David Zábranský, jehož debut Slabost pro každou jinou pláž zaujal v roce 2006 vytříbeným stylem, vydal letos péčí slovenského nakladatelství Premedia obsáhlý román Martin Juhás čili Československo. Spíše než o románu by ale bylo vhodné mluvit o románové kronice, využívající prvky magického realismu. Kniha rozkročená na téměř šesti stech stranách vypráví příběh o střetávání Čechů a Slováků od vzniku samostatného společného státu až po únor 1948.

Autor nabízí čtenáři důmyslně vystavěný příběh, do něhož vkládá jazykovou i stylistickou obratnost a jistou dávku reálií. Navzdory očekáváním spojovaným s názvem knihy zde chybí hlavní postava a děj ztvárňuje vševědoucí vypravěč, který předestírá směřování i myšlenkové pochody aktérů. Od čtenáře se naopak očekává schopnost orientace v množství osob, v prolínajících se časových rovinách a přijetí navrženého konceptu jako víry. To s sebou pochopitelně nese vědomí, že na některé otázky nelze čekat odpověď, a proto je lépe vůbec je nepokládat. Pokud symbióza zafunguje, bude čtenáři odměnou plynoucí text, jenž neulpívá ve statických či zacyklených meandrech hrozících nudou.

Osudy Jána Juháse, jemuž se podaří doslova inseminovat do Strakonic, aby, jak sám říká, „v emigraci u bratrů Čechů bojoval o úspěch“, jsou určující, nikoliv však jediná linie příběhu. Je to však právě Ján a posléze i jeho syn Martin, kteří fungují jako spojovací prvky mezi nesourodými prostředími i uvnitř plejády osob, do jejichž životů se fenomén Juhás a s ním i celá jinakost Slovenska a jeho obyvatel obtisknou. Společenské změny třiceti let, jež příběh obsahuje, jsou reflektovány skrze všednodennost, politiku i mysteriózní přesah reprezentovaný dřevěným klínkem, z něhož za jistých okolností může prýštit voda. Tento nenápadný artefakt původem z Juhásovy domoviny, kde se ostatně odehrává ne nepodstatná část děje, se v čtenářových očích dočká rehabilitace až v závěru, kdy se naplno projeví jeho schopnost proměnit kteroukoliv bystřinu v řeku s vydatným proudem.

Zábranský nehledí na první republiku jako na cosi nedotknutelného; jeho zpodobnění má, tak jako třeba u Jaroslava Haška, daleko blíže k rozmarné nevážnosti, jíž není nic svaté. Ve scénách popisujících obscénnosti, které zůstávají do dnešního dne ve veřejném prostoru tabuizované, si dokonce libuje. Jejich podání je však uhlazeno jazykovou hravostí i samozřejmostí, s níž jsou mimoděk předkládány čtenáři. Ten sice zprvu může pochybovat, zda nejde o samoúčelnou exhibici, leč záhy zjistí, že jde o integrální součást příběhu, a hru akceptuje. Potýkání vypravěče a čtenáře se ostatně odehrává na nepoměrně pestřejší škále poloh. „Neexistuje jediné slovo, které by vystihlo, co v tu chvíli malý pociťoval. Napsal jsem kupříkladu: ‚Sotva tak učinil, zhrozil se.‘ Ale byla to lež. Napsal jsem tedy: ‚Co spatřil, překvapilo ho.‘ Ale ani tohle slovo nefungovalo. Nejschůdnější asi bude popis Martinova duševního stavu úplně vynechat a jenom stručně říct, co přesně malý spatřil, a vy sami uvidíte, co pocítíte, a jestli vůbec něco…“ (s. 483).

Slovenská stopa příběhu nabývá postupně větší a větší váhu. Ke slovu se tak alespoň zprostředkovaně dostávají prezident Slovenského štátu Tiso, primitivní nacionalismus jeho přisluhovačů i hlubší rozpory dané sloučením ne zcela sourodých entit Čechů a Slováků, při němž druzí jmenovaní hráli (na základě principu rozhodující většiny) vždy až druhé housle.

Zábranského román je i přes svou rozsáhlost hravý. Svým vyzněním připomíná i zbytečnost lpění na vnějších pomíjivostech, které, jak ostatně dokládá historická zkušenost, se mohou ze dne na den změnit. Akcentem na slovensko-české soužití a nenaplněné tužby spolu s „východňárským“ mysticismem je i příspěvkem do debaty o identitě a vztazích obou národů, které se na základě osobních ambic i sdílených obav staly na několik desetiletí jediným celkem.