Staroseverská literatura v posledních letech přitahuje nejen mezi odborníky čím dál víc pozornosti, a tak i počet překladů utěšeně narůstá. Čeština se vždy – na rozdíl od jiných a mnohdy podstatně rozšířenějších jazyků – mohla díky překladatelům jako Ladislav Heger, Leopold Zatočil či v novější době Helena Kadečková těšit značnému množství překladů staroislandských ság či Poetické i Prozaické Eddy. Vcelku nedávno toto žezlo převzala mladší generace, jejíž vůdčí osobností se zdá být Jiří Starý, který je mimo jiné editorem souboru staroseverského básnictví Eddica minora (2011) a autorem odborné monografie Zákonem nechť je budována zem. Staroseverské zákony a zákoníky (2013). Na podzim 2015 pak pod vedením Marie Novotné vyšlo po 50 letech revidované a doplněné vydání Staroislandských ság. Naposledy se tým osmi překladatelů pustil do reprezentativního výboru tzv. lživých ság, který vyšel v nakladatelství Hermann & synové pod názvem Lživé ságy starého Severu.

Pojmenováním „lživé ságy“ se označují staroislandské ságy zvláštního druhu, které se nejméně blíží realitě a jejichž hlavní funkcí je čtenáře pobavit. Z tohoto popisu je zřejmé, že se zásadně liší od tradičních ság, s nimiž se český čtenář povětšinou mohl seznámit v minulosti. Struktura i motivy lživých ság jsou, byť s variacemi, celkem ustálené, a tak není divu, že tyto ságy bývají považované za dobovou žánrovou, či dokonce brakovou literaturu. Při jejich čtení se nelze ubránit pomyšlení na harlekýnky, hororové šestákové příběhy či severskou krimi. Lživé ságy však mají tu výhodu, že se odehrávají v pro nás atraktivní době a exotickém prostředí a že na rozdíl od mnohých žánrových titulů dosud nezevšedněly. Překladatelé výboru navíc usilovali o co nejrozmanitější výběr, takže je s každou další ságou co objevovat.

Základním prvkem lživých ság je ironie a nadsázka. Jak píše Jiří Starý v obsáhlém doslovu, staří Seveřané si rádi utahovali z tehdy populárních rytířských románů a dalších děl. Terčem jejich vtipu tak jsou především chrabří muži, kteří se v ságách nezastaví dočista před ničím, a ženy, jejichž krása a ušlechtilost roste spolu se společenským postavením. Nejčastější zápletku představuje ucházení se o urozenou ženu, při němž nápadník musí zdolat mnoho strastiplných nástrah. V onu chvíli, kdy muž prokazuje, že je ženy hoden, do příběhu často vstupuje magie či nadpřirozené bytosti, zejména trollové a obři. Při konfrontaci s těmito bytostmi se vše děje zpravidla třikrát, i proto se v souvislosti s trolly a obry nelze ubránit myšlence na lidové norské a švédské pohádky (česky např. O obrovi, který neměl srdce v těle, 2012 nebo Švédské pohádky, 2014), které se lživým ságám v mnohém podobají.

Značný prostor lživých ság bývá věnován boji, ať už s nadpřirozenými, či reálnými protivníky. Autoři ság detailně popisují, kdo komu uťal jaký úd a s jakými zraněními kdo z bitvy vyšel. I když je každá bitva popisována vynalézavě a s nepochybným autorovým zaujetím, pro člověka, který se o staroseverský způsob boje nijak zvlášť nezajímá, jsou tyto pasáže poněkud stereotypní. Častým motivem v příbězích je též záměna (např. urozené ženy za otrokyni) a zamlčení pravé identity. Ságy jsou navíc poměrně odvážné při popisu erotických scén, kterým se jiná tehdejší literatura vyhýbala obloukem. I tento aspekt jistě přispěl k jejich popularitě. O celkovém nadneseném ladění textů nejlépe svědčí velmi svérázná zakončení příběhů, která by si zasloužila samostatnou studii. Je zřejmé, že i zde se mnozí autoři předháněli, kdo vymyslí důvtipnější a nápaditější konec. Za všechny citujme závěr ze Ságy o Egilovi a Ásmundovi: „A zde končíme ságu o Egilovi a Ásmundovi, protože dochází pergamen, vysychá inkoust, padají víčka, jazyk dřevění, ruka umdlévá, pero skřípe a i ostatní psací potřeby dosluhují. Dík těm, kdo opsali tuto ságu, jakož i těm, kdo ji četli a poslouchali, a na prvním místě tomu, kdo ji sepsal. Amen“ (s. 38).

Výbor Lživé ságy starého Severu je vhodnou četbou jak pro ty, kteří se ságami teprve začínají, tak pro zkušené. Začátečníky jistě potěší, že se jedná o velmi přístupné texty, které kladou důraz na humor a příběh, přitom ale čtenář nepotřebuje prakticky žádnou teoretickou výbavu, což se projevuje i skromným poznámkovým aparátem. Zkušeným čtenářům se zase otevírá možnost porovnat lživé ságy s ostatní staroseverskou literaturou a doplnit si ji o podstatný dílek. Oběma skupinám se vzhledem k opakujícím se motivům a někdy i celým pasážím vyplatí dělat mezi jednotlivými ságami ve výboru nejméně několikadenní přestávku.