Vydavatelství Filozofické fakulty Univerzity Karlovy zahájilo v letošním roce novou ediční řadu Medium, zaměřenou na překlady středověkých textů. Skrze široký výběr děl v ní plánuje čtenářům předvést rozmanitost tehdejší literatury. První titul se zaměřuje na staroseverskou literaturu, konkrétně na žánr rytířských ság (starosev. riddarasǫgur), v českém prostředí zatím téměř neznámý. Markéta Ivánková, odbornice na staroseverskou rytířskou literaturu, jíž se věnovala mimo kratších studií především ve své disertační práci (Dvornost a ženy ve skandinávské rytířské epice, FF UK, 2017), v knize s názvem K čemu tak velká slova? představuje vůbec první překlady rytířských ság do češtiny.

Překladatelka si je dobře vědoma toho, že čtenáře zavádí do zcela neznámých vod, a v úvodní studii ke knize stručně přibližuje charakter a vývoj tohoto ságového žánru. Zmiňuje také problémy, které vyvstaly při překladu textů do češtiny. Za všechny můžeme jmenovat otázku, zda v příbězích ponechat staroseverské názvy mnoha zemí a měst, do nichž se rytíři na svých cestách za dobrodružstvím dostávají. Jak Ivánková vysvětluje, většina těchto názvů byla staroseverskému publiku dobře známá a v textu nepůsobila cize, proto se rozhodla je přeložit a staroseverské verze zařadila do poznámek pod čarou. Děj se tak odehrává v Londýně, a nikoliv v Lundúniru, v Lübecku, a nikoliv v Libice a hrdinův kůň pochází z Lombardie namísto z Lungbardíe. Rozhodnutí přeložit místní názvy je vůči čtenářům vstřícné, protože odpadá nutnost dohledávat jejich české překlady v poznámkovém aparátu a četba je díky tomu plynulejší. Totéž platí i v případě „počeštění“ jmen slavných králů, v jehož rámci se Artús mění v Artuše a Karlamagnús v Karla Velikého.

Primární rytířské ságy aneb cesta Artuše a Karla Velikého na sever

Kniha obsahuje překlady čtyř ság, z nichž dvě patří mezi tzv. primární a dvě mezi sekundární rytířské ságy. Primární ságy vznikaly od druhé čtvrtiny 13. století jako volné překlady francouzské rytířské epiky, která byla zároveň adaptována pro staroseverské publikum. Adaptace se projevila na nejrůznějších rovinách textů, od formální, kdy se původní díla při překladu převáděla z veršů do prózy, přes obsahovou, kdy byly ubrány či naopak přidány některé epizody, až po nahrazování pro místní publikum neznámých termínů staroseverskými výrazy. Na ty Ivánková upozorňuje v poznámkách pod čarou, kde se čtenář mimo jiné dozví, že pro označení paladinů Karla Velikého staroseverský překladatel vytvořil novotvar jafningi (doslova „ten, kdo je roven“). Impulz k prvním domácím překladům rytířské literatury dal norský král Hákon Hákonarson, který chtěl skrze tyto texty na panovnický dvůr uvést normy rytířské společnosti.

Z primárních rytířských ság v knize najdeme jednak vyprávění z artušovského cyklu nazvané Sága o Erexovi, Artušovu rytíři, jednak příběh z karolínského cyklu O runzivalské bitvě. První z nich vychází z románu Erec et Enide od Chrétiena de Troyes a sleduje osudy mladého rytíře z Artušova dvora, jenž se vydává spolu se svou milou do lesů, kde na ně čekají mnohá dobrodružství, v nichž má Erex možnost prokázat odvahu a obhájit svou čest. Z narativního hlediska je příběh poněkud monotónní, sestává v podstatě z volného sledu scén, v nichž hrdina bojuje proti nepřátelům v podobě mužů, kteří nerespektují pravidla dvorské kultury, zachraňuje zajaté rytíře a dámy v nesnázích. Zajímavostí je, že oproti francouzské verzi Erex navíc bojuje i s drakem. Možná, že se tak staroseverský překladatel snažil dosáhnout větší variability protivníků, která je typická pro sekundární rytířské ságy. Druhý zmíněný příběh je staroseverským převyprávěním Písně o Rolandovi a představuje část rozsáhlé Ságy o Karlu Velikém.

Sekundární rytířské ságy aneb fantazii se meze nekladou

Sekundární rytířské ságy jsou originální staroseverská zpracování motivů známých z rytířské epiky do zcela nových příběhů. Jedná se o neotřelé kombinace těchto motivů s fantazií staroseverských vypravěčů a prvky domácích narativů, konkrétně vyprávěcích technik typických například pro tzv. ságy o Islanďanech. Jde mimo jiné o používání určitých ustálených formulí na začátcích kapitol, jako například „žil muž jménem“ nebo „a nyní je třeba povědět, že“, za nimiž obvykle následuje představení postav, které v dané kapitole vystupují, nebo o vypravěčovu tendenci zobrazovat pocity hrdinů jen nepřímo, skrze jejich vnější reakce. Když se například princezna Vilfríða ze Ságy o Krásném Bæringovi zamiluje do hlavního hrdiny, konstatuje vypravěč pouze, v tomto případě ovšem s ironickým nádechem: „I začala ho milovat celou svou myslí a její obličej to neskrýval. Všichni v síni si toho všimli, neboť chvílemi rudla jako krev a chvílemi bledla jako lýko.“

Časté používání narativních formulí neznamená, že by děj sekundárních ság byl jednodušší, právě naopak, dějová linie Ságy o Krásném Bæringovi je v porovnání se Ságou o Erexovi mnohem komplikovanější. Také Bæring zažívá jedno dobrodružství za druhým, jednotlivé epizody jsou však zasazeny do širšího rámce: Bæring se snaží pomstít smrt svého otce a do cesty jsou mu při tom kladeny nejrůznější překážky, zároveň si však skrze své odvážné činy postupně získává přátelství a pomoc mocných vladařů. Bæring je bezchybným rytířem, dodržujícím zásady dvorské kultury, zároveň se však v mnohém podobá berserkům, kromě toho, že je křesťanem, stejně jako všichni rytíři stojící na straně dobra. Do boje se však vrhá s velkým zápalem a s oblibou vyjíždí sám proti celému vojsku: „Pak vsedl Bæring na svého dobře obrněného koně, pokřižoval se a vyjel proti dvacetitisícovému vojsku.“ Příhody, které na svých cestách zažívá, jsou přitom o mnoho fantastičtější než ty, jež potkávají Erexe, v jednom souboji například Bæring bojuje s protivníkem měnícím podobu, který se z muže promění v hrozivého draka, poté ve vola a nakonec si přivolá na pomoc dva tlusté hady. Sekundární rytířské ságy mají velice blízko k žánru tzv. lživých ság, fantastickým vyprávěním s nadpřirozenými motivy a pestrou škálou bytostí, s nimiž se hrdina utkává. Jak píše Ivánková, podobné příběhy svou oblibou na Islandu nakonec původní překladové romance předčily.

Netradiční verze Tristana a Isoldy

Kromě vyprávění o Bæringovi je ze sekundárních rytířských ság ve výboru zastoupena Sága o Tristramovi a Ísoddě, staroseverské parodické zpracování eposu o Tristanovi a Isoldě. Známý milostný příběh je zde ztvárněn skutečně nekonvenčním způsobem, ztrácí svou tragičnost a naopak se stává téměř groteskním. Tradiční motivy eposu i rytířské literatury obecně jako síla ryzí a nezkažené lásky, popisy bitev i ideály odvahy a cti jsou v této verzi zesměšněny nebo přehnány do absurdity. Fakt, že milenci se po Ísoddině svatbě musejí scházet tajně, zde není vykreslen tragicky, ale funguje jako zdroj komických situací. Při svatební noci například Ísodda pošle do manželova lože svou služebnou, aniž by král cokoliv poznal: „A ačkoliv byl král moudrý, tuto lest neprohlédl.“ Když jsou milenci odhaleni a uvrženi do jeskyně, prohlašuje Ísodda: „Co bychom tu měli dělat jiného než si v jeskyni užívat?“ Sekundární rytířské ságy se obecně vyznačují ironickým tónem, v kontrastu s vážně míněnými překlady rytířské epiky, Sága o Tristramovi a Ísoddě však v tomto ohledu vyniká a i současné publikum se při její četbě jistě výborně pobaví.

Kniha K čemu tak velká slova? představuje stručný, ale komplexní úvod do světa staroseverské rytířské literatury, v jehož rámci se čtenář dozví základní informace o podobě tohoto žánru a může sám sledovat jeho vývoj od primárních k sekundárním rytířským ságám. Úvodní studie obsahuje zajímavé srovnání Chrétienova románu a Písně o Rolandovi s jejich staroseverskými adaptacemi, které by však mohlo být o něco podrobnější, protože ne všichni čtenáři původní verze znají nebo je mají v živé paměti. Největším přínosem titulu jsou ovšem překlady sekundárních rytířských ság, originálních a v Čechách dosud neznámých příběhů. Závěrem bych chtěla ocenit také výběrovou bibliografii s doporučenou odbornou literaturou k tématu a především ukázky textů a iluminací ze staroseverských rukopisů, jimiž je kniha doplněna.