Láce
Greta Thunberg má pravdu a její činnost zpětně legitimizuje skandinávský model, který mnohým doteď mohl lézt na nervy. Trvalo to, ale dočkali jsme se, stát sociálního blahobytu a kulturní namyšlenosti konečně vydal hmatatelný plod v podobě globálního ováda v tom nejlepším Sókratově smyslu.
Greta je Trump pro děti a pro liberály, ale kdo říká, že je na Trumpovi všechno špatně. Dokonce pouhé koketování se změnou je v naší situaci krok správným směrem. Díky Švédsku za Gretu i za mašinerii, která se za ní nepochybně už dávno roztočila. Její emo projev v OSN věci globální akce asi neprospěje, ale já osobně bych proti obsahu a stylu toho projevu neřekl ani popel. Greta je třeba. Tenhle sloupek ale nemá být přímo o Gretě a její agendě, nýbrž o Gretině a tak vůbec naší angličtině.
Před pár dny jsem v souvislosti s tímhle jazykem znovu málem vyletěl z kůže. Šel jsem po ulici v naší čtvrti v Aténách a najednou jsem ze strany koupil do ucha šlehu v podobě následující věty: „Wow, so cheap!“ Nějaký mlaďoši, páreček, v ruce drželi leták. Jejich věta – tyjo, to je tak levný – se v Aténách mohla týkat čehokoli od kebabu po byt. Neměl jsem s tou dvojkou nic společného, zaslechl jsem náhodou kus jejich slovní výměny, ale cítil jsem, že mě tou anglickou větou vtáhli mezi sebe, mezi nás všechny. Co jsem s tím párkem imperialistických trdel měl dělat? Zastřelit je? Za větu „wow, so cheap“ by se v roce 2019 mělo přinejmenším vylučovat. Mít tady spravedlivé zřízení, člověk by za tu větu dostal červenou kartu, načež by si šel aspoň na den sednout na trestnou lavici s flaškou ticha. Úžasně levný věci už dneska neexistují a myšlení ve stylu „wow, so cheap“ je děsivé retro. Člověk by se měl stydět, pokud tak myslí. Nic není úžasně levný, naopak. Kvůli hrozící globální katastrofě by nám dneska všechno mělo připadat drahé. Hodnota by se už dávno neměla měřit penězi.
Angličtina jako by dodnes byla nasáklá duchem průmyslové revoluce, kořistnictví a duševní nemoci, které se říká touha po růstu. Co je ještě horší, ten jazyk přispívá k dojmu, že se s planetou a námi nakonec zas tak nic neděje. Přijedete do Indie, řeknete si anglicky o wow, so cheap jídlo a automaticky předpokládáte, že se všechno nějak vyřeší, neoteplí se a tak dále. Angličtina je naše pevnina, ze které bohužel není vidět na stoupající moře. Sám ten jazyk zbožňuji a neobejdu se bez něho, čtu prakticky už jenom v angličtině.
Angličtina je odporná pouze v mluveném projevu. Ať už jde o ty dvě paka v Aténách, o Trumpa, nebo o podcasty New York Times, nedá se to poslouchat. Angličtináři jsou agresivní, morálně povýšení, zlí a zbytečně suverénní. Anglická mluva leze strašně moc na nervy. Knížky v angličtině jsou na druhé straně lehce stravitelné, v nich ten jazyk ještě zná míru, papír ho drží na uzdě. Greta asi ještě chvíli bude muset mluvit anglicky, ale až se nám podaří anglicky dohodnout, jak nás zachránit, pak navrhuji přejít k dalšímu akutnímu globálnímu problému: k zapouzdření toho ambivalentního jazyka. Představuji si to zhruba tak, že by angličtina zaplula pod hladinu jako Moby Dick. Zůstala by pouze v psané formě, v knížkách, ale anglicky by se už nemluvilo. Trump by kolem mluvené angličtiny mohl postavit zeď nebo by mohl uvalit na používání angličtiny clo. Boris Johnson by mohl vytáhnout angličtinu z EU. Najednou by bylo ticho. Lidé by se museli domlouvat rukama nohama a věci by zas možná pomalu začaly nabírat aspoň nějakou cenu.
Ilustr. © Lela Geislerová