Od začátku 20. století první průkopníci v oblasti staroseverských studií představovali českým čtenářům postupně základní díla staroseverské literatury. Již koncem 20. let se objevil částečný překlad Snorriho Eddy Emila Waltera, který v následujících dvou dekádách přeložil také některé básně z Písňové Eddy. Oběma Eddám se později věnovali i nejvýznamnější představitelé české nordistiky druhé poloviny 20. století Ladislav Heger (Písňová Edda, 1962, rev. H. Kadečková 2004 a 2014) a Helena Kadečková (Snorriho Edda, 1988 a 2003). Česká veřejnost si také mohla přečíst některé nejznámější, převážně rodové ságy. Karel Vrátný například ve 20. letech přeložil Ságu o Egilovi, synu Skallagrímově, Ladislav Heger později představil v reprezentativním výboru Staroislandské ságy (1965) mimo jiné Ságu o Gíslim nebo Ságu o Njálovi. I tento soubor se dočkal nedávné revize (2015).

Za poslední tři desítky let se nicméně počet staroseverských děl přeložených do češtiny rapidně zvýšil, a to natolik, že jsme se v tomto ohledu dostali celosvětově na přední příčky. Konkurujeme tak dokonce překladům do angličtiny, němčiny či moderních skandinávských jazyků. Ve výjimečných případech je čeština dokonce prvním jazykem, do kterého byly pramenné texty přeloženy; platí to například pro Ságu o Jarlmannovi a Hermannovi z výboru Lživé ságy starého Severu (2015).

Škála přeložených děl se poslední dobou rozšířila také žánrově. Překladatelé začali zaměřovat pozornost i na méně známé žánry staroseverské literatury, které byly dosud spíše přehlíženy, většinou kvůli jejich údajným brakovým rysům nebo proto, že byly považovány za méně autentické než například rodové ságy. Současný čtenář tak má možnost poznat ságy o dávnověku, pozdní rodové ságy, lživé a rytířské ságy, nejnověji i ságy o současnosti, ale také kratší příběhy o skaldech, zahrnující i ukázky skaldské poezie. Mimo to vyšel soubor básní Eddica minora (2015) nebo nebeletristické texty jako staroseverské zákoníky.

Druhou tendencí v současné překladatelské praxi jsou také již zmíněné revize některých starších překladů, které se provádějí s cílem přiblížit se originálům v místech, kde se od nich dřívější překladatel odchýlil. Přesnější představu o českých překladech ze staroseverštiny, původních i upravených, lze získat z průběžně aktualizovaného seznamu vytvořeného staroseverským nadšencem Ľubomírem Novákem.¹ Existuje také islandská databáze překladů staroseverských děl do moderních jazyků, kde ovšem nejsou uvedeny všechny nejnovější české tituly.² Kromě překladů u nás vznikají odborné publikace z oblasti staroseverské kultury a historie, vydávané například nakladatelstvím Herrmann & synové.

Zájem o islandské fjordy panuje nejen mezi překladateli a badateli, ale i v řadách čtenářů. Na popularizaci starého Severu má velkou zásluhu několik výrazných osobností z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, kterým se povedlo svými publikacemi či semináři vzbudit nadšení i u dalších. Mám na mysli především Ladislava Hegera, Helenu Kadečkovou a Jiřího Starého, který kolem sebe shromáždil tým mladých badatelů a překladatelů. Podle slov některých z nich sehrála značnou roli v jejich zájmu o starý Sever i obliba děl J. R. R. Tolkiena, který si rád vypůjčoval staroseverské motivy. Zatímco v posledních letech fantasy vévodila Hra o trůny, v 90. letech vyrůstali příznivci žánru právě na překladech Tolkienových děl, což pokračovalo i po přelomu tisíciletí s příchodem jejich filmových adaptací. Shodou okolností se právě v této době objevila na trhu revidovaná vydání obou Edd, jejichž starší verze byly do té doby beznadějně rozebrané, což přispělo k prohloubení zájmu o tematiku.

Českým vědcům a překladatelům se podařilo získat si nejen pozornost, ale i respekt zahraničních kolegů, dokonce samotných Islanďanů. A to už něco znamená, protože v badatelských kruzích jsem se setkala i s názorem, že staroseverskými studii by se měli zabývat především Islanďané a ostatní jim do jejich historie tak trochu fušují. Je přitom nutné si uvědomit, že pro studium staroseverské kultury v Česku panují zcela jiné podmínky než na Islandu a v některých severských a západoevropských zemích. Především u nás neexistují staroseverská studia jako samostatný obor, jazyk a dějiny starých Seveřanů je třeba studovat nad rámec jiných nabízených oborů, bez institucionálního zaštítění a bez perspektivy věnovat se tomuto zaměření později pracovně.

Některé překlady a publikace vznikají jako kolektivní díla, mimo to se každý odborník zaměřuje na své oblíbené žánry a badatelská témata. Za každým svazkem, jejichž příprava běžně zabere několik let, se skrývají dlouhé hodiny náročné práce. Ta je ovšem mnohdy vykonávána dobrovolnicky, často ve volném čase při jiném zaměstnání a za symbolické honoráře. I když energii a povzbuzení k další činnosti dodává každé ocenění od čtenářů a odborné veřejnosti, je otázka, zda bude vzhledem k zmíněným překážkám možné kvantitu i kvalitu komentovaných odborných překladů udržet víceméně pouhým nadšením zúčastněných i v dalších letech.

1. https://sagy.vikingove.cz/staroseverska-literatura-v-cestine, citováno 22. 3. 2021. ^zpět
2. https://sagas.landsbokasafn.is/books?language=cze&order=name, citováno 22. 3. 2021. ^zpět