Česká ambasáda v Aténách sídlí v dobré čtvrti, což tady s sebou automaticky nese, že to mám z bytu v centru hodně daleko. Dobré čtvrti jsou v tomto týraném městě pro většinu lidí za horizontem. Při volbách před čtyřmi lety jsem dvanáctikilometrovou trasu šel pěšky skrze město čili prakticky celou dobu podél ucpaných dálnic. (Dnešní Atény jsou vysoká cena za Řecko.) Bylo to, jako bych vyšel uprostřed Dickense a skončil cestu v padesáti odstínech šedi, čisté a upravené, ale přece jenom šedi. Flaubert by na konci zvracel. Cesta k buržoazním vilkám nemohla být únavnější, pocity marnosti se kupily jako kastle bavoráků, ale jakmile jsem od milých ovilkovaných paní z ambasády převzal obálku a postavil se k urně, marnost odplula a moje mysl se cítila jako doma na Ithace. S velkou pompou jsem do schrány vhazoval lístek s maličkým nápisem „sociální demokracie“. Konec dobrý, všechno dobré.

Letošní cesta na ambasádu bude násobně náročnější. Sociální demokracie je po sebevraždě a její bývalí voliči mají, předpokládám (a doufám), chuť vraždit. Co jsem si tehdy myslel, když jsem volil socdem? Nic. Byla jiná doba. Slova „sociální demokracie“ zněla docela dobře, když všude kolem létala světla stroboskopů a párty běžela naplno. Už tehdy většina z nás tušila, že obsahem české politiky jsou jenom slova, ale proč by to mělo vadit, když se o nás starala Evropská unie, o které jsme si mysleli, že ji udržujeme v chodu tím, že proti ní něco občas namítneme; jako se přihazuje do míchačky.

Byl to večírek non plus ultra tam u nás v mechovém pelíšku, kde vládlo magické myšlení, než někdy v dubnu loňského roku pelíšek rozkopaly těžké boty made in China. (Nebo, s menší pravděpodobností, made in Natura.) Večírek jako hrom. Navolili jsme si dvojitou vodku se sociální demokracií, Zemana s citronem, fernet s estébákem. Jedna skupinka v koutě z recese chtěla někdy po třetí hodině ranní v jukeboxu navolit Jiřího Drahoše. Jeli jsme tu akci spolu, jeden proti druhému, a vjeli jsme spolu do bahna; stojíme teď čumáky proti sobě, po pás v bahně, a nemůžeme se hnout. Večírek je u konce, svítí se, je jasno. Rozbili jsme čelní skla a snažíme se dostat přes kastli motoru někam na pevninu, ale bohužel to děláme každý sám za sebe, bez jakékoli společenské smlouvy. Klasické homo homini lupus. Vydávat se za těchto podmínek na cestu na českou ambasádu ve městě, kde je i v říjnu přes den vražedné vedro, bude vyžadovat všechno usebrání. Člověk si bude muset namluvit, že existuje jakási česká společnost.

Pokud ve vedru dojdu podél ucpaných dálnic na ambasádu, koho mám volit?

V naší situaci pochopitelně musíme volit opozici. Věřím v existenci metafyzického výsměchu, který nás postihne, pokud po tom všem, co se u nás za poslední rok stalo, znovu navolíme Babiše, a znovu kvůli tomu budeme nejhorší na světě; my nepochopitelné bytosti, my nepochopitelný národ. Nesmíme si uříznout ostudu před vyšší silou, nesmíme se natrvalo proměnit v exoty. Nojo, jenomže ono to nebude tak jednoduché. V našem případě nestačí zvolit opozici. Naše situace je skutečně hrozná.

Když se na nás podíváte z dálky, uvědomíte si, že opozicí je v Česku kdekdo. V opozici jsme v Česku už nějakou tu dobu všichni včetně těch nahoře. Babišův častý nesouhlas s vládními kroky je jenom tou nejkřiklavější ukázkou. Nesouhlasíme; kdo chce, může u tohohle slova provést etymologické zkoumání. Já chci říct jenom tolik, že naše země měla dobře nakročeno na Západ, doteď tam díky Aši strkáme zobák, ale fakticky jsme někdy v posledních pár letech zapadli ve Visegrádu, což je z geopolitického hlediska synonymum pro odpor. V tomhle smyslu jsme „pevnou součástí Visegrádu“. Stojíme na zadních. Jsme odporní. Odporná loupeživá společnost.

Přemýšlím o tom, že na podzim budu jaksi z nostalgie volit křesťanské demokraty. Obávám se, že Česko vezmou pod krkem další novodobí piráti.