Pomalu zjišťujeme, že naše civilizace nestojí na žádných mohutných pilířích, nýbrž právě na sloupcích, do nichž stačí drknout miniaturní virovou kuličkou nebo do ní fouknout docela mírným větříkem globální klimatické změny, aby se náš svět ve vteřině zbortil. Nepochybuji o tom, že právě proběhlá krize byla pouhým zahřívacím kolem, prvním nesmělým záchvěvem činelů, po němž začne hlučná apokalyptická symfonie. Jestliže už nemůžeme spoléhat na pilíře, měli bychom se pojistit tisíci sloupků; tisíci odvážných činů, tisíci dobrých skutků, tisícem upřímných promluv, a dokonce tisícem zdánlivě zbytečných zamyšlení a úžasných narativních veletočů, neboť to bude možná právě fantazie, co budeme v budoucnu potřebovat úplně nejvíc. Tady je můj příspěvek – zamyšlení nad českým během.

Popravdě budu psát o běhání v pražské Stromovce a spolehnu se na to, že jinde v Česku se běhá podobně, ačkoli bych na to asi spoléhat neměl. Pražská Stromovka je specifická; jednak je to Praha (škoda, že není slyšet tón, jakým ten místní název v Praze vyslovujeme), no a k tomu je to Praha 7. Sedmička je šťastné číslo s dvěma parky a dále je to art district; zřejmě se tady mísí příroda s kulturou, až jedno od druhého nejde odlišit, což podle většiny současných teoretiků odpovídá realitě našeho žitého světa. Je to dost moderní myšlenkový trend. Takže se možná na sedmičce běhá tak, že běžec s každým doskokem dává najevo, že je – nebo právě byl – na výši. Mě osobně běh lidí ve Stromovce irituje.

Zažívám to trápení při svých procházkách každý den asi v šest ráno. Předpokládám, že k nám na sedmičku nikdo tak brzy nejezdí běhat autem z Příbrami (jezdit běhat by se mimochodem mělo okamžitě zakázat), takže pravděpodobně mám tu čest s místními běžci. Jak ti lidé běhají? Řekl bych, že dost podobně, jako se u nás v Česku jezdí na kole. Jedním slovem silově. Nedávno jsem se šel projít na Staroměstské náměstí – udělal jsem to poprvé asi po dvou letech, v tomhle směru jsem měl karanténu už dávno – a kochal jsem se chvíli pohledem na mariánský sloup, ke kterému mám velmi osobní vztah, neboť jsem ho v jednom svém románu nechal strhnout. Asi po minutě se vedle mě postavila skupina výletníků na horských kolech a začala se kochat taky. WTF, tohle je centrum města, říkal jsem si, a ti lidi vypadají, jako by se zrovna vrátili ze sjezdu Mount Everestu. Nevím, jak přesně se takovému chování říká (přestřelení?), ale přišlo mi to, jako by šli do nafukovacího bazénku ve skafandru. Na kočičí hlavy s kulometem. Na chudáka George Floyda kolenem.

Běžcům ve Stromovce se taky líbí síla. Mají v sobě přímočarost v tom špatném slova smyslu. Nikdy se mi nevyhnou, ale proč by se mi taky měli vyhýbat, že. Inu, protože já jdu vždycky po pravé straně. Oni běží přímo proti mně, ačkoli mají k dispozici širokou silnici, a pokud bych jim neuhnul, smetli by mě. Chápu, že pravidla už v módě moc nejsou (což možná souvisí s tím aktuálním mixem přírody a kultury), natož aby někdo bral vážně pravidýlko, že se chodí a běhá vpravo. Na sedmičce žijí hlavně volnomyšlenkáři. Problém je v tom, že v jejich stylu běhu vidím všechno jiné, jen ne volnost. Při každé procházce přemýšlím o tom, proč se mi nikdy nevyhnou, a dneska jsem konečně došel k závěru, že prostě řezají zatáčky. Běží co nejkratší trasou. Chtějí to mít co nejrychleji za sebou.

Jsou to otroci! No ano, za tou horskou výbavou à la Robocop a během, aby to co nejdřív bylo za mnou, se podle mě skrývá tupé plnění rozkazu od neznámé velmoci a nebezpečný nedostatek fantazie.