„Kniha je zrcadlo. Když do něj nakoukne opice, nemůže z něho vykouknout apoštol." Georg Christoph Lichtenberg

Zrcadla dnes patří ke standardní výbavě takřka každé domácnosti, koupelny či toalety. Jsou součástí veřejných prostranství, divadelních předsálí či domovních výtahů. Automobilová doprava by byla bez zrcadel v dnešním masovém měřítku jen stěží myslitelná. Narážíme na ně v medicíně, v průmyslu či architektuře a plochy zrcadlící náš obraz nás obklopují na každém kroku. Svůj obraz pozorujeme ve skleněných tabulkách okenic, ve výlohách obchodů, v oknech tramvají či v odrazu ve slunečních brýlích kolemjdoucích. Zrcadla a zrcadlení se staly v dnešním světě tak samozřejmou záležitostí, že už jsme si dávno přestali uvědomovat, jak velmi by se změnil svět a lidé, kdyby ze dne na den všechna zrcadla znenadání zmizela.

V knize Zneklidňující svět zrcadel, jež vyšla u nakladatelství Malvern, nás její autor, kulturolog Jan Lukavec, seznamuje s konotacemi a významy, jichž zrcadla či pohled do nich v historii nabývaly. Autor nás zve na inspirativní cestu historií lidstva a jeho vztahu k zrcadlům, přičemž ukazuje, jak často v dějinách hrál tento dnes již běžný předmět významnou roli. Svým rozsahem tak kniha mapuje období od Platóna k internetu, a vlastně ještě mnohem delší, a poukazuje na prvotní údiv, který museli cítit naši předkové, když poprvé spatřili svůj odraz ve vodní hladině. A přitom právě tento okamžik mohl být tím impulsem, kdy člověk poprvé rozpoznal své vědomí a uvědomil si sám sebe jako jedinečnou entitu. Vždyť právě tehdy se stal bytostí, jíž na jejím bytí bytostně záleží.

„Zrcadlo nemůže odrážet bohy, když se do něho dívají opice.“ Ernest Hemingway

Vždyť mimo jiné kvůli této schopnosti rozpoznat zrcadlový obraz jako odraz sebe samých cítíme se být blíže tvorům, kteří tuto vlastnost také mají, ať už jde o opice, papoušky či delfíny, a odlišujeme je od ostatních živočichů, které jejich odraz v zrcadle nechává chladnými nebo sama sebe vnímají jako jiného zástupce téhož druhu. I malé dítě samo sebe rozpoznává v zrcadle až kolem 2. roku života, což dává tušit, že tato schopnost není tak automatická, jak bychom si možná mohli myslet. Uvědomění si sebe sama je přitom pravděpodobně „předpokladem složitější řeči, ke které zvíře bez vědomí o vědomí druhého jedince nebude motivované“ (s. 108). A řeč je pak základem komunikace, dorozumívání a kooperace, a tedy celého kulturního vývoje, na jehož počátku mohl stát právě údiv nad spatřením vlastní tváře ve vodní hladině.

V průběhu věků začali lidé svá zrcadla sami vyrábět, a to ať v podobě lesklých materiálů nebo leštěných kovů či následně spolu s vynálezem sklářství a výroby zrcadel, jak je známe dnes, s tenkou vrstvou hliníku nanesenou na zadní stranu skleněné tabule. Původní sebereflexe přírodních bytostí tak byla stále více nahrazována kulturním vnímáním našeho vlastního obrazu v zrcadle a s ním spojenou péčí o zevnějšek, podle nějž se začaly odlišovat jednotlivé společenské vrstvy. Z původně bytostně vnitřního zážitku rozpoznání svých obrazů jako jedinečných a neopakovatelných jedinců se tak začal stávat zážitek týkající se a priori vnější stránky člověka, jeho oděvu, vizáže a vystupování, zatímco vědomí neobyčejnosti onoho „druhého já“ v zrcadle ustupovalo stále více do pozadí.

„Nezlob se na zrcadlo, když máš křivou hubu.“ Lidové rčení

A bylo to právě zrcadlo, které mapovalo tento vývoj od minulosti po současnost a zapisovalo se do našeho kolektivního vědomí v podobě mýtů o Narcisovi, jenž se zamiloval do svého vlastního odrazu ve vodě, či o Medúse, jež zkameněla při spatření svého pohledu v odrazu Perseova štítu, v podobě lidových zvěstí o upírech, kteří prý nejsou v zrcadle vidět, v historkách o zrcadle zlé královny ve Sněhurce nebo o kouzelném zrcadle v pohádce Kráska a zvíře, v literatuře od Carollovy Alenky a světa za zrcadlem po Harryho Pottera J. K. Rowlingové, ve filmu od Pána prstenů až po notoricky známý efekt nekonečného prostoru dvou proti sobě postavených zrcadel například v nedávno natočeném filmu Počátek, jakož i v mnoha dalších kulturních formách.

A přestože je zrcadlo opředeno tolika mýty a historkami, přestože efekt zrcadlení patří mezi elementární zážitky, které doprovázely člověka při jeho vystoupení z říše zvířat, je dnes zrcadlo považováno za banální nástroj určený vlastně zejména ke zkrášlování. Tato optika se diametrálně mění při popisu zážitků vězňů internovaných za války v koncentračních táborech, kde odejmutí možnosti vidět sama či samu sebe v zrcadle bylo spolu s dalšími postupy unifikace vězněných používáno jako nástroj potlačení a odejmutí lidské individuality, kdy si vězni a vězeňkyně, kteří byli nuceni žít často až několik let bez možnosti jediného pohledu do zrcadla, po navrácení této možnosti hluboce uvědomovali, jak velmi se vzdálili sami sobě, a přistoupili na iluzi, že na to, být osobnostmi, mají nárok pouze věznitelé, nikoliv však vězni a vězenkyně.

Onen všední pohled do zrcadla, který každý z nás zažívá denně po ránu v koupelně, se tak z takřka směšné banality mění v zásadní existenciální okamžik, kdy jsem sám konfrontován nejen se svou vnější podobou, ale též a vlastně zejména s obrazem o sobě samotném, o svém nitru a svojí duši.

"Řekla bys mi, prosím, kudy se dostanu odtud?"
"Záleží na tom, kam se chceš dostat."
"To je mi jedno kam..."
"Pak je jedno, kudy půjdeš." Lewis Carroll

Lukavec nás svým vyprávěním zve na inspirativní cestu dějinami lidské kultury, tak nerozlučně spjaté právě se zrcadly. Fascinující je přitom obrovský objem jeho vědomostí předkládaných čtenáři z oblasti mytologie, filozofie, literatury, filmu, historie či umění. Na této pouti lemované odleskem zrcadel nás potkávají takoví velikáni akademického světa jako Sókratés, Platón, Freud, Jung, de Beauvoirová, Lévi-Strauss, Eco, Barthes, Lacan, Foucault, Lipovetsky či Giddens, doprovázeni literárními ikonami, jakými byli a jsou Homér, Dostojevskij, Tolstoj, Novalis, Flaubert, Rilke, Verne, Wilde, Gide, Poe, Hesse, Meyerink, Kundera, Borges, Bradbury a mnoha dalšími z oblasti umění, kulturního i veřejného života.

Právě tento objem informací, který je autorovou velkou předností, je zároveň trochu na škodu v rámci knihy, která by měla být otevřena široké veřejnosti. Na historickou událost se vrší v knize další a další události, v popisu lidové tvořivosti stíhá jedna její popsaná konotace v jednom kraji druhou v kraji sousedním, za každou interpretací konkrétního uměleckého počinu v díle jednoho citovaného autora následují dvě tři lehce odlišné interpretace autorů jiných, čímž text místy ztrácí spád a v některých místech je dokonce možno přeskočit pár stránek, aniž by tím čtenáři unikly podstatné souvislosti.

Toto vršení informací a interpretací je však zároveň autorovým záměrem, jak zrcadlení světa představit v jeho komplexnosti. Tak z pohledu do zrcadla na vlastní tvář cítíme radost, že pohlížíme do očí svých vlastních, tak dobře si známých, i obavu, zda ten, na koho v zrcadle hledíme, jsem já, nebo on/ona, stejně jako zrcadlo zobrazuje realitu, kterou nám nebylo dosud dáno spatřit, například vlastní obličej, a zároveň jde jen o klam, který je pouhým odrazem reality. Kniha tak navzdory všemu přináší mnohé neotřelé pohledy na dění minulé i současné.

Vždyť i historie je zrcadlem, ve kterém se odráží naše současné bytí, aniž bychom mohli předjímat, zda se v něm budoucím generacím bude odrážet stejná podoba naší současnosti, jaká se dnes jeví nám.