Nakladatelství Kher v posledních letech systematicky motivuje české a slovenské Romy k literární tvorbě. Výsledkem jsou počiny přínosné nejen z hlediska romského sebeuvědomění, tříbení jazyka a emancipace, ale také osvěty většinové společnosti. Víc než kdy jindy to platí o aktuální knize Všude samá krása, u jejíhož vzniku stálo jednak přání vydat v reprezentativní podobě různé už existující vzpomínkové texty (zejména ze staršího, elektronicky publikovaného sborníku Moji milí), jednak výzva romským autorům: zavzpomínejte na minulé století nebo literárně zpracujte vzpomínky svých předků. Téma mělo potenciál oslovit i přispěvatele, kteří by se jinak do psaní nepustili – žánr vyprávění o předcích má mezi Romy dlouhou a bohatou tradici a podat svědectví o uplynulých časech je záslužné.

Velkou výhodou knihy je, že na pohled jako „záslužná“ ani „osvětová“ nepůsobí. Poutavá obálka v netradiční barevné kombinaci, elegantní grafika a ilustrace Terezy Šiklové – to vše ze svazku dělá ozdobu knihovničky. Krátké, úderné povídky zároveň vycházejí vstříc čtenáři, aby si svůj výtisk nenechal jen pro parádu, ale aby se opravdu začetl.

Podobně jako v předchozí, podobně pojaté publikaci Kheru O mulo! se i v této sbírce sešly texty velmi různorodé. Některé byly napsány v romštině, korpus českých romských textů se tedy zase o něco rozrostl. Čtenářům jsou ale k dispozici i v českých překladech Lady Vikové a také Karolíny Ryvolové, která je zároveň editorkou knihy.

U části příspěvků máme živý dojem, jako by nám historku právě někdo vyprávěl nad pivem, a líčené události nám bezprostředně vyvstávají před očima. Z takové přímočarosti se zdá, že editorka a redaktoři publikace do textů zasahovali jen v minimální míře a „neučili“ málo zkušené autory (jistě ale zběhlé vypravěče!) psát – což jim slouží ke cti. Hlasy autorů tak zaznívají zcela autenticky, včetně odboček a neuzavřených myšlenek, jaké jsou typické pro ústní vyprávění. Povídky dalších spisovatelů naopak prozrazují poučenost o zavedených literárních postupech a víc naplňují běžná očekávání čtenářů, dívají se na události s větším odstupem a přinášejí třeba i osobní komentář.

Pro představu, jak pestrých témat se vypravěči dotýkají, se zastavme alespoň u několika konkrétních textů. Jeden ze zkušených autorů Gejza Horváth (*1948) ve svém příspěvku Já a oni vtipně i drsně vzpomíná na dvouletou vojnu. Olga Fečová (*1942) v Bejváku pod širým nebem nostalgicky i groteskně líčí život své rodiny v pražské Truhlářské ulici před stěhováním na sídliště. Někteří autoři se vracejí až k období druhé světové války, příkladem je Zlatica Rusová (*1951), která ve stručné, ale otřesné povídce Statečné romské ženy připomíná ukrývání v lese, příchod ruských vojáků a hromadné znásilnění romských dívek. Válka Markéty Šestákové (*1952) i další texty zachycují také poválečné období, kdy řada romských rodin opustila Slovensko a vydala se hledat živobytí do českých měst a vesnic. V lehčím duchu se nese třeba Jak jsme chodili do kina Ilony Ferkové (*1956), líčící vynalézavost dvou rokycanských kamarádů zbožňujících hry na indiány. Eva Danišová (*1959) patří k autorům, kteří v zařazených příspěvcích především láskyplně a s humorem vzpomínají na své nejbližší. Pobaví vyprávění Emila Ciny (*1947) Jedeme k dědovi o bláznivém rodinném výletě z Prahy na Slovensko. Ke svému prvnímu školnímu dni v roce 1989 se vrací Věra Horváthová Duždová (*1982) v povídce Její sametová. Stejnou generaci zastupuje Maria Siváková (*1982) s povídkou To je ten váš kapitalismus, ve které přibližuje, co pro její rodinu znamenala změna režimu. Mládí na pražském Žižkově včetně prohlubující se propasti mezi tamními Romy a majoritou zachytil Patrik Banga (*1982) v Žižkovákovi. Michal Šamko (*1967) v textu Jak jsme dřív žili přidává ke vzpomínkám na mládí i povzbuzení mladým Romům, aby se nenechali odradit tím, že „Rom musí být [ve škole] dvakrát chytřejší, aby ho uznávali“. A tak by se dalo pokračovat. Rozmanitost témat, historických období, nálad i stylů vzbuzuje zvědavost na každý další text.

Pokud bychom se pokoušeli formulovat, co povídky spojuje, je to hlavně obdivuhodná schopnost většiny autorů vyhmátnout ve stručnosti to nejpodstatnější: pomocí pár lapidárních vět a útržků rozhovorů charakterizovat postavy i zachytit atmosféru – příspěvky mívají jen pár stránek, přesto si čtenář zpravidla odnáší silný zážitek.

Mnohé z textů spojuje také nostalgický nádech. I o těžkých okamžicích, zdaleka ne ideálních vztazích a rodinných neštěstích se s odstupem desítek let dá vyprávět vlastně hezky, nebo aspoň s humorem či určitým furiantstvím. A samozřejmě většina povídek vyjadřuje úctu, lásku a vděčnost často už nežijícím předkům.

Na konci knihy čtenář najde stručné medailonky autorů – texty tedy nejprve hovoří samy za sebe, dodatečně je ale zajímavé dozvědět se něco víc o jejich původcích.

Knihu s přinejmenším dvojznačným titulem lze doporučit každému, kdo si chce doplnit pohled na dvacáté století o perspektivu, která se moc často ke slovu nedostává – jak by asi vypadala učebnice dějepisu podle Romů? Můžeme zde ocitovat anotaci knihy: „Skrze rodinné a osobní příběhy sbírka ukazuje minulé století z pohledu zdejších Romů a dává tušit původ a hloubku mnoha nedorozumění, která dodnes brání úspěšnému dialogu a pochopení.“

Je dobře, že povídky dostaly atraktivní kabát a příležitost oslovit širší publikum, které, jak věřím, tuto s láskou připravenou publikaci ocení (v příštích měsících se dostane i do běžné distribuce, zatím je k dostání pouze přímo v nakladatelství). Kher zároveň v podpoře romské literární tvorby pokračuje, už v nejbližších týdnech by měla vyjít sbírka Samet blues, navazující na recenzovaný titul, ale zaměřená na nedávná léta. Jak je romští autoři vnímali a zachytili? Myslím, že to bude opět kniha plná překvapení.