Existuje skupina lidí, řekněme část střední třídy, pro které je pandemie něčím výstředním. Nevadí jim, dokonce pro ně možná představuje vytržení z mazlavé nudy a osobních trablů s rozšiřující se pleší nebo absencí talentu. Koho přesně mám na mysli? Šlo by to říct exaktně? Nejsem sociolog, ale třeba… pár lidí z korporátního openspace. Ti, kteří zatím nechtějí mít děti. („Tak si pořiď dítě.“ – Tak jsme si pořídili pandemii.) Má člověk právo na takové myšlenky?

Od jara každou volnou minutu věnuji studiu pandemických statistik a křivek, které se v Česku maniodepresivně lámou tam a sem, jednou pod nápory pěkného počasí, kdy se na všechno kašle, jindy pod náporem chvilkové odpovědnosti, když se lidem nechce do deště. Kromě toho pročítám názorové sekce všech novin, ke kterým se dostanu. Od Guardianu přes Deník Referendum po Financial Times.

Posledně jmenované noviny před pár dny natvrdo napsaly, že ve městech by před auty měla mít přednost doprava na bicyklech. Cyklistická lobby – cyklisté a rozum – oploštili Financial Times! Ačkoli k tomuhle ekoobratu došlo dávno před pandemií, někomu se může zdát, že je to pozitivní výsledek dnešní krize. Pozorovatelé srší optimismem a vidí v současném stavu příležitost k usebrání a prosazení „green dealu“. Jsem v tomhle ohledu totální skeptik, ale třeba mě další roky přesvědčí o opaku. Chci říct pouze tolik, že čtu díky pandemii spoustu různých názorů, mezi nimiž mi chybí snad jenom jeden. Udělala pandemie někomu v našich končinách – řekněme na Západě – radost?

Chápu, že se do úvah tohohle typu nikomu moc nechce. Doba jim nepřeje, a kdo s nimi přece jenom zkusí přijít, toho sežere Respekt a Aktuálně. Neříkám, že takové pohledy vůbec nejsou. Četl jsem pár velmi osobních textů, které se s odporem stavěly k chování lidí v lockdownu; možná spíše přímo k lidem vůbec. I u nás brzy vyjde v překladu knížka s titulem Virus, ze kterého šílíme od Bernarda-Henri Lévyho, která je dobrou ukázkou daného myšlenkového směru. Podle Lévyho lidé (nebo v rámci definiční nouze řekněme „Zápaďáci“) našli v lockdownu příležitost, jak se ponořit ještě hlouběji do svého narcismu. Lévy jako vždy touché. Práce na zahrádce, ke které se mnozí v lockdownu uchýlili, podle něho není prací na zahrádce, nýbrž zase jenom další formou do sebe zahleděné práce na sobě. Jóga a sledování Netflixu podle něho nejsou projevy soucitu s lidmi v nemocnici. Ta jeho knížka je bezcitná a často – jak jinak – narcistní. Jako ukázka ale poslouží dobře a jsou v ní (alespoň v anglické verzi) i oslnivé větné konstrukce.

Naše země má specifický lockdown, který zdejšímu komentátorovi vedle dedukcí o chování lidí za zavřenými dveřmi umožňuje i sběr empirie. Český lockdown se vyznačuje tím, že je hlavně o svobodě pohybu po městě. Hodně toho využívám a chodím. Na rozdíl od Francouze s bílou hřívou mám možnost ve městě vidět skutečný život.

Mám možnost sledovat, jak se Češi tváří, a vidím, že rozhodně netrpí. Běhají po parcích, aby se dostali do formy nebo se v ní udrželi. Klábosí před multicentry a smějí se. Pobuřuje mě to. Pak si ale vždycky řeknu, že jsem prostý idiot (dejme tomu pros-idiot podle vzoru covidiot), protože proč by Češi na ulicích měli viditelně trpět. To jenom já se pod rouškou trmácím od jámy k jámě, což ale popravdě nesouvisí s aktuální globální metlou, neboť vleklá deprese se mě držela už roky před ní. Všechna ta bezstarostnost lidí kolem mě je jenom maska, namlouvám si. Lidé – spoluobčané, nebo jak se dneska říká těm, kdo žijí paralelně s námi – trpí v soukromí, snažím se přesvědčit sám sebe. Trpí doma, ale na ulicích se chovají jako kdysi Britové. Zatínají zuby a stoicky kráčejí do lékárny. Stiff upper lip… Keep Calm and Carry On… Možná. Jenomže pak se vždycky vrátí zmíněná zlá myšlenka, že tady máme přesně to, co jsme chtěli.