Nakladatelství One Woman Press vydalo dosud jedinou knihu české autorky - sbírku povídek Magdaleny Platzové Sůl, ovce a kamení. Jedná se od literární debut třicetileté překladatelky a publicistky, známé zejména z redakce Literárních novin. Námět na knihu našla v exotickém prostředí Dalmácie. Díky svému muži pronikla do života místních obyvatel, nechala se okouzlit jeho poklidným tempem a zdánlivou banalitou jejich všedních starostí.

Ve čtyřech volně propojených povídkách představuje Magdaléna Platzová životní osudy obyvatel Balkánského poloostrova a přilehlých ostrovů. První povídka oslavuje zašlé časy jednotné Jugoslávie, druhá, sledující dnešní osudy balkánských emigrantů, je jakousi apokalyptickou vizí anonymního života v Praze. Zatímco obě povídky spolu ostře kontrastují a tvoří smysluplný celek, další dvě povídky již čtenáře nemají čím překvapit. Téma se poněkud rozmělňuje, do idylické krajiny přijíždějí západní turisté a do popředí se dostávají předvídatelné milostné pletky. Na pozadí panenské přírody se bortí vztahy vystavěné na lžích a zhrzení turisté odjíždějí zpět do civilizace.

V závěrečné povídce přechází Platzová do ich-formy a pomocí autobiografických prvků se snaží distancovat od idyly, kterou dosud budovala. Hrdinka čtvrté povídky si spolu se svým přítelem koupí dům na ostrově. Věří, že právě tady nalezne klid. Růžový opar, kterým byla krajina a každodenní starosti jejích obyvatel dosud zahaleny, se rozestupuje. A právě v tomto místě Platzová selhává. Přiznává, že vše, co dosud v knize popisovala, je ve skutečnosti trochu jinak. Ale jak? Idylické prostředí čtvrté povídky se od těch předcházejících ničím neliší: domorodí obyvatelé splývají v jakýsi archetyp pracovitého dobráka a láteřící ženské, vedou prostý život, řeší stále stejné problémy. To jen hrdinka se náhle rozhodla, že takový život nechce žít. Tedy alespoň ne tady na ostrově. A nikdo neví proč.

Magdaléna Platzová staví ostrovní idylu do ostrého kontrastu s „perspektivním“ životem obyvatel velkých měst, kteří v každodenním boji o své místo v produktivním světě přestávají používat zdravý rozum a zahazují sami sebe. Zatímco postavu stárnoucí Veroniky, devadesátileté ostrovanky, vykreslila s hlubokou úctou a čtenáři dopřála skutečně ji poznat, postavy v druhé povídce, jejíž děj se odehrává v dnešní Praze, lacině zesměšňuje. Paní Květa, asistentka mladého scenáristy, snažící se za každou cenu úspěšně provdat dceru, „věří každému, kdo o to stojí. Nevěřit, to by znamenalo porovnat a spojit si v hlavě různé informace, a to je moc práce. Navíc se tím věci zbytečně komplikují a lidi vás pak nemají rádi“ (s. 47). Je pravda, že paní Květa je bytost skutečně vlezlá a nechutně intrikující, pointou příběhu je ale vytrestána dostatečně.

Jisté je, že Magdaléna Platzová umí zacházet s jazykem. Popisné líčení krajiny a mistrné nastolení atmosféry čtenáře snadno ukolébá. Možná si ani nevšimne, že forma postupně ztrácí obsah. Jazykové obraty se opakují, obrazy nemění, domorodci jsou zaměnitelní jeden za druhého. Jako pohled z okna jedoucího vlaku. „Ti lidé přece vypadali tak šťastně,“ řekla by hrdinka poslední povídky. Její závěrečný útěk před idylou zpátky do odporné pražské všednosti dává tušit, že něco nebylo tak úplně v pořádku.