Málokterý národ se může chlubit tak rozsáhlým dědictvím domácí středověké literatury jako čtvrtmilionu současných Islanďanů a málokteří pohanští bohové nalezli ve středověku pro své činy tak otevřeného vyprávěče jako staroseverští Ásové.

V českém jazykovém prostředí existuje poměrně rozsáhlé povědomí o staroislandské literatuře díky množství překladů, jaké není ve srovnatelně velkých jazycích běžné. Druhé, graficky citlivě upravené vydání hlavních částí Eddy a Ságy o Ynglinzích z pera islandského učence Snorriho Sturlusona proto jistě mnoho čtenářů přivítá. Překlad Heleny Kadečkové byl oproti prvnímu vydání z roku 1988 upraven jen v jednotlivostech, stejně jako její předmluva podrobně informující o době, životě a díle Snorriho Sturlusona, v níž čtenář nalezne základní vodítka pro četbu následujících textů. Samo načasování vydání této knihy má svůj hlubší smysl – nakladatelství Argo chystá v blízké době také nově revidované vydání staroislandské sbírky mytologických a hrdinských písní, tzv. starší Eddy, k jejímuž porozumění je Snorriho dílo ideálním předstupněm.

České vydání Eddy a Ságy o Ynglinzích obsahuje pro zkoumání mytologie stěžejní části dvou hlavních Snorriho děl – Eddy a Heimskringly. Snorriho Edda, nazývaná prozaická či mladší (pro odlišení od Eddy písňové či starší), v originále sestává ze čtyř oddílů (Prolog, Gylfiho oblouzení, Jazyk básnický a Výčet meter). V českém překladu byla část třetího a celý čtvrtý oddíl vypuštěny, protože se jedná buď o téměř nepřeložitelné ukázky samotných skaldských strof, nebo o dlouhé výčty synonym a terminologické speciality. Edda byla napsána jako příručka skaldské poetiky (i její název lze pravděpodobně odvodit od latinského edo – píši) po roce 1220 a hlavním Snorriho motivem bylo zřejmě zabránit tomu, aby skaldské básnictví neupadlo zcela v zapomnění poté, co tento žánr začaly na královských dvorech nahrazovat prozaické ságy. Pokusil se tedy zaznamenat a teoreticky popsat různé typy skaldských meter a opisů. Protože však mnohé básnické opisy, na nichž skaldská poezie spočívala, vycházely z mytologických příběhů, musel Snorri pro jejich vysvětlení také převyprávět základní mytické představy, které více než dvě stě let po přijetí křesťanství na Islandu již v obecném povědomí nežily. Zvolil ve středověku oblíbenou formu otázek (krále Gylfiho) a odpovědí (Ódina pod různými jmény) a tato část Eddy, Gylfiho oblouzení, je pro dnešní čtenáře asi nejzajímavější.

Vzhledem k tématické blízkosti je v českém vydání k Eddě připojena Sága o Ynglinzích - úvodní část souboru královských ság zvaného Heimskringla. Sága o Ynglinzích vypráví o časech dávných, o bájné prehistorii norských králů, jejichž činy se pak zabývají další ságy tohoto obsáhlého souboru (do češtiny z něj byla přeložena např. Sága o sv. Olavu). A jelikož podle Snorriho mají králové společný původ s božskými Ásy, dozvídáme se v Sáze o Ynglinzích další detaily z oblasti pohanské mytologie a kultu. Samozřejmě je zde třeba klást si často diskutovanou otázku spolehlivosti informací, které nám Snorri jako křesťanský mytograf poskytuje. Nicméně můžeme konstatovat, že jeho vztah k pohanské minulosti byl v každém případě užší a důvěrnější než u soudobých kontinentálních latinsky píšících autorů a že kromě starší Eddy nemáme k dispozici podobně významné zdroje vypovídající o starogermánském náboženství.

Dalším z nesporných kladů Snorriho tvorby je, že převyprávěl staroseverskou mytologii přirozeným a srozumitelným jazykem, takže Gylfiho oblouzení je čtivé a přístupné i bez složitých komentářů a stohů sekundární literatury. Pro zájemce o (staro)severskou kulturu a o dějiny náboženství obecně přinese rozhodně více než mnohá popularizační a encyklopedická dílka vycházející k danému tématu.