Nedávno uplynulo sto let od narození spisovatele Valerjana Pidmohylného (2. 2. 1901–3. 11. 1937), který přišel na svět ve vsi Čapli u Dnipropetrovska. Literární kritika o něm píše jako o představiteli intelektuálního a filozoficko-psychologického směru ukrajinské literatury. Jde o významného ukrajinského beletristu 20. let minulého století. Prostřednictvím jeho děl lze získat jedinečný obraz psychologie člověka v době revoluce roku 1917 a po ní. Už ve svých literárních začátcích projevil sklon k psychologickému realismu. Když Ivan Franko (1856–1916) hodnotil novátorství mladé ukrajinské prózy na počátku 20. století, nezapomněl poznamenat, že její novum spočívá ne v tématech, ale ve způsobu zobrazení těchto témat, ve způsobu, jak autoři vidí a cítí nové životní jevy: „Pro ně je hlavní: lidská duše, její stav, její chování v té či oné situaci, všechna ta světla a stíny, které hází kolem sebe...“

Za krátkých deset let aktivní literární činnosti prošel Valerjan Pidmohylnyj ve svých dílech zajímavým vývojem – od naturalismu a impresionismu až k existencialismu. Kdysi kdosi řekl, že svět patří optimistům a pesimisté jsou jen diváci, v Pidmohylného dílech však vládne pesimismus a skepse. Ale je to jakýsi střízlivý pesimismus, který dovoluje spisovateli pohlížet na tento svět celkem reálně a vidět v něm člověka, který je předurčený k porážce. Nebezpečí vidí spisovatel v industriální společnosti, v níž se „člověk pohybuje jako amortizovaný detail stroje, na konci něhož je smrť“ (Jurij Lavrinenko).

První sbírka povídek Tvory (Díla) vychází roku 1920. Z dalších je třeba zmínit V epidemičnomu baraci (V infekčním pavilonu, 1922), Syn (1923), Treťja revoljucija (Třetí revoluce, 1925), Povstanci (Povstalci, 1923), Problema chliba (Problém obživy, 1927).

Ve svých povídkách dochází autor k závěru, že kromě všeobecného nadšení a všeobecné radosti existuje i konkrétní utrpení bezmocného, či dokonce všemi zapomenutého člověka. Podle Pidmohylného měla být pro ukrajinskou literaturu nevyhnutelná syntéza národního obsahu a evropské formy.

Od samého počátku je důležitým tématem jeho próz vztah města a vesnice. Hlavní postava novely Ostap Šaptala (1921) přichází z vesnice do města, získává vzdělání a funkci, ale přesto se cítí nepříjemně. Trápí ho atmosféra lhostejnosti a pociťuje morální vinu za to, že se odtrhl od vlastních kořenů. Ohromný ohlas vyvolal cyklus povídek Povstalci (1923). Valerjan Pidmohylnyj byl první ukrajinský prozaik, který ztvárnil skutečné problémy, jež nastaly v důsledku umělých politicko-ekonomických změn na venkově. V povídce Ivan Bosyj spisovatel za využití prvků iracionalismu ješte ostřeji zobrazil tehdejší situaci na vesnici a odpor nespokojených venkovanů vůči nové vládě. I v další sbírce povídek Treťja revoljucija (Třetí revoluce, 1925) se snažil ukázat tuto novou situaci, která v konečném důsledku nevedla ke sjednocení města a vesnice, ale naopak způsobila ještě větší rozkol mezi nimi.

Román Misto (Město), který vyšel ve dvou vydáních (1928 a 1929) a roku 1930 v ruském překladu, se organicky zařadil k ukrajinské intelektuální próze, kterou tehdy reprezentovaly romány Valdšnepy (Sluky) Mykoly Chvylového a Majster korablja (Strážce lodi) Jurije Janovského. V románu Nevelyčka drama (Nevelké drama, 1930) se spisovatel zaobírá tím, jak společenský systém bere člověku hlubší smysl života. Jde o velmi silné psychologicko-filozofické ponoření se do nejtajnějších zákoutí lidské duše. Nevelké drama lze zařadit k autorovým urbanistickým a intelektuálně-psychologickým dílům.

V posledním díle Povisť bez nazvy (Novela bez názvu, 1934) přibližuje jeho hlavní hrdina novinář Horodovskyj krédo umělce těmito slovy: „Buďte tak laskaví, ponořte se do víru života a porozumíte mu. Tehdy nebudete moci po nocích usnout. Vaše myšlenky budou výt jako hladoví psi a každý řádek budete psát vlastní krví. Je to jediná barva, která nikdy neztrácí svůj lesk.“ V roce 1934 byl Pidmohylnyj zatčen jako „účastník kontrarevoluční organizace“. Následovalo věznění, deportace do gulagu na Solovkách. Roku 1937 byl zastřelen.

Nelze vynechat ješte jeden literární zájem Valerjana Pidmohylného – umělecký překlad. Překládal nejčastěji francouzskou literaturu (Balzaka, Maupassanta, France a další). Svého času se chystalo vydání prózy V. Pidmohylného v Československu. Roku 1928 spolu s Arkadijem Ljubčenkem navštívil Prahu. Literární noviny (č. 38/1928, s. 6) o tom přinesly krátkou informaci s názvem Návštěva ukrajinských spisovatelů. V roce 2009 vychází na Slovensku, v prešovském nakladatelství MRIJA, výbor ukrajinských povídek Mesačný úsmev, do nějž je zařazena také povídka Valerjana Pidmohylného Žobrák.