Rodové ságy, které tento výbor obsahuje, patří bezesporu k vrcholným dílům evropské literatury, a požitek z jejich četby je proto možný i přes propast osmi století, která nás od nich dělí. Příběhy v nich vylíčené odrážejí základní lidské touhy i starosti, a tak můžeme mnohé situace s jednotlivými postavami prožívat bez znalosti kontextu jejich vzniku. Pokud však chceme, aby se nám při četbě otevíraly i další obzory, můžeme si zkusit představit dobu, v níž vznikaly a získávaly svou podobu.

Islandské slovo saga znamená „to, co se říká“ a označuje různé druhy původních i převzatých prozaických příběhů, v současné islandštině i vědní obor historie. Pojmem rodové ságy neboli ságy o Islanďanech vědci označují už konkrétní žánr, který začal být zapisován v 13. století a jehož námětem jsou spory mezi obyvateli Islandu v prvních sto padesáti letech od jeho osídlení či jejich dobrodružství při výpravách do jiných zemí. Celkově se rodových ság dochovalo necelých čtyřicet, podle toho, jak se rozdělí texty, jež jsou ve středověkých rukopisech z úsporných důvodů psány za sebou a bez názvů. Můžeme si je představit jako střípky jednoho rozsáhlého příběhu, které se po více než dvě stě let v ústech různých vypravěčů vyprávějících pro různé publikum proměňovaly a skládaly do různých tvarů. Proto i v našem výboru pěti nejznámějších rodových ság najdeme v různých ságách zmínky o týchž událostech a postavách.

Podobu, v jaké dnes ságy máme, bezesporu ovlivnili i vzdělanci třináctého století, již ságy poprvé zapsali. O těchto autorech, kteří se podle všeho za autory nepovažovali, a proto zůstali v anonymitě, mnoho nevíme. Proces zapisování označovali jako „sestavování“ ságy (setja saman): z různých kusů vyprávění, které znali, text zkomponovali – i když dnes nepochybujeme o tom, že s větší či menší dávkou vlastní, byť nepřiznané kreativity. O jejich podílu na dochovaném tvaru ság se vedou dlouhé debaty, je jisté, že příběhy se měnily po celou dobu svého putování a i poslední vypravěči, jejich zapisovatelé, k tomu – více či méně, jak u které ságy – přispěli. Protože většina populace zůstala negramotná po celý středověk, žily příběhy i po prvních zápisech paralelně dál a dál ovlivňovaly pozdější zápisy ság.

Ani o datech prvního zápisu jednotlivých ság nemůžeme říci více, než že proběhl mezi lety 1240 a 1310, protože v rámci této periody vytvářejí různí badatelé odlišné chronologie podle svých východisek. Subjektivní bývá zejména použití interních kritérií – stylistická, lexikální a strukturální analýza či výpůjčky motivů z jiných ság – a to zejména proto, že v orální kultuře nemůžeme uvažovat o přímém vypůjčení motivu ze ságy A do ságy B, neboť ságy nebyly hotová, ohraničená díla a části příběhů se přelévaly. O něco lépe – i když vzhledem k ústní tradici živé po celý středověk ne stoprocentně – vycházejí externí kritéria: např. autor Ságy o Njálovi byl evidentně obeznámen se zákoníkem Járnsíða (Železné kování), který začal na Islandu platit roku 1271, proto bývá zápis této ságy datován do let 1275–85.

Rodové ságy nejsou jediným literárním žánrem, který se nám v jazyce středověkých Seveřanů, tzv. staroseverštině, dochoval, ba naopak: ve 12. a 13. století bylo v tomto jazyce zapsáno nebývalé množství literatury. Pergameny zaplnily i další druhy ság, příběhy z pohanské mytologie, hrdinské písně, zákony či skaldská poezie, které do té doby kolovaly v ústní tradici. Nově se začala psát i historiografická díla. Přestože se tímto jazykem mluvilo i v dalších oblastech Severu, naprostou většinu děl zapsali obyvatelé Islandu.

Kdo vlastně tito Islanďané byli a odkud se vzali? Odpověď musíme hledat v tzv. době vikinské (800–1060), kdy Seveřané ve velkém podnikali na lodích obchodní, loupežné i kolonizační výpravy (přičemž často výprava plnila alespoň dva účely zároveň). Během nich se dostali nejen do Kyjevské Rusi a do Středomoří, ale – především z Norska – mířili i do Skotska, Irska a na ostrovy v severním Atlantiku, kde se také usídlili. Většina míst už však byla osídlená a z toho plynuly neustálé konflikty s původními obyvateli. Z tohoto hlediska se jako ideální ukázal právě Island. Když byl náhodou objeven, žilo tu (a před Nory rychle uprchlo) jen pár irských poustevníků, pro které místní peklu podobné podmínky představovaly žádoucí výzvu pro jejich zbožnost.

První záborci země pocházeli většinou ze západu Norska a na Island odpluli kvůli tomu, že si král Harald Krásnovlasý v devátém století podrobil většinu norského území. Svobodným sedlákům ani místním vládcům se nelíbilo, že by se měli stát královskými poddanými, a s tímto étosem také budovali od roku 870 na neosídleném ostrově své sociálně relativně homogenní společenství. Kromě běžných sedláků a mocnějších předáků zde žili už jen otroci, kteří – jak uvidíte i v ságách z našeho výboru – byli často propouštěni na svobodu, a to nikoli z křesťanských, ale z ekonomických důvodů.

Ve srovnání s tehdejší feudální Evropou byla sice společnost relativně málo stratifikovaná, nicméně rozdíly v postavení jednotlivců existovaly. Politickou elitou byli goðové, významní muži, kteří zastupovali zájmy jednotlivých sedláků na sněmu a při soudních sporech. Toto spojenectví bylo individuální a dalo se z obou stran vypovědět, nicméně jednotliví sedláci si potřebovali zvolit zástupce, který bude jejich práva bránit. Základem řízení islandské společnosti byly totiž západonorskou praxí inspirované sněmy: jednak sněmy lokální v jednotlivých čtvrtích ostrova, a pak každoročně v červnu sněm celoostrovní, alþing, během nějž se od roku 930 na Sněmovních pláních rozhodovaly velké spory a zákonodárný sbor přijímal zákony. Zákonopravce, volený na tři roky, zde zas postupně všechny platné zákony přednášel. Přestože zákonodárství a soudnictví bylo velmi propracované, neexistovala žádná společenská instituce, která by posléze provedení rozsudku zajistila.

Proč však psali středověcí Islanďané tolik a navíc vlastním jazykem, nejen latinsky? Tuto otázku si kladou badatelé už dlouho a podle svých východisek nacházejí i různé odpovědi. Zaměření na materiální předpoklady přináší odpovědi jako je ta Sigurða Nordala, že totiž na Islandu byl nadbytek jehněčích kůží – a co s nimi jiného než je popsat. Podobně už v 13. století viděl dánský historiograf Saxo Grammaticus příčinu v dlouhých zimních večerech a neúrodné krajině, kteréžto fenomény však najdeme i ve vyšší míře v mnoha dalších končinách bez jakékoli dochované literatury. O čtyři sta let později autor jedné z verzí Knihy o záboru země při obhajobě smysluplnosti své činnosti přichází s vysvětlením z jiného soudku: pro Islanďany je prý pravda o jejich původu důležitá, neboť tak mohou vyvracet posměšné poznámky cizinců, že pocházejí z otroků a zlosynů, a kromě toho všichni moudří lidé chtějí tak jako tak znát svůj původ. Moderní antropologie jeho slova po dlouhém zkoumání potvrzuje: zájem o svůj původ či potřebu péče o zakládající příběhy mívají všechny nově vzniklé společnosti a ani Norové po přesídlení na Island nebyli výjimkou.

Nicméně na jiných ostrovech norské diaspory se příběhů zachovalo minimum a potřebou vymezit svou novou identitu a vyzdvihnout činy předků nevysvětlíme ani kvalitu islandské literární produkce, ani širokou škálu žánrů. Hledáme-li tedy další specifika islandské situace, pak – kromě výše zmíněné absence feudálního systému – musíme zmínit i průběh christianizace, která se zde na rozdíl od zbytku Skandinávie nepojila s královskou mocí. Křesťanství zde bylo přijato r. 999 či 1000 pragmatickým rozhodnutím na obecném sněmu čistě z toho důvodu, aby se zamezilo rozkolům ve společnosti, nikoli proto, že by snad víra v Krista byla pravdivější či lepší než víra v Ásy v čele s Óðinem. Proti pohanské víře se poté žádná tažení nekonala, přežívala mezi pokřtěnými Islanďany ještě dlouho, a s ní i příběhy o bozích i o lidech, kteří je vyznávali. Protože s křesťanstvím dorazily rukopisy psané latinkou, pergameny i umění písařské, mohly být tyto příběhy zapsány. Překlady z latiny do staroseverštiny položily zřejmě spolu s domácí historiografií ve 12. století základy její psané podoby, přičemž latinka zde definitivně nahradila germánské runové písmo, jež se předtím mnoho set let používalo ke kratším nápisům.

Ve století třináctém přinesly pro vznik různých literárních žánrů další podněty rytířské romány a kroniky z Francie, Německa a Anglie, které už byly psané v místních jazycích a s nimiž byla islandská elita dobře obeznámena. V ságách se jejich vliv mísí s ozvěnami původních žánrů germánských, především skaldské a hrdinské poezie: milostná tragédie v Sáze o Gíslim i v Sáze o lidech z Lososího údolí je aluzí na eddický příběh o Sigurðovi a Brynhildě, pasáže o činech norských králů zas často vycházejí z básní jejich dvorních básníků, skaldů.

Nejen na námětech, ale i na stylu ság vidíme rysy typické pro staroseverskou literaturu jako celek. Patří sem přímočarost, čteme o činech, nikoli o jejich okolnostech, jako jsou úvahy, pocity či vjemy protagonistů. Vypravěč působí více méně objektivně, při konfliktech si na základě uvedených faktů můžeme představit pohled obou zúčastněných stran. Dalším znakem, který nacházíme i v jiných žánrech staroseverské literatury, jsou ironické až sarkastické repliky. Když například Hrapp v Sáze o Njálovi přijde o ruku, pochválí svého protivníka slovy: „Podařil se ti záslužný čin, neboť tato ruka přinesla četným lidem zranění a mnohým smrt.“ Nezapomenutelná je i reakce Þorgríma poté, co vylezl na střechu a Gunnar ho skrz vikýř bodl oštěpem doprostřed těla, až se svalil dolů. Jeho druh se na něho podíval a pravil: „Tak co, je Gunnar doma?“ „Sami se můžete přesvědčit,“ odpověděl Þorgrím. „Já jsem se aspoň dověděl, že jeho oštěp doma je.“ Po těch slovech klesl mrtev k zemi.

Styl ság také zásadně ovlivnil jejich orální původ. Na současného čtenáře proto může jejich jazyk působit jako jednoduchý, neboť chybí složitější souvětí, převažuje přímá řeč, do které někdy řeč nepřímá bez uvozovací věty přechází. V originále se navíc neustále střídá přítomný čas s minulým, což je další známka ústní tradice. Badatelé také v ságách nacházejí vzorce, které se opakují v různých kontextech, a to od jednoduché formule, která uvádí do příběhu novou postavu („Žil muž jménem…“), po kombinaci motivů charakterizující postavy, jež jednají určitým způsobem (modrý šat jako předzvěst dalšího zabití atd.). Z těchto stavebních kamenů se pak jednotlivé příběhy při vyprávění snáze skládají a dají se lépe zapamatovat.

Současnému čtenáři působí obtíže množství genealogií a osob, které navíc mají často stejné jméno a liší se jen patronymikem. Každý z vypravěčů a pak i ze zapisovatelů v 13. století znal svůj rod až k době záboru země a jména pro ně byla bezesporu důležitá, neboť kromě toho, že zajišťovala poučení a věrohodnost příběhů, také posluchače s protagonisty ság spojovala.

Posledním z rysů stylu ság, který zde zmíníme a kterého si čtenář na první pohled všimne, jsou vsuvky v řeči vázané. Množství i kvalita strof se výrazně liší ságu od ságy, ale ve většině z nich se vyskytují. Kombinace prozaického vyprávění s písněmi či básněmi je typická pro orální společnosti po celém světě. Strofy v ságách jsou však často složeny v některém z přísných skaldských meter, a proto nepodléhaly při ústním předávání změnám tak snadno jako prozaické vyprávění a ne zcela neprávem byly v době zapisování ság pokládány za doklad stáří, potažmo pravdivosti dané epizody. Pro splnění všech metrických nároků včetně aliterace bylo ve skaldské poezii potřeba používat pro časté pojmy různá synonyma a především pro skaldskou poezii typické opisy, tzv. kenningy. Ty se skládají ze dvou či více slov a jejich vysvětlení najdete v poznámkách, protože k jejich pochopení je často potřeba znalost mytologických příběhů, faktů či představ, které už dnes jen obtížně rekonstruujeme.

Myšlenkový svět, z nějž ságy vyrůstají, byl totiž velmi odlišný od našeho. Překvapuje nás, že v Sáze o lidech z Eyru se mrtví vracejí ohřát každý večer k ohni, i jak úporně škodí po smrti. Tážeme se, co znamená, že zuřiví bojovníci nebo i jinak obyčejní lidé dokáží měnit podobu. Žasneme, kolik životů stála v Sáze o lidech z Lososího údolí Guðrúnina uražená ješitnost. Vždy, když je něco pro nás zvláštní, nepochopitelné, jsme zřejmě na správné cestě poodkrýt představy, z nichž příběhy pramení. I zde tak můžeme nalézt částečný odstup od samozřejmosti našeho vnímání světa a díky jinakosti světa ság reflektovat vlastní východiska.

Představ, které k tomu vybízejí, je celá řada. Už základní kategorie prostoru a času jsou diametrálně odlišné a mají jak rysy obecně středověkého vnímání, tak i specifika staroseverská. I na stylistické rovině je nápadné, že děj postupuje přísně chronologicky, nikdy nezačíná jako u Homéra či v moderním románu in medias res. Musíme-li se kvůli paralelně probíhajícím dějům vrátit k určitému bodu, je to explicitně zmíněno: „A nyní se vrátíme k…“ – místu, kde jsme od děje odbočili. Když už určitá postava nebude dál zmiňována, čteme formuli „a v této sáze se o něm již nevypravuje“. Čas je tedy primárně přímočarý, bez vedlejších odboček, soustředíme se na hlavní děj, jenž vlastně teprve dává času vyvstat. Osou není objektivně běžící čas měřený na hodiny a roky, běžně přeskakujeme libovolně dlouhou dobu, pokud se v ní nic pro naši ságu relevantního nestalo, a čteme: „na celé jejich cestě se neudálo nic, co by stálo za zmínku“ či „za celou onu zimu se neudálo nic zvláštního“.

Když se podobně zamyslíme nad představou prostoru, jakou nám ukazují ságy, najdeme zásadní odlišnosti od představ našich. V ságách se nesetkáváme s popisy krajiny, pokud nemají bezprostřední význam pro děj, a po přečtení ság nám v hlavě zůstávají jednotlivé body, místa událostí, která bychom na objektivní mapu zřejmě nedokázali umístit. Nicméně protože místní jména většinou přežila do novověku, vědci za nás tyto mapy sestavili a v našem výboru si u každé ze ság můžete pro zajímavost nejdůležitější body na mapě Islandu najít.

Specifický je i hodnotový systém na pozadí jednání protagonistů ság. Pro nás důležité hodnoty, jako jsou abstraktní představa dobra či spravedlnosti, hledáme v motivaci osob jen stěží. Hlavní hodnotou se v ságách zdá být čest, byť pro tento náš souhrnný pojem měli Seveřané mnoho různých výrazů. Čest nebyla metafyzickým pojmem, ale uznáním v očích ostatních, které zvyšovaly vlastnosti jako odvaha, fyzická síla, schopnost ovládat se či jednat přímo. Měla velmi konkrétní dopad na život jedince, neboť mít co nejvíce přátel a příbuzných bylo prvním předpokladem společenského úspěchu a někdy i přežití.

Přestože totiž bylo islandské soudnictví formálně propracované, úspěch při sporech – jež jsou hlavním námětem ság – záležel nejen na tom, kdo měl na své straně lepšího znalce zákonů, ale i na postavení a vazbách toho, kdo se vedení dané pře ujal. Strana, která spor soudně vyhrála, musela sama spolu se spřátelenými rody zajistit provedení rozsudku, ať už šlo o zaplacení pokuty, či trest nejvyšší, vyhnanství. V Sáze o Njálovi vidíme, že často místo vynesením rozsudku skončil proces smírčím řízením zprostředkovaným uznávanou osobností, která tak mohla zabránit vypuknutí řetězové krevní msty mezi dvěma rody, přičemž výše stanovených pokut se zas odvíjela od postavení, potažmo cti zabitých mužů.

Z toho vidíme, že i pojem spravedlnosti se zcela liší od našeho, a i představa rovnosti lidí se vyvinula až později. To, že mocnější mají větší šanci vyhrát při, není v ságách pociťováno jako nespravedlivé. Hlavním smyslem zákonů, jež se vytvářely postupně při řešení jednotlivých sporů, nebylo dosáhnout práva či abstraktního dobra (pro nějž Seveřané neměli definici ani pojem), ale prakticky umožnit, aby společnost, založená na honbě po cti a moci, fungovala – což byl sice z našeho hlediska cíl méně vznešený, ale rozhodně ne méně ambiciózní.

Na závěr zmiňme snad nejnápadnější odlišnost od našeho pojetí světa, představu osudu. Protože budoucí události v určitém smyslu existují, je možné občas do budoucnosti nahlédnout. Čtenář si jistě všimne, že hrdinové ság počítají s osudem, jsou si vědomi toho, že nerozhodují o své budoucnosti libovolně. Přestože však proti vlastnímu osudu nelze nic udělat, nečekají ani zdaleka pasivně s rukama v kapsách, ale aktivně svůj osud naplňují. To může vést k tragickému konci, ale nikoli k beznaději. I smrt, o níž přirozeně ságy vyprávějí, neboť je součástí života postav, má smysl, je zařazena do celkového kontextu, dává životnímu příběhu konečný tvar a často přispívá k tomu, že je hodný vyprávění. Právě přežití v kolektivní paměti bylo pro Seveřany způsobem, jak vlastní smrt překročit, k abstraktnějším formám transcendence se neupínali. Výstižně tuto maximu formuluje Óðin v druhé písni Starší Eddy, ve Výrocích Vysokého: „Vím jedno jen, co věčně trvá: o mrtvém soud mužů“.

Jednotlivé ságy z tohoto výboru
Sága o Eiríkovi Zrzavém líčí objevování území západně od Islandu, resp. kolonizaci Grónska a objevení Ameriky na začátku 11. století. Hlavními protagonisty jsou Eirík Zrzavý (v některých českých překladech zvaný Rudý), jeho synové Leif a Þórstein a dcera Freydís. Původní hnací silou k pohybu na západ je v této sáze Eiríkova prudká povaha, která vede k jeho vyhnání nejprve z Norska a poté i z Islandu. Nezbyde mu než se přesunout do Grónska, a aby v něm nezůstal sám, nazvat ho lákavě „Zelenou zemí“. Odtud pak jeho synové vyplouvají dále na západ.

I když – jak jsme zmínili výše – jsou ságy ve své dochované podobě produktem 13. století, některé události v nich mají reálný základ. Archeologické nálezy v Grónsku potvrzují, že po roce 980 se zde Islanďané na cca 500 let usídlili, vykopávky z Newfoundlandu dokládající krátkou severskou přítomnost zas ukazují, že v sáze zmíněný Vínland, Markland a Helluland skutečně představovaly části amerického kontinentu. Seveřané v Americe dlouho nevydrželi, grónští osadníci si však odsud vozili dřevo až do radikálního ochlazení klimatu ve 14. století.

Kromě líčení těchto cest a domorodého obyvatelstva řeší autor konflikt mezi starou a novou vírou, např. křesťanka Guðríð sáhne k pohanským čarodějným praktikám, aby lidem pomohla, či cestou do Ameriky odmítnou námořníci Þórovu pomoc, aby jim pomohl Bůh.

Sága o lidech z Eyru patří k ságám, v nichž události spojuje jen společné místo děje a jejichž kompozice je proto mnohem volnější než u ság líčících primárně život určitého jedince. Snorri je sice z titulu své funkce goðiho zapojen do mnoha sporů, ale není jejich původcem a hlavní z nich se jej osobně netýkají. Na lokální spojitost ukazuje i název ságy, který je jen zkrácením poslední věty rukopisu, resp. vynecháním dalších dvou krajů, v nichž se děj ságy odehrává, Þórsnesu a Labutí zátoky.

Sága zmiňuje události obsažené v jiných ságách, z nichž Sága o Gíslim a Sága o lidech z Lososího údolí jsou zahrnuty i v našem výboru. Čtenář tak může pochopit provázanost rodových ság, představit si jejich celek jako jeden rozsáhlý příběh, jehož části pak byly zapsány různou perspektivou jako jednotlivé ságy. Zapisovatele Ságy o lidech z Eyru evidentně zajímaly představy a zvyky jeho pohanských předků, proto zde dnešního čtenáře čeká líčení dávných obyčejů a množství pro nás nadpřirozených jevů. Například čilý posmrtný život se v zásadě neliší od života předsmrtného, revenanti jsou zcela tělesní, trpí chladem a podléhají rozsudkům soudu stejně jako živí. Jde o bezesporu inspirativní text, i když musíme mít stále na zřeteli, že byl zapsán téměř 300 let po oficiálním přijetí křesťanství, a vypovídá tedy více o 13. století než o době, do níž je děj situován.

Sága o Gíslim patří spolu se Ságou o Grettim, která je rovněž přeložená do češtiny, k ságám o psancích, kde přirozeně vystupuje do popředí osudovost a tragičnost. Jelikož je její kostrou život Gísliho, má na rozdíl od předchozí ságy pevnou stavbu a je také mimořádná kvůli množství dochovaných veršů. Po předehře v Norsku se většina děje odehrává v islandských Západních fjordech.

Gísli je zřejmě v rámci ságové literatury nejtragičtějším hrdinou. Je zatažen do běhu událostí, které jsou předznamenány prokletým mečem Grásíðou. Jeho žena Auð při něm stojí i po jeho odsouzení k vyhnanství a je prototypem silné islandské ženy. Osud je všudypřítomný a přístup k němu dobře charakterizuje Vésteinova věta, kterou pronáší poté, co ho poslové varují, aby si nejezdil pro jistou smrt: „... byl bych se vrátil, kdybychom se setkali dříve. Ale tady už tečou všechny vody do Dýrova fjordu a já musím stejnou cestou.“

Z toho, že Gísli je – podobně jako další hrdinové ság – odsouzen k nejvyššímu trestu vyhnanství, vidíme, že zákon rozhodně není svrchovanou morální autoritou, vytváří se a testuje jednotlivými kazuistikami. Během doby vyhnanství se Gísli stává středověkým triksterem a ve vyprávění se objevují komické prvky. Dobrá a zlá žena, které se Gíslimu zjevují ve snech, zas dodávají příběhu psychologický rozměr.

Sága o lidech z Lososího údolí je rodovou ságou v nejvlastnějším smyslu slova, neboť líčí několik set postav, z nichž téměř všechny hlavní jsou spřízněny pokrevně nebo sňatkem a patří k rodu záborců země v Lososím údolí na západě Islandu. Těžištěm příběhu je milostný trojúhelník, neboť dva pobratimové se snaží získat lásku Guðrúny, „jedné z nejkrásnějších a nejchytřejších žen, jaké kdy žily na Islandu“, která je asi nejvýznačnější ženskou postavou rodových ság.

V sáze lze pozorovat vliv kontinentálních rytířských eposů, především Kjartan je prototypem rytířských ctností. Vnímáme ale i inspiraci germánskou hrdinskou poezií, v první řadě v motivu tragické nenaplněné lásky. Guðrúnin povzdech: „Tomu, kterého jsem měla nejraději, jsem ublížila nejvíc.“ je parafrází Brynhildina nářku nad Sigurðem. Příběh Hǫskulðovy konkubíny Melkorky, otrokyně, která byla dcerou irského krále, ukazuje na povědomí o keltském původu části islandského obyvatelstva, ale v konkrétní podobě je badateli pokládán za folklorní prvek, jichž je v této sáze povícero. V celém příběhu také hraje důležitou roli neobvykle mnoho silných, citlivě vylíčených ženských postav.

Sága o Njálovi je nejdelší rodovou ságou a bývá často považována za literárně nejzdařilejší. Množství dochovaných rukopisů ukazuje, že sága byla velmi oblíbená už ve středověku. Odehrává se na jihu Islandu kolem přelomu tisíciletí.

Autor měl zájem o politickou situaci a zákonodárství, neboť podrobně líčí průběh sporů. Ten většinou připadá současnému čtenáři nespravedlivý, neboť slabší mají výrazně menší možnost dosáhnout svých práv. Smírčí jednání a přijetí peněžní kompenzace je v Sáze o Njálovi nejčastějším zakončením pří a pociťujeme je jako spravedlivější, než by byl samotný rozsudek. To badatelé připisují tomu, že Sága o Njálovi je výrazně ovlivněna křesťanským duchem: už zde hraje roli pojem spravedlnosti, která vystupuje nad formální aplikaci zákona; představa, která se na Islandu začíná postupně zabydlovat od 12. století s křesťanským pojetím rovnosti lidí. Zákonopravce už není nejvyšší autorita, ale může být zobrazen negativně. Bezvousý a smířlivý Njál rozhodně není ideál pohanského hrdiny, a byť sám křesťanem není, mnohé křesťanské ctnosti reprezentuje.

V Sáze o Njálovi (kap. 157) se dochovala důležitá skaldská báseň, tzv. Bitevní píseň (Darraðarljóð). Přenáší nás do roviny mytologické, v níž válečné bohyně, valkýry, tkají z částí lidských těl tkaninu představující bitvu. V sáze je tato píseň uvedena jako vidění jakéhosi Dǫrruða (přičemž původně je toto jméno jedním z příjmí boha Óðina) a byla zde – také zřejmě mylně – spojena s bitvou u Clontarfu, v níž se reálně střetl irský král Brian se stoupenci jarla Sigtrygga roku 1014.