdělují, že třeba jen o jeden hlas přišlo o Nobelovu cenu za literaturu. 

Knihu sestavil mezinárodní tým několika desítek významných literárních historiků, kritiků a publicistů, jejichž krátké medailony v knize také najdeme. Někteří z nich jsou pro svoji práci nepochybně výborně kvalifikováni, jiní – soudě dle kvality jejich výtvorů – méně (o jedné z autorek se dozvídáme jen to, že „dokončuje disertační práci na téma moru v literatuře“). Úroveň jednotlivých hesel je rozkolísaná, což si uvědomovali i čeští editoři, kteří pro jistotu připojili poznámku, že český čtenář v knize „najde informace, které z jeho pohledu působí redundantním či vyloženě zavádějícím dojmem“. Z některých hesel až příliš silně promlouvá ideologické zaujetí autora, třeba když o románu Americká koroze píše jistá doktorandka J. Hurleyová, že dílo je obžalobou toho, „jaká lidská cena se musí zaplatit za poslední stadium kapitalismu“, a v souvislosti s Dětskou knížkou od A. S. Byattové tatáž teoretička dokonce tvrdí, že „umění a rodina jsou vždy a nevyhnutelně založeny na zradě“. Citovat se dají i některé jiné překvapivé formulace, třeba že v románu Casino Royale: James Bond – agent 007 autor hesla našel „k zulíbání skvěle napsanou scénu mučení“. Jistý osobní odstup mi scházel také v těch textech, kde autoři poněkud příliš impresionisticky popisují, co má podle nich daný román dělat se čtenářem: tak čtení románu Foucault má halucinace údajně „končí nevyhnutelně tím, že se čtenář do knihy zamiluje“, Bezútěšný od K. Ishigura si prý zase pro změnu svojí stylovou virtuozitou „čtenáře nakonec úplně podmaní“.

Naštěstí jsou citované charakteristiky spíše výjimkou, převládají takové, které se blíží stylu charakteristickému pro texty zdůvodňující udělování Nobelovy ceny za literaturu: v románu Jak pozdě bylo, jak pozdě (od J. Kelmana) kupříkladu autor hesla našel „neuvěřitelnou emocionální komplexnost, hluboký vhled a odzbrojující humor“. Někteří teoretici dokonce chvályhodně neváhali ke svým dílům připojit i drobné výtky, třeba že Linie krásy od Alana Hollinghursta se vyznačuje „nekritickým přijímáním homosexuality“, nebo že v románu Vernon Bůh Little „černý humor místy ztrácí svůj cíl a upadá do dětinské hříčky či frašky“. Zvláště u starších děl někdy autoři cítili až dojemnou obavu z toho, co čtenáři řeknou ideovému poslání daného díla, a snaží se ony knihy omlouvat. Jestliže tedy podle G. Eliotové a jejích románů by člověk měl své vlastní touhy podřídit svým povinnostem, pak autorka příslušného hesla C. Connorsová cítí potřebu dodat: „Pro současné čtenáře bude takový závěr možná těžko stravitelný, přesto jim však barvitý a emocionálně přesvědčivý román Adam Brede má i dnes co nabídnout.“

V knize jednoznačně převažují autoři z anglosaských oblastí, nebo alespoň ti, kteří byli přeloženi do angličtiny a jsou v těchto oblastech známi (z českých autorů jsou to J. Hašek, K. Čapek, M. Kundera, I. Klíma a J. Topol). Možná skoro polovina z oněch 1001 titulů nebyla zatím do češtiny přeložena (a některá z nich naposledy v devatenáctém století či na začátku století dvacátého, o čemž čeští editoři pečlivě informují). Přitom ale v knize nejsou zastoupeni mnozí z těch, kteří do pomyslného „českého“ kánonu anglosaské literatury rozhodně patří, jako R. Fulghum; Betty MacDonaldová, jejíž Vejce a já je dle průzkumů J. Trávníčka už podruhé nejoblíbenější knihou v Česku vůbec (a Co život dal a vzal skončilo na „pěkném“ sedmém místě); Jerome Klapka Jerome, který je podle anglisty J. Stříbrného v oficiálních anglických dějinách literatury hodnocen s despektem jako estrádní humorista, nepřesahující úroveň londýnských úředníčků z perifé­rie, „naopak u nás, kde se díky Haškovi, Karlu Čapkovi, Poláčkovi nebo nejnověji Hrabalo­vi vyvinula silně demokratická tradice humoru, setkává se Klapka Jerome u všech čtenářských generací se sympatickým přijetím“. Ve 1001 nenajdeme ani G. K. Chestertona, který byl přitom na konci 80. let dokonce zařazen do prestižního Slovníku světových literárních děl (ed. V. Macura), jemuž se svým rozsahem a ambiciózností 1001 knih trochu blíží.

Navzdory všem drobným výtkám publikace 1001 knih, které musíte přečíst, než zemřete poskytuje solidní průřez zvláště literaturou posledních desetiletí a může dodat jistou základní orientaci nejen v té záplavě titulů, které u nás vycházejí česky, ale především v těch, které se českého překladu nedočkaly. A proto než zemřete, nemusíte jistě všech těch 1001 titulů (u nás někdy i nedostupných) číst, tuto knihu ale možná stojí za to do té doby prolistovat.