V dalším rozhovoru z cyklu věnovaného překladatelům a překládání se vydáváme na vcelku dobrodružnou objevitelskou cestu – a přitom za humna. Jaká je situace romské literatury a romštiny u nás? S jakými úskalími se potýkají překladatelé romských textů do češtiny a naopak? Kam vlastně romskou literaturu zařadit? Čím může zaujmout a kde se o ní dozvědět víc? A je dobrý nápad financovat knihy crowdfundingem?

Eva Danišová žije v České Třebové, působí jako spisovatelka a překladatelka z češtiny do romštiny i obráceně. Publikovala mimo jiné povídky inspirované dětstvím a nejbližší rodinou, do sborníku Slunce zapadá už ráno přispěla česky psanou novelou Mít někoho svého, v níž využívá své zkušenosti z oblasti sociální práce. Spolupracuje s časopisem Romano Voďi a projektem Paměť Romů, věnuje se i vzdělávání. Ráda čte literaturu z celého světa. Rozhovor na stránkách Romea

Karolína Ryvolová vystudovala anglistiku a romistiku na FF UK v Praze, působí jako učitelka angličtiny, redaktorka a překladatelka. Před třemi lety se připojila k nakladatelství KHER, založenému v roce 2013 kolegy romisty, které pořádá literární akce a publikuje romskou literaturu.

iLiteratura: Evo, ještě před naším rozhovorem jste zmínila jednu úspěšnou akci, která se uskutečnila na Mezinárodní den romského jazyka 5. listopadu a kde jste vystoupila jako spisovatelka. Můžete o ní něco říct?
Eva Danišová: U nás v České Třebové se při té příležitosti poprvé podařilo udělat veřejnou akci věnovanou romské literatuře. Konala se v knihovně, přišlo dost lidí a bylo to hezké, myslím, že návštěvníci byli příjemně překvapení.
Karolína Ryvolová: Čtení probíhala paralelně v několika městech, je to nový projekt sdružení ARA ART ve spolupráci s organizací Slovo 21. V Rokycanech měla čtení Ilona Ferková, v Liberci Irena Eliášová, v Brně Gejza Horváth… Je hezké, že se to podařilo takhle zkoordinovat, protože obvykle se u příležitosti výročí koná jen jedna akce třeba v Praze. Tohle mělo větší dopad.

iLiteratura: Každý z autorů četl ze svých textů?
Eva Danišová: Každý četl, já taky, ale navíc jsem hodně apelovala na lidi, aby mluvili romsky, aby se za to nestyděli a romštinu si hájili – namontovala jsem do toho úplně všechno (smích). Snažila jsem se probudit v Romech, kteří přišli, hrdost na svou národnost, a mateřský jazyk k tomu neodmyslitelně patří.
Karolína Ryvolová: Takže jsi v publiku měla Romy?
Eva Danišová: Ano. Byli tam i Češi, ale hodně Romů. Propagace je celkem snadná, když Romové bydlí na jednom místě, což v České Třebové je – je tam velká vyloučená lokalita.

iLiteratura: Čemu se jinak v současnosti věnujete, ať už překladatelsky, spisovatelsky nebo jinak?
Karolína Ryvolová: Nakladatelství romské literatury Kher dokončuje velký projekt, sbírku hororových povídek O mulo! Povídky o duchách zemřelých. Rozhodli jsme se v Kheru, že se přestaneme zaměřovat jen na online produkci, pokusíme se proniknout mezi zavedená nakladatelství a začneme vydávat romskou literaturu i papírově. Naším cílem je až jakési bibliofilské vydání – aby kniha byla zajímavá nejen obsahem, ale také formou. Spolupracujeme s ilustrátorem Martinem Zachem, dáváme si hodně práce s grafikou, zkrátka vznikne potěcha na čtení, pro oko i do ruky. Knížka vyjde na začátku prosince, dobíhá tak zhruba půlroční období, kdy jsme na ní intenzivně pracovaly – mimo jiné s Evou, se kterou jsem konzultovala řadu problémů při překládání textů z romštiny do češtiny a také romštinu tam, kde mi připadala češtinou příliš ovlivněná. A Eva knihu opatřila moc hezkou předmluvou.

iLiteratura: Kniha tedy vychází dvojjazyčně, česky a romsky?
Karolína Ryvolová: Trojjazyčně. Jsou tam texty v češtině, ve slovenštině a jedenáct z jedenadvaceti příspěvků jsme dostali v romštině, což je super – ty jsme zařadili v romštině a v českém překladu.
Eva Danišová: Celkově myslím, že se tahle knížka hodně povedla – a v pátek 13. prosince bude křest.
Karolína Ryvolová: Datum je vybrané, aby se k hororům dobře hodilo. Křest proběhne v Kampusu Hybernská od 19 hodin a předcházet mu bude řetězové čtení. Ale na čem jsi jinak, Evo, v poslední době ještě pracovala? Vím, že většinou děláš několik věcí zároveň.
Eva Danišová: Já hlavně překládám, mimo jiné každý měsíc příspěvky pro časopis Romano Voďi a také texty pro projekt Paměť Romů, což je vzpomínání starších lidí, kteří ještě mohou mluvit o tom, jak žili Romové třeba v šedesátých letech. Často například líčí, jak se lidé, kteří přišli v padesátých lidech ze Slovenska, adaptovali na život tady. Když vyprávějí česky, překládám to do romštiny, a naopak, z toho se pak také dělají titulky k videu.

Jak překládat bez kánonu

iLiteratura: Je pro vás, Evo, rozdíl překládat z češtiny do romštiny a naopak?
Eva Danišová: Pro mě to moc rozdíl není, protože i když mým mateřským jazykem je romština, mám asi stejnou úroveň češtiny a romštiny. Rozdíl je, že v romštině není tolik výrazů.
Karolína Ryvolová: Slovní zásoba je podstatně menší než u majoritních jazyků, což znamená, že bývá potřeba hodně opisovat a třeba i vymýšlet neologismy.
Eva Danišová: Snažím se vymýšlet co nejméně. Pravda je, že někdy se neologismy postupně zaběhnou a začnou se v literatuře používat. Ale myslím, že nová slova moc netvořím, i když občas by se možná nějaké našlo.
Karolína Ryvolová: Já bych řekla, že používáš morfologické prostředky romštiny – předpony, přípony a podobně – tak, že se za pomoci původního korpusu snažíš dopracovat k významu, který potřebuješ.
Eva Danišová: Ono totiž také v romštině v mluvené formě hodně záleží na intonaci a výrazu, o významu rozhoduje to, jak věci říkáte.
Karolína Ryvolová: Je to tak, jako Neromka jsem prací s romskými texty a pohybem mezi Romy zjistila, že velká spousta skutečností v komunikačních situacích je mimojazyková. Takže nejsou pojmenované slovy, ale vyjadřují se gestikulací, výrazem tváře; z nastavení té situace se odvíjí celá řada dalších významů, čehož si člověk nemusí všimnout, ale v písemném projevu to pak často chybí.
Eva Danišová: Píšu o tom v jedné své povídce – jak se moje babička vyjadřovala dlouhým povykováním, „jajajaj“ nebo „ííí“, a vlastně tím vyjádřila mnohem víc, než kdyby deset minut mluvila.
Karolína Ryvolová: Myslím, že tohle je typické pro romskou literaturu v česko-slovenském regionu: že to, čemu většinový autor věnuje spoustu místa – nějakému vytvoření atmosféry, popisu situace, co má kdo na sobě, jak vypadá – to tam často bývá jen nahozené nebo to chybí úplně. Literatura je zvlášť u některých starších autorů hodně dialogická a přímá řeč pak někdy postrádá další vodítka. Když překládám z romštiny do češtiny, mám snahu to čtenáři nepatrně zjednodušit, naznačit několika málo slovy, jak by měl situaci chápat, kde se to odehrává nebo kdo ke komu mluví. Maličko doříct to, co tam je mimojazykové.

iLiteratura: To je zajímavé téma. V jednom vašem rozhovoru jsem se dočetla o překladech Mileny Hübschmannové: že překládala velmi hezky, ale přizpůsobovala text tomu, na co byli zvyklí majoritní čtenáři. Oproti tomu říkáte, že dnes už to není tolik potřeba, překladatelé si mohou dovolit ponechat textu větší svéráznost.
Karolína Ryvolová: Řekla bych, že hledáme jakousi střední cestu. Překlady Mileny Hübschmannové byly velice čtivé, jazykově vynalézavé a pěkné, ale myslím, že ve snaze napomoci autorům a jejich textům se občas – ne vždycky, ale občas – vydala ještě o krok dál, než by musela. Když říkám, že něco doříkávám, tak opravdu myslím jen předložky, zájmena, maximálně doplním sloveso – třeba kdo se na koho obrátil.
Eva Danišová: Mě napadá takový příklad, že když se v romštině mluví o tom, že někdo zemřel, tak se řekne: „chudák zemřel(a)“. Bez toho „čoro“, „chudák“, se to neobejde. Proto když překládám do češtiny, řekněme, text o holokaustu a uvádí se tam, že zemřelo dva tisíce lidí, to slovíčko tam také použiju, i u oficiálního textu. Nepřeložím to tak, jak by to řekli Češi. Vyjádřím, že mi to je líto.
Karolína Ryvolová: Třeba „Zemřelo tam dva tisíce nebohých lidí.“
Eva Danišová: Je v tom úcta k těm mrtvým.

iLiteratura: Karolíno, jak jste se k překládání z romštiny dostala vy?
Karolína Ryvolová: Byla to náhoda, chtěla jsem studovat angličtinu, která se v 90. letech dala studovat jen dvouoborově, a jazyky, s nimiž ji bylo možné kombinovat, jsem neznala tak dobře. V tom roce se však otevírala kombinace anglistika-romistika. S pocitem, že netrpím žádnými předsudky a že je to vlastně zajímavé, jsem si tedy tuto kombinaci vybrala. Během studia mě pak romistika upoutala skoro víc než anglistika a amerikanistika.
Vím s jistotou, že jsou mezi romisty lepší, zkušenější, pohotovější mluvčí, vůbec se nepovažuju za dobrého romštináře, ale u psaných textů jsem časem z nutnosti získala určitou opatrnou jistotu. Myslím si, že docela dobře rozumím tomu, jak text funguje jako komunikační situace, a tak překládám, protože překladatelů z romštiny není moc a trochu to na mě zbylo. Ale bez pomoci Evy a dalších lidí bych se neobešla, musím si věci ověřovat. Co se týče angličtiny, v anglickojazyčném prostředí se pohybuju od malinka až do současnosti, tam jsem si jistá třeba z 99 %, o čem je řeč. V romštině je té nejistoty daleko víc.

iLiteratura: V letošním roce vám vyšel třeba překlad knihy Oksany Marafioti Žij tam, kde jsou písně. Jak ruská Romka dobyla Ameriku. Zdá se, že i v překladech z angličtiny často zůstáváte u témat, která se týkají Romů a romského prostředí.
Karolína Ryvolová: Snažím se. Pro mě je za odměnu, když můžu překládat prózu z angličtiny na romské téma. Tam se mi oba obory sejdou a mám pocit, že jsem člověk na svém místě. U překladů z romštiny bych se tak označit netroufla.

iLiteratura: Jaká je situace třeba s romsko-českými slovníky?
Karolína Ryvolová: Je tady jeden papírový autoritativní zdroj, o který se můžeme opřít, Romsko-český a česko-romský slovník Mileny Hübschmannové a kolektivu. Na internetu je pak Romlex, interaktivní databáze dialektů univerzity v Grazu, kde si jednotlivé dialekty romštiny můžete překládat do různých dalších jazyků.

iLiteratura: A knížky k překladu si vybíráte sama?
Karolína Ryvolová: U anglicky píšících romských autorů za tím bývá dlouhá cesta. Nestává se, že by mě někdo oslovil, spíš vím o nějakém skvělém textu a myslím si, že by mohl mít nějaký přesah i pro většinovou společnost, a pak se ho s pomocí nejrůznějších kontaktů pracně snažím protlačit do nějakého nakladatelství. Vždycky je to běh na dlouhou trať, ale pak to přináší radost.
Nabídky nakladatelů dostávám na angloamerickou literaturu.

Klikatá cesta k literární tvorbě

iLiteratura: Evo, co vás přivedlo k práci s psaným slovem, ať už překladatelské, nebo spisovatelské?
Eva Danišová: Asi to, že jsem se přihlásila na publicistický kurz organizovaný sdružením Dženo tady v Praze, který byl určený pro Romy. Tam jsem se poprvé setkala s Romy, kteří už studovali a byli aktivní, což mě hodně oslovilo. Sama jsem neměla zdání o tom, co se dá všechno dělat. Myslela jsem, že normální je jen chodit do práce, ale že by se dalo dál vzdělávat, mě ani nenapadlo. Seznámila jsem se tam s Ivanem Veselým a Jarmilou Balážovou. Tenkrát vycházel romský časopis Amaro Gendalos a Jarmila Balážová, šéfredaktorka, mě oslovila, jestli bych pro ně nedělala romské texty. Tak jsem začala překládat do romštiny a vůbec jsem to neuměla, neměla jsem ponětí o gramatice ani jak s tím pracovat. Ale jezdila jsem na univerzitu za paní Hübschmannovou, seznámila jsem se s panem Červenkou, což byl student, později její asistent a po její smrti v roce 2005 se stal vedoucím katedry romistiky. A on mě učil, opravoval mi první texty a bylo to velmi zajímavé. Takhle to vzniklo.
Na prosbu paní Hübschmannové jsem také napsala nějaké povídání a pan Červenka mě povzbuzoval, abych psala dál.

iLiteratura: Asi platí pořád, že romští autoři nebo potenciální autoři často nemají potřebné sebevědomí k psaní, třeba nevědí, jak začít, chybí jim právě nějaké takové povzbuzení?
Eva Danišová: Určitě. Paní Hübschmannová dřív Romy přímo burcovala a ty talenty u nich hledala a objevovala sochaře, malíře a další, chtěla, aby se Romové nebáli a byli v kultuře aktivní.
Karolína Ryvolová: Myslím, že jejím velkým cílem bylo vychovat sebevědomé, schopné lidi přímo v těch komunitách, aby nebyly závislé na zprostředkování určitých služeb a funkcí majoritou, ale aby si to dokázaly udělat samy. A když slyšíte vyprávění nebo si čtete paměti významných romských osobností 20. století, takřka bez výjimky mluví o tom, že setkání s Milenou Hübschmannovou pro ně bylo určující, že jim pomáhala se zorientovat a nalézala pro ně příležitosti, kde mohli uplatnit své schopnosti. Takže její význam je neoddiskutovatelný, a ačkoli už teď nazrála doba, abychom se k určitým aspektům jejího celoživotního díla vyjadřovali třeba i mírně kriticky, jsou to pořád maličkosti, nic, co by jakkoli podrývalo její význam a autoritu.
Evo, chtěla bych ještě připomenout, že jsi teď přeložila slovenskou publikaci Nadikhuno muzeumos, Neviditeľné múzeum, což je podle mě veliké dílo, za kterým je vidět dvacet let tvých zkušeností.
Eva Danišová: Pravda je, že před dvaceti lety bych to překládat určitě nemohla.

iLiteratura: Mohla byste o této knize něco říct?
Eva Danišová: Iniciátorem byl, myslím, slovenský umělec Oto Hudec, který se už dřív zajímal o kulturu v romské komunitě a přišel s nápadem představit muzeum romské kultury – jenže to muzeum na Slovensku neexistuje! Takže se to nazvalo Neviditelné muzeum a v publikaci je tvorba romských umělců. Jsou tam obrazy, fotky, komiks, zdokumentované ruční práce a další. Moc pěkné věci, je to povedená kniha. Vyšla ve slovenštině, romštině a angličtině a já jsem texty překládala do romštiny.
K překladu celkově mě napadá to, že je těžké srovnávat řeč, která je hodně stará, s moderní dobou. Snažím se, aby se v současnosti, kdy se musí pojmenovat spousta dříve neznámých věcí, romština nevytrácela. Aby se nepoužívaly jen samé přejímky, nebo když, tak z latiny nebo řečtiny, jaké má každý jazyk.

iLiteratura: Je tedy romština pod velkým tlakem češtiny?
Eva Danišová: Ano, i spisovatelé už jsou zvyklí léta mluvit česky, takže i v romské literatuře používají třeba české předložky a podobně – já se snažím tomu vyhýbat, dbám na romštinu, ale je to opravdu náročné.

iLiteratura: A jak se třeba řekne romsky flash disk? Přejímá romština hodně i z angličtiny?
Eva Danišová: Stejně, jak to říkáte. I z angličtiny přejímá. Také záleží, pro koho překládáte – někdy je dobré raději použít slova z ruštiny nebo jiných slovanských jazyků, protože tomu porozumí víc lidí z východu. Třeba „kompjúter“ místo „notebook“, což pro starší generaci není tak srozumitelné. Snažím se vždycky hledat víc různých variant slova. Romové tady u nás pocházejí většinou z východu Slovenska, a víc tedy rozumějí výrazům z polštiny a z ruštiny.

iLiteratura: Takže se snažíte slova vybírat pragmaticky, aby textu rozumělo co nejvíc lidí?
Eva Danišová: Ano. A když to nejde, musí se to opsat.

Trable s literárním jazykem

Karolína Ryvolová: Já jsem si všimla, že když rediguješ romské texty, máš snahu takové ty nešvary současné romštiny – evidentní kalky, gramatické i lexikální přejímky z češtiny – vracet do tradičnějšího vyjadřování. U některých autorů je v tomto možná znát určitá lenost...
Ale přemýšlím teď o jiné věci. Proč ty jsi, Evo, vlastně svou povídku do zmíněné hororové sbírky O Mulo napsala česky?
Eva Danišová: To vůbec nevím, mně to došlo až potom, když jsme se začali bavit o ostatních povídkách.
Karolína Ryvolová: Takže to nebyl promyšlený krok? Docela rozsáhlý text v češtině, Mít někoho svého, už jsi publikovala v knize Slunce zapadá už ráno, ale tam to mělo jasné funkční odůvodnění. Chtěla ses dostat co nejdál od tradičního romského vyprávění.
Eva Danišová: Už jsem o tom mluvila často a vymýšlet něco nového je těžké, ale dneska mě napadlo, že když v šedesátých letech paní Hübschmannová oslovovala romské autory, tak to byli velice jednoduší lidé z osad, zvyklí na takový ten tradiční způsob vyprávění. Vypravěčskou kulturu znali od svých předků, ale nerozvíjeli ji dál. Jejich příběhy byly jednoduché, nicméně napínavé, protože vypravěč musel zaujmout, aby lidé přišli i druhý den... Byli to bajkaři, třeba třicet procent vyprávěného byla pravda a sedmdesát jejich fantazie.
Říkám si, že od 60. let tato nejdřív ústně předávaná a pak už písemná romská literatura udělala obrovský skok tím, že teď píšou i mladí autoři, kteří mají vzdělání a přinášejí současná témata. Že už se neobracejí do historie, ale jdou s dobou a popisují, co je teď. Proto jsem i já sama v novele Mít někoho svého, chtěla vykročit z toho kruhu, i když ho samozřejmě vnímám jako svou kulturu a paramisara, vypravěče, mám moc ráda. Ale chtěla jsem text přiblížit i ostatním čtenářům, nejen romským. To je moje vize romské literatury: aby ji psali Romové, aby přiznali, že jsou Romové, ale aby oslovovali i většinové čtenáře.

iLiteratura: U téhle vaší novely jsem si mimochodem říkala, že hlas sociálních pracovníků také obecně moc často nezaznívá, maximálně se objevují nějaké karikatury, třeba jako ve filmu Kolja. Šlo vám i o to, dát jim nějaký prostor?
Eva Danišová: Ano. Jen jsem se bála lidi zahlcovat odbornými věcmi ze sociální práce, aby si čtenář neřekl: „No jo, dělá chytrou.“ Nicméně jsem třeba nahodila, že Aranka byla za rodiči na návštěvě ve vězení, a možná jsem i uvedla organizaci, která ten vězeňský program zprostředkovává, protože jsem v něm tři roky byla zapojená, takže to mám zažité z praxe. Dodnes jsou mými kamarádkami sociální pracovnice z úřadu, kde jsem pracovala, sociální práci znám, ale nechtěla jsem toho tam dávat moc.
Karolína Ryvolová: Já myslím, že by to čtenářsky už nebylo únosné, že těch podrobností tam máš akorát.
Když se ale pokusím zaklenout ten oblouk – u této povídky naprosto rozumím tomu, proč ji Eva napsala česky, připadá mi pro ni typické, že při psaní domýšlí věci do důsledků, uvažuje o konotacích a podobně.
Ale sbírka, kterou v nakladatelství Kher vydáváme teď, staví na tradici vyprávění o mulech, o duchách mrtvých, přičemž každý z autorů to pojal jinak, někdo psal z vlastní zkušenosti, někdo o tom, co znal z doslechu, a někdo se tím fenoménem nechal jen volně inspirovat. A Eva vypráví autobiografický příběh, který se týká něčeho tak intenzivně spojeného s romskou kulturou, jako jsou mulové, a napsala to česky. Tady mě to překvapilo.
Eva Danišová: Já jsem o tom přemýšlela už minule. A napadlo mě, že to snad dělám z ohledu na vás, že jste Češi a spolupracujete s námi. Trochu si dělám legraci, ale trochu...
Karolína Ryvolová: No to snad ne, to by mě mrzelo.
Eva Danišová: To není nic k mrzení. Ale nějaké ovlivnění tam asi je. Jiné vysvětlení mě nenapadlo. Překvapila jsem tě, Karolíno?
Karolína Ryvolová: Je mi to trošku líto. Jako kdybychom tady z pozice nějakých „přátel Romů“ zasahovali do něčeho, co mohlo spontánně vzniknout jinak...

iLiteratura: Pro vás je psaní stejné, ať už píšete romsky, nebo česky?
Eva Danišová: Úplně stejné. Už jsem o tom přemýšlela, jestli bych to v romštině napsala jinak, ale ne. I když překládám, jdu většinou normálně větu po větě.

Crowdfundingový trip

iLiteratura: A jak vlastně ten nápad na knížku O mulo vznikl? Nakladatelství vyzvalo autory, aby napsali povídku na téma duchů zemřelých?
Karolína Ryvolová: Jsme neziskové nakladatelství, které bojuje o zdroje. A náš dlouhodobý plán je kromě všech čtení a literárních akcí, které pořádáme, vydat aspoň jednu fyzickou knihu za rok. Zhruba víme, odkud můžeme doufat v nějakou finanční podporu, a pro tento rok nám bylo jasné, že pokud projekt nebude nějak navázaný na romštinu, neuvidíme ani korunu. Že bohulibé úmysly a to, že všichni pracujeme zadarmo, nestačí. Máme ve frontě několik textů, které považuju za velmi nosné, jedním z nich je i Evina kniha, kterou mám opravdu niternou potřebu s Evou zrealizovat, jenže ta by vyšla v češtině a my bychom tím pádem neměli žádné financování.
Abychom tedy letos nějakou produkci měli, věděli jsme, že to bude muset být skrze romštinu. A mulové jsou velmi silné, živé téma, navíc sexy pro čtenáře – a tak to vzniklo.

iLiteratura: Pro jaké čtenáře je kniha určena? Řekly byste, že je to oddechová četba?
Eva Danišová: Je.
Karolína Ryvolová: Přijde ti to jako odpočinkové čtení? Já doufám, že pro naprostou většinu majoritních čtenářů to bude úplné překvapení. Myslím, že jim to otevře neznámou kapitolu romské kultury a že budou koukat, co o Romech nevěděli a jak komplexní je to oblast. Je pravda, že texty jsou čtivé, přístupné, má to drajv. A jsou spíš kratší, delších je menšina.

iLiteratura: Knížku vydáváte i s pomocí crowdfundingu, což není úplně obvyklé. Jakou jste s tím v nakladatelství získali zkušenost? Udělali byste to znovu?
Karolína Ryvolová: Musím říct, že to byl neuvěřitelný trip. Vymysleli jsme to jako nejzazší možnost, jak knížku dofinancovat, protože jsme dostali podstatně menší podporu, než jsme doufali. Intenzivně jsme se připravovali, pak se to spustilo a my čekali se zatajeným dechem a šíleně se báli, že přispěje jen pár nejbližších známých a bude to fenomenální fiasko. Nakonec byl ale zájem několikanásobně větší a neomezoval se jen na kruhy, které se romskou literaturou zabývají. Dodalo nám to energii. Najednou máme silnou fanouškovskou základnu, lidi, kteří nás sledují, chodí na naše akce, a my vidíme, že naše úsilí nevyznívá naprázdno.

iLiteratura: Takže to pomohlo propagaci celé vaší činnosti, nejen konkrétní knížky. Mezi přispěvateli jsou spíš zavedení autoři? Anebo i začínající?
Eva Danišová: Jsou mezi nimi zkušení, ale i mladí, z čehož se moc raduju. Na popud Slova 21 totiž letos vznikl literární romský klub Paramisara, kam se přihlásili i mladí lidé, a někteří z nich poslali příspěvek.
Karolína Ryvolová: Výzva byla veřejná a já přednostně oslovila Paramisara, ale ozvali se nám i autoři, o kterých nikdo nikdy neslyšel, i ze Slovenska nebo z míst, kde nemáme žádné kontakty. Najednou se objevila třeba Brigita Horváthová, která nám poslala tři dlouhé hororky už v pdf, připravené k vydání – nenapsala je pro nás, byla to shoda okolností. Takových lidí, kteří už něco zkoušeli doma a nebyli si jistí, co s tím, se našlo víc, takže máme další autory, o kterých jsme neměli tušení. Autorky, abych byla přesná, protože je tam jen jeden jediný muž.

iLiteratura: A řešili jste kritéria toho, kdo je nebo není Rom? Nebo jde jen o to, kdo se k romství sám hlásí?
Karolína Ryvolová: Měli jsme jeden zajímavý moment, kdy se nám přihlásila autorka s bezvadnou povídkou ve slovenštině, Daniela Obšasníková. Její rodiče se přátelili s Romy z vedlejší vesnice, odmalinka se mezi nimi pohybovala a dnes v profesním životě redaktorky romských novin Romano ľil jsou její spolupracovníci také Romové. Napsala nám: Nejsem Romka, ale mám tenhle příběh, který znám od dětství a myslím, že by se vám mohl hodit. Nám se zdál tak pěkný a „nekontaminovaný“ gádžovským pohledem, že jsme si řekli, proč ne, a je tam.

Romská literatura – příliš banální?

iLiteratura: Dá se říct, že o sobě romští spisovatelé v ČR vědí, jsou v kontaktu?
Eva Danišová: Povědomí o tom, kdo píše, mezi sebou Romové mají. Probíhá literární soutěž Romano suno pro žáky ZŠ a SŠ a nově je tam kategorie dospělých. A každý rok vychází sborník.
Karolína Ryvolová: Rozhodně o sobě vědí publikovaní autoři. A řekla bych, že mezi nimi panují převážně přátelské vztahy.
Eva Danišová: Určitě.
Karolína Ryvolová: Já hodně ráda jezdím na autorská čtení s našimi spolupracovnicemi jako Eva, Ilona Ferková, Iveta Kokyová, Dana Hrušková, Jana Hejrklíková a další, protože je to vždycky bezvadný výlet a ženské pořád mezi sebou žertují, často dost nevybíravě… Mám často pocit privilegia, že můžu být součástí toho drsně košilatého ženského romského světa, který je dost od rány a je světem životní zkušenosti a sdílené kultury.

iLiteratura: Existují kontakty mezi ostatními českými autory a českým romskými autory?
Eva Danišová: Nám třeba ARA ART minulý rok zprostředkoval workshop s paní Irenou Obermannovou. Účastnilo se nás pět romských autorek a bylo to moc fajn, předávala nám svoje zkušenosti, jak pracuje s textem.
Karolína Ryvolová: Ta spolupráce není nějak obrovská, ale dlouholetým příznivcem romské literatury je Jáchym Topol, který působí v Knihovně Václava Havla; ten ji průběžně sleduje, je jí velice nakloněný a dává v knihovně i prostor romským literárním akcím. Ale třeba i Michal Viewegh vedl kurz tvůrčího psaní v rámci projektu na Nové scéně; oslovila jsem ho tehdy a čekala, že mě pošle do háje, ale on se toho ujal naprosto bez předsudků a rád.
Eva Danišová: A každý rok se koná festival Khamoro, v rámci něhož jsme měli jednorázový workshop s panem Reném Nekudou, a to bylo moc pěkné.
Karolína Ryvolová: V posledních letech také několik literárních časopisů představilo speciální romská čísla. První byl Host, tuším v roce 2006, vyšel i romský Plav a A2. Takže bych řekla, že romská literatura není úplně bez povšimnutí – i když se k tomu každý staví trochu jinak, někdo texty považuje za zajímavé a občerstvující a pro někoho jsou možná příliš banální, i s tím názorem se setkávám.

iLiteratura: Já mám pocit, jestli spíš trochu nezůstávají v pozici jakési kuriozity…
Karolína Ryvolová: To je nebezpečí celé záležitosti. S Evou si v tomhle rozumíme – budoucnost romské literatury podle nás není v nezbytném vytěžování tradice, ale spíš v reflektování vzájemných vztahů i obyčejného lidského údělu, řekněme s nějakým romským úhlem pohledu. Myslím si, že romská literatura nemá tvořit na svém vlastním etnickém literárním poli, ale že se má zapojit do většinového kánonu a stát se součástí české národní literatury – jako máme pražskou německou literaturu nebo třeba katolickou literaturu, zrovna takovou kategorií by mohla být česká romská literatura.
Eva Danišová: To by se mi taky hodně líbilo.

iLiteratura: Evo, v jednom rozhovoru s vámi jsem se dočetla o tom, jak se vám dostal do ruky první časopis v romštině. Že vás to překvapilo – setkat se s psanou romštinou bylo něco zvláštního. Dá se říci, že dnes už to není taková zvláštnost? Že už se třeba díky internetu a i díky nakladatelství Kher k romským textům mohou lidé dostat snáz a je to běžnější?
Eva Danišová: Určitě. Na konci 80. let, kdy jsem ten časopis viděla poprvé, nebyl internet, mobily. Dneska je to o hodně jednodušší.
Karolína Ryvolová: Vyšly i nějaké dvojjazyčné publikace, je tady antologie romské prózy Čalo voďi; Paťiv, výbor z díla Andreje Gini, Slunce zapadá už ráno a další.
Eva Danišová: A časopis Romano džaniben dělá velkou práci, publikuje historická i současná témata spojená s Romy.

iLiteratura: Kolik dětí má dnes možnost učit se romsky?
Eva Danišová: Málo. Romistika z pražské Filozofické fakulty se zapojila do mezinárodního projektu Qualirom, kde se vytvořily osnovy pro výuku v romském jazyce pro druhý stupeň základní školy a střední školu. Úmysl byl, že se to prosadí na školách, že romština bude volitelný předmět, a pokud by ve třídě bylo romských žáků víc, že by se v ní mohlo i vyučovat. Ministerstvo na to nejdřív kývalo, ale pak návrh neprošel. Takže materiály jsou hotové, sama jsem osnovy testovala tím, že jsem podle nich učila romštinu sociální pracovníky. Ale že by se oficiálně učilo v romštině nebo že by to byl volitelný předmět, to ne.
Karolína Ryvolová: Myslím, že na některých místech v ČR existují kurzy a kroužky pod patronátem různých neziskovek, ale je to takové paběrkování. Lepší možnosti mají vysokoškolští studenti, kteří se mohou dostat k volitelnému předmětu romštiny pro neromštináře.
Eva Danišová: Mě třeba oslovili před rokem z institutu vzdělávání v Pardubicích, kde se dělají rekvalifikační kurzy pro asistenty pedagogů. Vedoucí institutu viděla, jak asistenty učím základy romštiny, a říkala, že by chtěla, abych jazyk vyučovala v rámci samostatného kurzu. Jenže ten by na jeden školní rok stál 10 000, a tak se nikdo nepřihlásil.

iLiteratura: Otázka na závěr: Co by romská literatura potřebovala, co byste jí přály?
Eva Danišová: Já asi to, co říkala Karolína: aby se zařadila jako součást většinové literatury. A pak dobré autory.
Karolína Ryvolová: Ano, aby autorů bylo víc, aby bylo z čeho vybírat, a zároveň aby se lidé, kteří píšou, s tím nebáli jít ven. Jako redaktorka a editorka bych si přála, aby autoři za své texty přebírali odpovědnost, aby na nich pečlivě pracovali, dokud nedosáhnou ideálního tvaru. Aby se naučili sami sebe redigovat a dotahovat věci.
Eva Danišová: Přesně.
Karolína Ryvolová: A za nakladatelství Kher bych si moc přála, abychom mohli naši produkci začít prodávat a dostali se do běžné nabídky knihkupectví; abychom přestali být uzavřenou skupinou jen pro zasvěcené.