V květnu mi přišel e-mail s upozorněním, že se blíží uzávěrka hlasování o ceně Magnesia Litera. Členem širší poroty, která hlasuje v kategoriích kniha roku a nejlepší debut, jsem se stal automaticky díky tomu, že jsem jedním z laureátů, a ta cena je pro mě ožehavé téma. Před šestnácti lety jsem získal Literu za debut roku, ale od té doby nic, nic, arrested development. Moje Republika letos ani nebyla v nominacích. Když mi přišlo výše zmíněné upozornění, neměl jsem jiný zájem než ten, aby už žádné další upozornění nepřišlo. Potřeboval jsem tu věc vyřídit, uspokojit automat, který rozesílá tyhle upomínkové e-maily. Jinými slovy, musel jsem hlasovat.

Nečetl jsem žádný z asi dvaceti nominovaných titulů a hlas jsem dával podle toho, kdo mi zbyl, když jsem vyloučil lidi, které nesnáším. Martin Hilský a jeho knížky o Shakespearovi jsou asi bezva. Takže jsem hlasoval pro Martina Hilského. No a trefil jsem se, Knihu roku a dvě stě tisíc o něco později vyhrál Martin Hilský za svoji (kolikátou už?) knížku o Shakespearovi. (Popis svého hlasování jsem trochu poupravil v zájmu zábavy. Takhle by se rozhodně hlasovat nemělo. Popravdě jsem se s knížkou seznámil, než jsem jí dal hlas.)

Včera jsem psal jednomu svému známému, taky literátovi, a pověděl jsem mu o svém rozepsaném sloupku o Magnesii Liteře. Reagoval se zájmem: „Jo? Prosímtě já jsem taky v tý širší porotě. Taky jsem hlasoval. Komus to dal?“ – „Já? Hilskýmu.“ – „Nene. Já taky, kámo. Za Shakespeara. Nějak jsem to nestihl pročíst, ale oba jsou to borci.“

Bublina v Messengeru, v níž se vrtí tři tečky, když někdo píše, běžela rychleji, než ji Zuckerberg naprogramoval. Můj známý, který píše tlusté knížky, psal s vervou tlustou zprávu. Chtěl jsem jít nakupovat: „Kámo? Já musím pro banány.“ Poslal mi obloukem SMS: „Nelbni. Už to skoro mám napsaný.“ Tečky na Messengeru se ani na chvíli nezastavily. Nechápu, jak mohl psát a psát (SMS a zároveň román na Messengeru).

Po dvaceti minutách jsem se dočkal. Co napsal, není dobré, ale tady to je:

„Prosímtě pokud by Martina Hilského náhodou zajímalo, jak se stalo, že tu cenu dostal, a komu za ni má děkovat, tady mu poskytuju seznam… Jednak může děkovat mně a lidem, jako jsem já. Dal jsem mu hlas a myslel jsem si, že vyhraje. Nevadil mi… Dále by měl poděkovat své geniální volbě studijního oboru. Anglistika! Co nejdál od Československa. Za vodu k Big Benu, kde se toužil s lupou na očích hrabat v lingvistických detailech… Taky by rozhodně měl poděkovat své vizáži. Svému dlouhému tělu a protáhlému obličeji, což v celku působí chartisticky a nečesky, vychartisticky, vychrtlisticky. Prostě vypadá smutně, což se cení, když se z různých důvodů musí cenit narychlo… Neměl by zapomenout ani na svoji apolitičnost. Tohle je trochu komplikovanější bod… Tváří se apoliticky a možná i je apolitický, ale vizáž ho rozhodně nepustí do celého politického spektra. Ten chlap má prostě štěstí… Jeho vizáž případně umožňuje pouze jeden výklad jeho politické příchylnosti, pokud už by se nějaká musela určit… Určující je v jeho případě distingovanost. Představ si ho třeba někde na rautu. Strany mu na stole nabízejí svoje programy. On s díky odmítá, obchází bufetový stůl a jde se do rohu bavit o Shakespearovi. Kdyby na něho někdo naléhal, vzal by si trochu TOP09 nebo zelených, jenom na ochutnání, děkuji, děkuji… Načež se obratem transportuje zpátky do rohu, který je – čáry máry – v samotném středu místnosti… Když to shrnu a podtrhnu, může děkovat, že je přesný opak toho, čím jsem já.“

Nechápu, co tomu známému je. Závidí? Knížka o Shakespearovi je pochopitelně vynikající, což snad ani není třeba dodávat.