V literatuře severoamerického kontinentu – snad proto, že jde o zemi rozsáhlou a zhusta neobydlenou – existuje specifická skupina románů, jež by se při troše dobré vůle dala nazvat podle románu Jacka Kerouaka Na cestě. Tyto příběhy nestálosti a neukotvenosti jsou většinou vázané na konkrétní časové období a nesou autobiografické rysy; přitom je zajímavé, že jejich tvůrci leckdy zůstávají autory jediné knihy.

Dalším jednotícím rysem těchto románů je fakt, že jejich hrdinové se ani při nejlepší vůli nedokáží zařadit mezi zástupce běžné populace. Většinou jde o lidi, kteří si více než peněz a materiálních hodnot cení svobodného jednání i myšlení. Tím se ovšem takřka automaticky vydělují z lůna většinové společnosti, která si jich v lepším případě nevšímá, v tom horším jimi pohrdá nebo je rovnou pronásleduje. Dříve byl tento žánr doménou beatniků a autorů, které si brali za vzor (z těch v českém překladu publikovaných třeba Nelson Algren a jeho Špacír po divokejch končinách), avšak v posledních desetiletích není překvapivé, že do této skupiny často spadají zástupci nejrůznějších etnických minorit – ať už jde o černošskou populaci (vzpomeňme román Neviditelný Ralpha Ellisona) nebo původní obyvatele severoamerického kontinentu (vynikající cestopis Modré silnice: Cesta do nitra Ameriky Williama Least Heat-Moona či povídky Shermana Alexieho o životě v indiánských rezervacích).

A patři sem i kanadský Rom Ronald Lee, jenž svoje mládí vtělil do románu Mizernej cigoš (Goddam Gypsy), který právě v překladu romistky Karolíny Ryvolové, jež text doplnila o poznámkový aparát a stručný slovníček romských výrazů, vydalo nakladatelství Signeta.

Ronald Lee se narodil roku 1934 v quebeckém Montrealu romskému hudebníkovi – imigrantovi, jenž přijal příjmení své kanadské manželky. V osmnácti letech se však přidal ke skupině kalderašských Romů, kteří kočovali po Kanadě a živili se opravováním kuchyňského nádobí. Teprve později v sobě objevil literární talent, jejž rozvinul studiem tvůrčího psaní a publicistiky a posléze zúročil ve své jediné publikované knize beletrie. I z ní je patrný Leeův zájem o věci veřejné, především ve vztahu většinové společnosti k Romům: Lee se stal jednou z hlavních postav hnutí, jež od 70. let pomáhalo romským uprchlíkům ze zemí Východního bloku, a posléze i hybnou silou kanadského sdružení Romů. Jím založené Roma Community and Advocacy Centre se v současnosti stará také o české a slovenské Romy, kteří v reakci na zvyšující se rasové napětí opět míří do Kanady. Je také autorem učebnice romštiny a vyučuje na univerzitě v Torontu.

Lee napsal svou knihu v roce 1970, tedy tři roky poté, co se v Montrealu konalo slavné Expo. Původně chtěl své knize dát název "Planoucí oheň", ovšem nakladatel si vyžádal změnu, a tak nakonec Lee zvolil titul na první pohled sice mnohem méně politicky korektní, ale paradoxně také mnohem méně provokativní. Takto už totiž jeho kniha neměla politický náboj; zbyl jen jeho etnický původ, na který se všechny nevětšinové názory daly svést.

V Mizerným cigoši Lee dopodrobna popisuje své první roky dospělosti. Čtenáři se dostane popisů technologie plátování kuchyňského nádobí i nuzných podmínek, v nichž byli kanadští Romové nuceni přežívat. Lee se brzy ožení (s Indiánkou), má děti a po úpadku kotlářské živnosti se živí, jak se dá – nakonec i jako pomocný dělník na stavbě zmíněného Expa. Nechybí tu popisy bujarých večírků, na nichž hlavní úlohu hrály alkohol a jiné drogy, ani věčné střety se společností. Lee nakonec volí dobrovolný exil a odjíždí i s rodinou do Evropy. Odchází ze země, která se dme pýchou nad čerstvě objevenou multikulturností, ale která současně po všech svých občanech vyžaduje dodržování "bílých" pravidel. Přístup většinové společnosti k Romům je nejlépe vidět na nejrůznějších označeních, které si vysloužili. Ron je Rom, cikán, cigoš – podle toho, kdo o něm mluví.

Mohlo by se zdát, že jde jen o další z řady vylíčení příběhů konce 60. let, během nichž se díky beatnikům a ke konci desetiletí i hnutí hippies radikálně proměnila společenská atmosféra. Přidaná hodnota Leeho knihy však tkví ve vylíčení autentických zvyků Romů, kteří se do Kanady přestěhovali z Evropy, kde ještě žili tradičním životem. Muži dělali kdeco (hráli na hudební nástroje, správkařili i kradli), ženy se živily čtením z ruky či tarotových karet, jejichž výklad doprovází Leeovo vyprávění a tvoří jeho mýtickou rovinu.

Zmíněné tradice, které život Romů definovaly od narození přes svatbu a manželství až do smrti, ale i společný jazyk a celkový přístup k životu, se však i kvůli přístupu úřadů postupně vytrácejí, přičemž je nic nenahrazuje – v Kanadě stejně jako kdekoli jinde na světě. Vypravěč Janko by se býval rád živil jinak než jenom rukama; jeho životní vášní je stavění věrných kopií historických plachetnic. Rád by dostal na svou činnost grant od vlády, není však schopen uspět na konkurenčním trhu, kde rozhodují peníze. Romská filosofie života není ve střetu se západní společností schopna uspět – hlavně proto, že ani jedna strana nechápe hodnoty, které by jí mohla strana druhá přinést. A to si Janko ještě vzal Indiánku, jejíž životní i historická zkušenost se životem v rezervaci nutně vyvolává v Jankovi i samotném čtenáři notnou dávku skepse.

Na konci Janko doufá, že v Evropě k jeho romství budou přistupovat lépe. Fakt, že se Lee nakonec vrátil zpět do Kanady, nedává Evropě dobré vysvědčení. Ovšem postupem času se přece jen Lee zapojil do společenského dění v Kanadě, a tak je tu alespoň jakási naděje na změnu. K ní by v našich končinách mohl přispět i tento český překlad.