Chvála zdi
Moje poslední knížka se nedostala ani do nominací na Literu a v nové divadelní hře sklízí obdiv diváků nikoli můj text, nýbrž kůň, který asi dvě minuty geniálně stojí na jevišti. Je úžasný a vydělá si víc než já.
S takovými výsledky nemá cenu dál vysedávat u klávesnice. Jdi od toho, řekl jsem si loni v lednu a zapsal se do učení na zedníka. V osnovách jsem si přečetl, že po vyučení budu schopen „provádět základní zednické práce na pozemních stavbách, tj. betonování, zdění zdiva z různých druhů materiálů, monolitické a montované vodorovné konstrukce“. Což bylo přesně to, po čem jsem toužil. Stavět. Zdi. Mezi lidmi.
Za ten rok více či méně úspěšných pokusů jsem toho zažil víc než kdy dřív. Už koncem ledna, po prvním měsíci v učení, jsem přišel o všechny kamarády z levice a nevládek. V Ádvojce a v „otevřené společnosti“ už nemám nikoho, kdo by se mnou šel ven. Prý stavím špatné zdi mezi lidmi. Nic nepomohlo, když jsem jim vysvětloval, že i autonomní komunitní centrum Klinika, o které se nedávno vedl boj mezi levicovými squatery a maloměšťáckou radnicí, fakticky nebylo ničím jiným než tlustými zdmi mezi lidmi, a že tomu tak bylo dobře, neboť bez zdi by se na Klinice nedaly ani pouštět filmy na zeď, natož na záchodě věšet ručník na skobičku. Ne, odmítali mě i zdi. Ani humor nepomáhal. Že se snažím, aby každá zeď měla aspoň jedno okno, ale že mi to ještě moc nejde, a že tedy se mnou budou muset mít trpělivost? Že jednou zvládnu nejen okno, ale i dveře? Nic. Zlobili se na mě. Ba co víc, představoval jsem pro ně hrozbu.
Mnohou lidskou důstojnost lze zachovat jen za zdí, kamarádi moji! S trochou ublíženosti jsem v létě odletěl do Spojených států. Naše učiliště dostávalo už od roku 1989 granty přímo od Bílého domu (i na něm kdysi museli „provádět základní zednické práce na pozemních stavbách“ a Bílý dům od těch časů s nostalgií posílá peníze všude tam, kde se ve svobodném světě staví zdi, pokud možno bílé), ale po nástupu Donalda Trumpa se granty na zdi zvedly na dvojnásobek. Naši mistři díky Trumpovi jezdili každý ve své Tesle a předplatili si Netflix… Pro zedníky včetně mistrů po celém světě byl Trump Mistrem.
Na letišti v New Yorku se mi dostalo velkolepého přivítání. Čekal tam na mě samotný pan Steve Bannon, faktický obsah Trumpovy formy, onen muž, který bludného Trumpa nasměroval doprava. „Všechno jde dobře,“ řekl mi pan Bannon ještě do hluku zastavujících se turbín. „Zeď bude, ale bude tam, kam od začátku patřila.“ Pak pochválil moji vizáž muže z lidu.
Dověděl jsem se, že celá kauza kolem Trumpova předvolebního hesla „Postavte zeď!“ byla nedorozumění a že tahle zeď nikdy neměla stát na hranici mezi Spojenými státy a Mexikem, nýbrž že patří do samého středu americké společnosti.
Sedli jsme do taxíku a pan Bannon mě odvezl kamsi za New York. Byl jsem najednou mezi svými. Všude stovky zedníků, a co mě překvapilo – z obou stran.
„Tohle není Facebook,“ vysvětlil mi pan Bannon. „Tady chtějí zeď všichni, obě strany. Společnost je rozdělená,“ řekl mi. „Tady už je rozdělená do výšky dvou metrů,“ dodal a ukázal k místu, kde reportéři z New York Times a britského Guardianu kmitali s cihlami jako fretky. „Jsou na stavbě rychlejší než alt-right!“ křikl jsem ve velkém údivu. Steve kývl.
Domů do Čech jsem si přivezl nový dodatek americké ústavy: „Nedílnou součástí státního zřízení je zeď… Všechna státní moc plyne z lidu a ze zdi… Zeď se skládá z fyzické části a z myšlené části: fyzická část je z betonu, myšlená protíná celý vesmír a na druhou stranu celou zemskou kůru; zákaz narušení zdi se týká obou složek zdi… Zeď je základním lidských právem a zeď má základní lidská práva, k nimž patří právo na každoroční nové omítnutí… Přijatý zákon podepisuje prezident a platnosti zákon nabývá přibitím na zeď… Monarcha sedí na zdi; nohama vždy do své země…“
Už to nebudou Spojené státy, pomyslel jsem si. Odteď každý bude mít svůj domeček. A u nás totéž. Dobře jsem si vybral. Vyhrnul jsem si rukávy.
Iilustr. © Lela Geislerová